Nad zpracováním pěti příběhů z antické mytologie se sešlo
v brněnské Polárce, zaměřené především na tvorbu pro mladší
publikum, hned pět režisérů různých generací od Pavla Gejguše po J. A.
Pitínského. Dramaturg Radim Toman se rozhodl, že příliš staromilské
přeříkání notoricky známých příběhů by bylo trochu málo, a proto
vedl svoji tvůrčí skvadru k výrazu notně modernímu. Legendy se tedy
odehrávají v křiklavé stylizaci v silně kabaretním duchu. Po vážném
prologu a úvodním titulku doprovozeným thrillerovou melodií tak jeviště
od první až takřka do poslední kapitoly doslova třeští.
První čtyři části inscenace pojí především formální stránka
(nejsou totiž řazeny ani chronologicky – například stvoření světa se
odehraje až ve čtvrté kapitole). Činohra se střídá s říznou živou
hudbou polárkovské kapely Á-dié, skryté vzadu za poloprůsvitným
závěsem, doprovázenou tancem a zpěvem trojice rozjetých go-go tanečnic /
vypravěček. Ty jsou do příběhů zakomponované různě. Například na
bujném dvoře krále Midase jsou jakýmisi jeho kurtizánami, navlečenými do
odvážných kostýmů zajíčků. Lehce erotickou strunu ale netlumí ani jinde
a hádám, že pubertální část mužského diváctva nad tím uroní nejednu
slzu dojetí. Co do výrazových prostředků je ale inscenace ještě mnohem
opulentnější. Skoro k prasknutí. K dispozici je kromě hudby výrazné
líčení i kostýmování (například slizoun Apollón vypadá jak ulitý ze
zlata, což ovšem nebudí ani tak dojem boha slunce jako popové superstar),
velkoplošná projekce a mnoho dílčích efektů z dílen jednotlivých
režisérů. Jádro scény je přitom jednoduché a funkční – tvoří ho
dlouhý oblý pult, rozložitelný na několik částí, které se dají
skládat v různě rozmístěné ochozy či zdi. Kolem něj, za ním i na něm
se ale dějí doslova bakchanálie.
Výsledkem je opět chytré podobenství o zvrácenosti kultu zábavy a
toho, co všechno pro něj jsme ochotni udělat.
Těmi začíná i příběh o Midasovi v režii Pavla Gejguše. Ten na
jeviště doslova přivádí dekadentní chaos alkoholické párty vrcholící
kytarovým soubojem satyra Marsya (tklivý baladik dojatě drnkající na
španělku) s Apollónem (namyšlená hvězda ohromující masivním akordem
elektrické kytary). Následující dva příběhy o Ikarovi (režie Petr
Štindl) a Mínotaurovi (režie Anna Petrželková) pro změnu sází trochu
víc na neotřelou interpretaci. Ikaros je mladík zraňovaný hříchy svého
otce, který z profesní žárlivosti zabil svého učedníka Tála. To je
zdůrazněno jako hlavní motiv jeho fatálního neuposlechnutí Daidalových
rad při pokusu uletět z Kréty. Apel se tak chytře obrací od dětí
k jejich rodičům a tomu, že chtít být někomu autoritou vyžaduje celkem
solidní mravní celistvost. Ještě výrazněji se posouvá vyznění těsně
navazujícího příběhu o netvoru z labyrintu. Mínotaurus z něj totiž
vychází paradoxně jako oběť. Královská rodina totiž celou záležitost
s labyrintem pořádá jako jakousi zvrhlou reality show. Při Théseově
výpravě za Mínotaurem jsou stylizovaní do notoricky známé podoby rodiny
tísnící se před hypnotizující obrazovkou a fascinované krutostí již
zažívá někdo jiný. Výsledkem je opět chytré podobenství o zvrácenosti
kultu zábavy a toho, co všechno pro něj jsme ochotni udělat. Dobarvený
jedinou smysluplně využitou projekcí večera – Anna Petrželková
nechává na pozadí scény běžet záběry z pověstných španělských
slavností prohánění nebohých býků ulicemi měst.
