Největším zážitkem posledního dne byla kromě Sopránu
ze slapské přehrady A studia Rubín (o něm píše Marek Lollok)
komentovaná prohlídka Dolu Hlubina, který získal v roce 2002 status
národní kulturní památky. Jeho správce – státní podnik Diamo usiluje
o zanesení do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Doba, kdy
Ostrava žila v zajetí industriální doby, je už nenávratně pryč a dnes
se pro průmyslové objekty hledá nové využití.
© Alžběta Kosová
Ještě před časem jste mohli slyšet o špinavém městě plném
nevzhledných budov s oprýskanou omítkou s kulisou těžních věží,
vysokých pecí, oblaky dýmu a prachem z uhlí. Přetrvávající mýtus
černé Ostravy, podpořený zejména stále živými písněmi Jaromíra
Nohavici, už nemá se skutečností příliš společného, dým se rozplynul,
vzduch pročistil. Těžba uhlí zde byla utlumována už od začátku
devadesátých let. Hornický ruch na Dole Hlubina zeslábl v roce 1991
(především pro nerentabilnost těžby z velkých hloubek) a úplně se
zastavil dne 11. prosince 1995, kdy z šachty „vyfárali“ poslední
horníci a podzemí bylo následně uzavřeno (není bez zajímavosti, že je
stále nutné vodu z podzemí odčerpávat, aby se nezaplavily přilehlé doly,
vytvářející propojenou síť, z podzemí tak neustále odtéká do
přilehlých řek 300 litrů mineralizované a teplé vody za sekundu). Dnes tu
zbylo devět velkých nevyužitých budov, na kterých hlodá zub času a leckdy
se na nich podepsala i nějaká ta nenechavá ruka. S minimem finančních
prostředků se však státnímu podniku Diamo za několik málo posledních let
podařilo opravit střechy nejohroženějších budov a zakonzervovat těžní
věž, jejíž očištění a nátěr přišel na více než 5 milionů korun.
Cílem je vrátit do areálu život, nabídnout prostory školám, muzeím či
ke komerčnímu využití. Jde o to, aby důl znovu ožil.
Důl s unikátním charakterem
Rudolfovu huť, dnešní Vítkovické železárny, založil
již v roce 1828 olomoucký arcibiskup, arcivévoda Rudolf Jan. Posléze jej
vlastnil rod Rothschildů a po válce se staly státním podnikem. Postupně
byly vybudovány vysoké pece na výrobu železa, koksovna na úpravu uhlí a na
jeho těžbu jeden z nejhlubších ostravských dolů – Důl Hlubina
s kilometrovou hloubkou. Celý komplex je tak do dnešního dne jedinečný
právě soustředěním uhelného dolu, koksovny, vysoké pece, slévárny,
pudlovny, válcovny, kolárny a kotlárny na jednom místě. Dopravu surovin a
materiálu mezi nimi zajišťovala síť pásových dopravníků, potrubí a
mostů. V jiných případech totiž obvykle jednotlivé provozy stojí
odděleně a nikdy v tak úzkém sepětí.
Těžní věž vyhlídkovou plošinou
© Alžběta Kosová
Místy, kudy obvykle chodívali pouze důlní údržbáři, mohli diváci
festivalu Dream Factory vystoupat až na vrcholek těžní věže do výšky
47 metrů nad zemí. K obrovským kolům – kladkám na vrcholku však už
lana nevedou, ani klece se nemohou zabetonovanou šachtou spustit do podzemí.
Věž už neplní svůj původní účel a našla nové využití jako
rozhledna, ze které je úžasný výhled na Ostravu a přilehlé kopce, kde
mimo jiné ční Důl Petr Bezruč. Současně návštěvníci, nemající
závrať, mohou shlédnout z plošiny těžní věže pod sebe a uvědomit si
rozsáhlost komplexu Vítkovických železáren. Při pohledu k vrátnici
Hlubiny se právě probíhající Dream Factory zdálo malinkaté a hlavou
občas proběhla myšlenka, jak by to asi vypadalo, kdyby se na pár dní
v roce naplnily divadlem nejen sály Národního divadla moravskoslezského,
Dům kultury města Ostravy a Divadlo Petra Bezruče, ale také všechny
prostory Dolu Hlubina (zatím se využívá jen malý zlomek tzv. „nových
koupelen“), skýtající nejedno zajímavé zákoutí.
Napsat komentář