Zahajovací představení 14. ročníku festivalu 4+4 dny v pohybu
nabízelo exkluzivní zážitek v podobě české premiéry předního
vývozního artiklu belgické divadelní subkultury, proslulé Needcompany.
Natěšen pestrou minulostí souboru i oficiálními tiskovými materiály
festivalu, v bláhové předtuše intenzivního audiovizuálního ataku jsem
v pátek 9. října usedl v očekávání do jednoho z decentně
vrzajících sedadel divadla Archa.
Už zhruba pět minut po startu představení však bylo více než jasné,
že někdo tady nehorázně lhal. Pop-opera Balada o Ricky a Ronnym totiž
postrádala téměř vše, co slibovala poskytnout.
Dvojice zkušených performerů Anna Sophia Bonhema (Ricky) a Hans Petter
Dahl (Ronny) za velmi výrazné asistence Evy Blaute (v podstatě v roli
služky) se v Arše představila inscenací, jež je přímým potvrzením
pravdivosti legendární Toscaniho teze o reklamě coby navoněné zdechlině.
Obrazy ze života středně-třídního heterosexuálního partnerského svazku
traktované výrazovými prostředky minimalistické pop-opery v ničem
nepřesáhly hranici primitivní ilustrace. Zoufale povrchní moralita,
očekávaně tepající komplexní spektrum nešvarů vyprázdněného
soužití, v němž na nejvyšším piedestalu už jen z pouhé setrvačnosti
unaveně poklimbává konzum jako poslední mohykán všech zaprášených
model, vyčerpala veškerý svůj vnitřní potenciál už v sedmině své
vcelku skrovné sedmdesátiminutové stopáže.
Kdo se bojí Kateřiny Brožové?,
drala se na mou mysl obskurní otázka při sledování jevištní existence
Ricky a Ronnyho, dua nesympatických lidských fragmentů, jejichž partnerské
půtky se z počátku odehrávají v přesných intencích párové variace na
stěžejní albeeovské drama (včetně zápletky s dítětem, zde jakési
kombinace Albeeho synovské smyšlenky a Lynchovy nestvůrné Mazací hlavy či
Sloního muže v mimi verzi). Bonhema a Dahl se totiž z –
pravděpodobně – původně zamýšlené komorní polemiky s vyleštěnou
pompézností vyprázdněných muzikálových velkoprodukcí propracovali ke
tvaru, který je zmenšenou verzí téhož. Chyběla jim syrovost či jakákoli
jiná autentická autorská poetika, vše připomínalo pozůstalé nahnilé
relikty opulentní hostiny z předchozího dne. Předstíraná naivita
autorského tandemu, jež tak zřejmě měla charakterizovat hraniční žánr
pop-opery coby amorfního „cosi“, v čem se nemluví, jen zpívá, si
v ničem nezadala s podobně perfidní tendencí (nejen) tuzemských
muzikálopisců, kteří za účelem mrzkého zisku svévolně mrzačí přední
díla světové literatury i pozlacený trezor braku, to vše s bláhovou
představou, že každý může být Andrew Lloyd Webber. Jen malé pozitivum
v kontextu epochy, v níž plagiátory dekorujeme jako české Mozarty,
představuje skutečnost, že Dahlova hudba neiritovala mořem syntetických
smyčců, ale naopak přemírou ambientních ploch. Neznámému autorovi, který
v anotaci inscenace sliboval introspekce od sentimentu hudebních osmdesátek
přes Davida Bowieho a rocková dueta až po setkání Nico s Leonardem
Cohenem, by ovšem za vulgární dezinformaci měla hrozit obzvláště
bolestivá tortura. Po vcelku sympatických úvodních třech minutách a
zasloužených cca deseti letmých úsměvech se postupně dostavila vzteklá,
takřka kataklyzmická křeč. Ze zklamání, z obelhání, z bezmoci
i z jen nepatrně koordinovaného hereckého motání se v prostoru,
kombinovaného zdlouhavým převlékáním se přímo na jevišti (i nahota
byla přítomna), které bylo navíc permanentně doprovázeno neméně
problematickým vokálním projevem herců, jenž v přebujelé stylistické
smršti nedokázal najít vlastní výraz.
Manipulace s divákem
Balada o Ricky a Ronnym ale rozhodně není jen pouhým nedomrlým
nepodarkem, jenž by se snad s přimhouřením očí za snahu dal tolerovat. Je
detailně promyšlenou manipulací s divákem. Markýrovaný diletantismus
hereckých aktérů nepředstavuje stylistický ani významový prvek, je pouze
vágní fazónou pro hrátky, které by možná obstály coby improvizovaný
desetiminutový skeč sklepního divadla rozzlobené teenagerovské levice, na
ploše celovečerního představení a v podání etablovaného uměleckého
tělesa však otravují, unavují a nudí. Proklamace o humoru, nadsázce a
provokaci jsou až na výjimky jen dalšími reklamními vějičkami. Dvojice si
ve své salonní protikonzumní křížové válce vypomáhá řadou dávno
omšelých propriet vyššího středostavovského luxusu. Mezi golfovými
holemi, lahvemi sektu a náznakem (pseudo)dekadentní SM sexuální orgie chybí
už snad jen kaviár, barbecue a Rotary club. Bohužel však neabsentuje
apokalyptický válečný konflikt a zprofanovaná odlidštěnost
postorwellovské definice světa. Závěrečná společná smrt hlavních
hrdinů je už jen logickým holdem operní tradici – zde v jednom z mála
skutečně ironických scénických gest – v níž skon postav je
zaslouženou odměnou za týrání diváka moralistní nudou. V přímé
souvislosti s převládající poetikou v podstatě civilistních písňových
textů nepřeje divák oběma postavám šťastnou cestu, leč loučí se
s představením zvoláním Fuck you Ricky, fuck you Ronny! Nic na tom
nezmění ani precizní light design, se sentimentem působivě operující
závěrečná filmová animace Jana Bultheela, ani obětavá asistence
dramaturgyně Needcompany Evy Blaute, nejzásadnější pozitivní aspekty
historicky prvního vystoupení Needcompany v Praze.
Letošní ročník 4+4 dnů v pohybu vkročil do světa s vratkou
elegancí třínohé pouliční směsky maskované za výstavní kolii, která
část diváků možná donutí ke koupi psích granulí či opakované
návštěvě útulku. Zbylé publikum pak pachuť nekvalitní žvýkací gumy
smylo buď na následném večírku v baru Federál, nebo na dalších
festivalových produkcích.
MaisonDahlBonnema / Needcompany (Belgie)
The Ballad of Ricky and Ronny / Balada o Ricky a Ronnym
Koncept a hrají: Anna Sophia Bonnema and Hans Petter
Dahl.
Libreto: Anna Sophia Bonnema.
Hudba: Hans Petter Dahl.
Kostýmy a světla: MaisonDahlBonnema.
Animace: Jan Bultheel. Produkce: Luc Galle.
Titulky a asistence: Eva Blaute.
Foto: Hans Petteren Anneke
Podpora: A Needcompany / MaisonDahlBonnema production, With
the support of the Flemish authorities, With the cooperation of the Kaaitheater
(Brussels) and ImPulsTanz (Vienna International Dance Festival).
Psáno z reprízy 9. října 2009 Publikováno v Divadelních novinách
19/2009, str. 14 Foto: Hans Petteren Anneke
Napsat komentář