To, zda se 2. ročník nového divadelního festivalu Dream Factory vůbec
uskuteční, zůstávalo dlouho ve hvězdách. Do poslední chvíle (ještě
zhruba před dvěma třemi měsíci) nebylo jasné, zda se v čase všežravé
ekonomické krize najdou prostředky na takový rozmar, jakým nezavedený
kulturní podnik je. Nakonec se agilnímu týmu z občanského sdružení OVART
v čele s ředitelem festivalu Tomášem Suchánkem podařilo na loňský
testovací ročník doslova silou vůle navázat, přičemž výsledek lze
pokládat za úspěšný.
Festival Dream Factory je jedním z nejvýraznějších projevů
ostravského kulturního vzepětí (chcete-li obrození), jež je v posledních
letech dobře postřehnutelné, a jež díky kandidatuře města na prestižní
titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2015 v současnosti
vrcholí. Koná se v areálu Vítkovických železáren, přesněji v komplexu
bývalého dolu Hlubina, tedy v místech sice průmyslově vyhaslých, ale
o to magičtějších (výraznému panoramatu tohoto továrního komplexu
s nepřehlédnutelnými těžními věžemi a komíny se někdy příznačně
říká „ostravské Hradčany“). Romanticky oprýskané zdi této památky,
které pamatují už předminulé století, se v průběhu festivalu prokrvují
divadlem. V tomto jednoduchém obrazu je jaksi vyjádřen celý koncept
kulturně se emancipující Ostravy – snaha vypořádat se s mnohdy
obtížným dědictvím minulosti nikoli tím, že jej vytěsníme, ale že se
od něj odrazíme k budoucnosti, že minulost a budoucnost co možná souladně
propojíme.
V různých prostorách zahrnujících obrovské haly s vysokými stropy
i komornější prostředí se v průběhu dvou dnů vystřídala zhruba
desítka souborů, které se představily s opravdu rozmanitými kusy. (Dvojice
inscenací byla provedena mimo centrum festivalu: páteční odpolední prolog
v podobě Zenbuddhistické pohádky o dvou princích, kteří princeznu
nenašli a přesto byli spokojeni v podání ostravského spolku Šílený
PePa, který se odehrál v Solné jeskyni Halas; Albeeho Hra o manželství
Divadla Ungelt, jíž byl v Divadle Petra Bezruče 2. ročník festivalu
oficiálně zahájen). V pátek se na Dream Factory své neuvěřitelné
stopadesáté reprízy dočkala na kůži obnažená (již legendární)
inscenace Ty, který lyžuješ, v podání domácího Bílého divadla; načež
Ján Mikuš ve vlastní režii a převážně vlastním provedení otevřel
srdce životem i uměním semletého klauna v polívkovsky „nečisté“
pantomimě a klauniádě Enter the Clown; následovaly rozjívené muzikálové
Pornohvězdy,
jež přilákaly největší (několikasethlavou) festivalovou diváckou
návštěvu, Kolečkova a Svobodova parodie však pro mě osobně byla pro svou
situační předvídatelnost jistým zklamáním; a konečně noc vrcholila
zábavným koncertem skupiny Nightwork (propojenou s předešlým
muzikálem osobami Vojtěcha Dyka a Jakuba Prachaře).
Sobotní maraton odstartovalo v pravé poledne Divadlo na Cucky z Olomouce.
Jeho tvůrci objevili hru mladé autorky Laury de Weck, která v nejlepším
slova smyslu amatérskému (převážně studentskému) souboru sedla přímo na
tělo. Kdo jiný než stávající vysokoškoláci by mohl lépe pochopit
současné vysokoškoláky a věrně vystihnout jejich nevázané charaktery?
Vzápětí předvedlo herecký koncert duo Peter Čižmár/Miki Macala se svými
Kameny vo vreckách irské autorky Marie Jones (u nás známější pod titulem
Plný kapsy šutrů). V této hře, kdy dva účinkující sami ztvárňují
třináct postav, se herci opravdu nemají za co schovat. Slovenská dvojice ve
vzácné vyrovnanosti ukázala, že na tuto pozoruhodnou hru potřebné herecké
schopnosti s přehledem má. Pražské Studio Rubín zase ohromilo dramaticky
(Oscar Wilde, Petr Kolečko) i scénicky (Daniel Špinar) syrovou a drásavou
Kauzou
Salome, v níž Pavla Beretová výkonem před svým krajanským publikem
„obhájila“ nominaci na hereckou cenu Thálie za rok 2009.
Ne všechna divadla vzala na vědomí specifické možnosti neobvyklého
prostoru, jenž jim byl v rámci festivalu nabídnut. Zdivadelnit původem
nedivadelní místa se dle mého názoru – kromě „na vše hrající“
Vosto5-ky, která přijela ve své silné čtyřčlenné sestavě Cihlář,
JeřábeK, Prokop, Havelka – nejvíce zdařilo Ivaně Uhlířové. Snad díky
zkušenosti z produkcí z rovněž industriálně pojatého pražského
projektu MeetFactory, se Uhlířová v monodramatu Dey Loher Země beze slov
(režie Kai Ohrem) ojediněle odvážila k razantnějším, v továrním
komplexu však o to působivějším gestům, jako je sprejování na zeď,
monumentálnější videoprojekce a světelný design a využití hlasového
syntetizátoru. Kéž by se její snahou rozhýbat site specific propříště
více inspirovaly i jiné soubory, anebo také: kéž by koncepčněji byli
zváni umělci (performeři), kteří o prostoru neuvažují jako o něčem
sekundárním.
Po tomto spíše jen informativním výčtu s mikroskopickými glosami
festivalového dění si dovolím jeden pohled podrobnější. Nová hra Davida
Jařaba Zajatci, se kterou se na Dream Factory představilo pražské Divadlo
Komedie, možná nebyla vrcholem festivalu ani z hlediska diváckého, ani po
stránce přísně vzato umělecké, přesto je to podle mého mínění
dramatické dílo, které si pro svou aktuálnost a přímočarost pozornost
zaslouží, zvlášť pokud se v jeho sousedství – tím myslím české
kotlině – podobná hledají jako potmě. Recenze
inscenace Davida Jařaba Zajatci
I při druhém ročníku Dream Factory bylo znát, že se tento festival
nachází ve fázi konstituování a hledání; zároveň je bez dalšího
jasné, že se jedná o podnik unikátní, a to nejen z pohledu ryze
divadelního, ale vůbec kulturního. Jeho nejvýznamnější stránkou je, a to
bychom měli mít všichni na paměti, nezaměnitelný genius loci. V užším
slova smyslu jej tvoří jedinečný, až pohádkově působivý
železo-betonový „palác“ Vítkovických železáren, v širším celá
nynější Ostrava. Snad bude festivalu Dream Factory dopřáno
i v příštích letech – a snad v ještě větší šíři – probudit
potenciál v něm dřímající.
Psáno z 2. ročníku festivalu Dream Factory Ostrava, který probíhal
v Ostravě ve dnech 28. – 29. května 2010
Napsat komentář