Faustova boleslavská identita

Zjara tohoto roku stálá autorská dvojice mladoboleslavského divadla Pavel
Khek (režisér) – Petr Mikeska (dramaturg) uvedla premiéru své inscenace
Goethova Fausta. Vycházejí z prvního, dějovějšího a srozumitelnějšího
dílu, což je jedině dobře. Nepouští se do mlhavých metafyzických
výšin, ale drží se při zemi brázděné lidskou nohou. Troufám si říci,
že díky tomu z Fausta vyhmátli to nejživější a zároveň
nejuniverzálnější jádro.

Hrát se začíná ještě před zhasnutím světel. Půdorys prázdného
jeviště, na kterém se jen sporadicky během hry objeví jednotlivé
rekvizity, je vymezen bílým čtvercem a ohraničen roztodivnými exotickými
hudebními nástroji. Zatímco na ně improvizují herci a jakýsi
prošedivělý guru různé rytmické hříčky, Mefistofeles (opět Petr
Mikeska) si zlým pohledem měří usedající diváky. Atmosféra se tedy
zažehává ještě před zhasnutím světel. Po něm přichází první trik:
z místa, kde stál ještě před vteřinou Mefisto, obrací se nyní
k divákům Faust (další z pilířů boleslavského souboru Petr Halíček).
Záměna těch dvou není náhodná. Obě postavy se prolínají během celé
inscenace a dávají tak na srozuměnou, že Mefistofeles není tak úplně
démon pekelný, ale především Faustovo horší já, ze vzdoru vypuštěné
do světa. Byť si oba herci nejsou kromě výšky fyzicky ani trochu podobní,
iluze jejich „dvojjedinosti“ se vytvoří bleskurychle. Kromě totožných
černých kostýmů a úpravě textu, která rozděluje některé Faustovy
repliky mezi obě postavy, hlavně díky pečlivé choreografii. Ti dva jako by
svůj souboj o Jindřichovu duši tančili: od zrcadlení svých gest až po
jejich negaci jsou v neustálém tělesném napětí. Lezou po sobě, nosí se,
přetahují, splývají i rozplývají.

To, že je Mefistofeles Faustovým zlým alteregem, je základní bod
vyznění inscenace, polemizující s moderním kultem hledání vlastní
identity. Faust je také člověkem tápajícím, co se sebou. Tápajícím
výkonněji než ostatní lidé, ale přesto marně. Z revolty tedy volí
východisko v cestě zla a popouští uzdu svému poživačnému, bezohlednému
já. Tehdy se rodí Mefistofeles a bez skrupulí bere Fausta na spanilou jízdu
životem. Toť v kostce legenda k první půlce názvu. Co ovšem ta druhá?
Tou je objevování faktu zdánlivě banálního, ale (jak už to tak bývá)
pozapomenutého. Faktu, že člověk není zodpovědný jen sám za sebe, ale
že jeho činy, ba dokonce míra kultivovanosti jeho duše, zasahují i do
životů dalších lidí. Toť základ tragédie, již Faust vnese do
Markétčina života.

Přes nesmírnou přiléhavost příběhu zůstává zachován fantastický
háv dramatického podobenství. Autoři na jazyk symbolů vsadili vše
podstatné a díky své důslednosti v domýšlení významů a myšlenek také
jednoznačně zvítězili. Nepohazují totiž své nápady hala bala, jak to
bývá zvykem, ale skládají je v promyšlenou mozaiku. Jejím vrcholem je
milenecká scéna, kdy Faust uléhá se svedenou Markétkou do útrob
překoceného pianina. Kolem tohoto hříšného lože zatím Mefisto vede
otrávenou matku v jakémsi zlověstném tangu. Již v tento moment se
vytváří mezi oběma akty významné napětí. Pokračuje se ovšem dále:
piano je záhy postaveno a stává se z něj matčin katafalk. Jak lépe a
elegantněji poukázat na podstatné souvislosti a podtrhnout klíčové téma,
netuším.

Zážitkem je již sama koncentrovaná atmosféra, v níž herci působí
dojmem, že za inscenaci dýchají. I ti, kteří nepatří k elitě
boleslavského souboru, podávají sebejistý výkon: Ivo Theimer například
hned v několika rolích. I sama Veronika Kubařová coby Markétka podle mne
poprvé v Boleslavi přesvědčila o svém talentu. Celý oblouk od čisté
naivní dívenky až po zlomenou, pološílenou vězeňkyni zvládá dobře –
krok po krůčku připodobňuje gesta i řeč vývoji své postavy. Cudnou
vyplašenost z dotěrného Mefistofela tak postupně střídá zamilovaná
rozvernost vůči Faustovi. Psychologická studie to není a ani býti nemá, na
to je Markétka vyložena jako příliš pasivní účastník dění (což je
možná škoda), ale chytrá práce znát je. Těžiště je ovšem na hlavní
dvojici, o jejímž pohybovém výkonu již zde něco padlo. Především Petr
Mikeska jako Mefistofeles předvádí všestrannou kvalitu. Přece jen on je ten
ďáblík, který to musí umět s ostatními válet, a v tom není prostor
pro žádnou polovičatost! Komický dvojdialog s Markétkou a sousedkou
Martou, kdy jednu svádí a druhé zároveň oznamuje smrt manžela, je díky
Mikeskově samozřejmosti v přepínání mezi rolemi skvostný. Ovšem
i když není centrem dění a jen z pozadí pozoruje Faustovo láskyplné
zasnění a nervózně přechází ze strany na stranu, zlověstné napětí
z Mikesky jen sálá. Rozjímajícímu Faustovi svým ostrým krokem,
nepokojnými gesty a zlostnými obavami ve tváři dělá významný kontrast.
Škoda jen, že Halíček se plností Mikeskovy hry nechává trochu zastínit.
Ve vypjatých momentech nejtěžších vnitřních i vzájemných bojů drží
krok a vytváří vnitřně rozervaného, mezi dobrem a zlem ztraceného Fausta.
Jindy ale působí, jako by jen přihlížel; jako by ne vždy věděl, kým
zrovna je, jak právě teď s Jindřichem naložit, a nechával vývoj na
Mefistofelovi. Je to škoda, protože herecký souboj těchto dvou pánů by
při větší vyrovnanosti mohl být ještě o něco jiskrnější a Faustova
postava prokreslenější.

Soustředěnost se odrážela na mnou navštívené repríze
i v atmosféře hlediště, do děje plně ponořeného. Což mne přivádí
k zamyšlení, nakolik obyčejný divák (v divadle byli především starší
abonenti z vesnic okolo Boleslavi) zvládne poměrně náročnou divadelní
látku, aniž by se začal nudit. Inu, nabízí se poměrně rozumná odpověď:
pokud je to dobře udělané a pokud se to srozumitelně o něčem vyjadřuje,
tak zřejmě zvládne. Tyto podmínky Faust v Boleslavi plní více
než dobře.

Městské divadlo Mladá Boleslav
Johann Wolfgang Goethe: Faust a Markétka

Překlad: Jaroslav Bílý
Úprava: Pavel Khek a Petr Mikeska
Režie: Pavel Khek
Dramaturgie: Petr Mikeska
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak
Hudební spolupráce: Václav Kořínek
Pohybová spolupráce: Svatava Milková
Kouzla: Ondřej Pšenička

Hrají: Petr Halíček, Petr Mikeska, Veronika Kubařová,
Lucie Matoušková, Karolina Frydecká, Ivo Theimer, Václav Kořínek
Premiéra: 26. března 2010