Prvním třem příběhům je společný zmatek plynoucí z chaotického
využívání zmíněných výrazových prostředků. Jednotlivé režie, byť
mají více méně jasná vyznění, jako by byly slepované z neutříděných
nápadů. Stylově o něco ucelenější je až Ondřej Elbel zpracovávající
prométheovský mýtus. Drží se totiž konkrétního nápadu, který přece
jen tu jevištní anarchii trochu uspořádává. Stylizuje svůj příspěvek
do podoby žánrového gangsta filmu z dob prohibice. Prometheus (s vtipným
patosem hollywoodského klaďase hrající Jiří Krupica) je prostý dělnický
synek v montérkách, který brání svoje lidičky ztvárněné plastovými
vojáčky (což je co do legrace nejnosnější a nejvytěženější nápad
celého večera) před „kmotrem“ Diem, uhlazeným mafiósem. V intencích
zvoleného žánru se pak drží i plejáda vtípků a hříček nekupených
halabala, ale držících se klíčových motivů. Povedené jsou například
gagy, když Zeus žádající výpalné výhružně klepe figurkám na hlavy
popel z doutníku nebo když učí Prometheus lidi hospodařit předváděním
dojení na modýlku plastové kravičky. I když Elbel nehledá žádnou novou
interpretaci a z jeho kousku spíše než naléhavé sdělení sálá
„pouze“ naléhavá hravost, je jeho dílko díky ucelenosti zatím
nejvýraznějším zážitkem v rámci inscenace.
Pitínský nechává Lubomíra Stárka a Janu Panskou v rolích Filemóna a
Baucis hořkosladce vykreslit křehkost a bezmoc pokročilého stáří. Nikam
nespěchajíce šourají se takřka beze slov po jevišti a vetchýma ručkama
se snaží neobratně vykonávat každodenní práci.
Jenže pátým, bonusovým režisérem večera je J. A. Pitínský, který se
naprosto vymaňuje z dosavadní taškařice a sází na jemnou lyriku. Tempo se
zmírňuje, mizí takřka skoro všechny efekty. Zůstává jen hudba, ne ovšem
kabaretní zpívánky, ale náladotvorná smyčka podkreslující celou scénu.
Pitínský nechává Lubomíra Stárka a Janu Panskou v rolích Filemóna a
Baucis hořkosladce vykreslit křehkost a bezmoc pokročilého stáří. Nikam
nespěchajíce šourají se takřka beze slov po jevišti a vetchýma ručkama
se snaží neobratně vykonávat každodenní práci. Pohybují se na samotné
hraně možností vadnoucího lidského těla, které by snad i pouhý závan
větru zcela rozlámal. Když do tohoto prostředí vrazí hlučná delegace
bohů, podtrhne svým nepatřičným hrubiánstvím vznešenost pokorných
stařečků pokoušejících se návštěvu pohostit. Jejich dojemně
láskyplná odpověď na nabídku Bohů, že si za odměnu za vstřícnost mohou
cokoli přát (kdo nezná pointu, viz Ovidius apod.), je citlivou a laskavou
poentou Pitínského básně o kráse lidské skromnosti. Pitínský tak
s minimem prostředků podává zdaleka nejsilnější výpověď večera. Jeho
režie je tak na jednu stranu „ukolébavkou“, jak se píše na webu
Polárky, ale zároveň kritickou polemikou s přeplácaností ostatních
částí, zpětně vrhající zpochybňující stín na dramaturgický záměr
celé inscenace.
Divadlo Polárka, Brno
Starořecké báje a pověsti
Režie: Anna Petrželková, Pavel Gejguš, Ondřej Elbel,
Petr Štindl a J. A. Pitínský
Námět a scénář: Hana Mikolášková
Dramaturgie: Radim Toman
Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová
Hudba: David Smečka
Hrají: Lubomír Stárek, Jiří Skovajsa, Jan Kruba,
Ondřej Biravský, Jiří Krupica, Miroslav Černý, Michaela Červinková,
Sylva Siničáková, Marie Vančurová, Jana Panská
Premiéra: 6. března 2010, psáno z reprízy:
11. března 2010
Napsat komentář