„Tak to je na mě už trochu moc umělecké,“ skuhrala vedle mě
postarší paní, když se na jevišti sklepní scény brněnské Reduty
vylíhly dvě larvovité postavy. Z nich se vzápětí vyloupli Pavel Gajdoš a
Jan Grundman a z představení Havel píše Husákovi působivá a nelítostně
výstižná scénická show. Inscenace natolik silná a svébytná, že starší
jedinci znechuceně odfrkovali a mladší tajili dech.
Tato dělící generační linka vinoucí se publikem mohla být způsobena
jen jeho konstelací v daný večer. Dost dobře ale může také signalizovat,
že mladý režisér Jiří Honzírek zvolil divadelní prostředky blízké
právě své generaci. Ale ať už je to jakkoliv, inscenace (rovněž mladého)
divadla Feste na těchto rozdílech nestojí. Stojí na vynikajících
hereckých výkonech a svérázném režijním gestu. To se při uchopení
slavného dopisu rozmáchlo tak, až jeho aktuálnost po třiceti letech od jeho
napsání mrazila.
O inscenaci, v níž se nemluví, zdá se být trochu nevhodné sáhodlouze
řečnit. Je na ni třeba osobně zajít. A sledovat, jak režisér Honzírek
použil mimoslovních prostředků k tomu, aby jimi svému publiku vykřičel
důrazný apel.
Vítězoslavné „Voilà!“ je jediné slovo, kterým herci provázejí
své zrůdné cirkusové řádění na jevišti. Při něm se zmocňují
rekvizit – symbolů, které různě znetvořují k obrazu svému. Tím se
zhmotňuje téma znásilnění identity člověka, kultury, společnosti
i národa, které probleskuje celou inscenací jako jedno z jejích hlavních
témat. Toto téma je korunováno devastací a przněním dětské panenky
výmluvně přivázané za krk uprostřed scény a závěrečným
ukřižováním lidské figuríny.
Z řečeného může vyvstávat otázka – Kde se v tom všem ztratil
zmiňovaný Havlův dopis? Neztratil. Naopak. Úryvky z něj jsou promítány
na scéně a precizními formulacemi doplňují svou zhmotněnou interpretaci na
jevišti. To vše je podtrženo laděním scény (Lucie Labajová) do
černo-červeno-bíla, přičemž užití každé z barev pochopitelně operuje
s jejím symbolickým významem.
O inscenaci, v níž se nemluví, zdá se být trochu nevhodné sáhodlouze
řečnit. Je na ni třeba osobně zajít. A sledovat, jak režisér Honzírek
použil mimoslovních prostředků k tomu, aby jimi svému publiku vykřičel
důrazný apel. Apel současné demokratické společnosti, která se nápadně
podobá (konzumní? kapitalistické?) diktatuře, před níž jeden intelektuál
svým dopisem kdysi varoval. Apel každému jednotlivci, který nesmí dopustit,
aby byl znásilňován a manipulován. Apel společnosti, která nesmí dopustit
znásilňování své kultury. A apel této recenze zní : Jděte na Havla a
Honzírka do Reduty! (A až tam budete, mlčte! Ne jako ta dáma
vedle mě.)
Divadlo Reduta
Havel píše Husákovi
Hrají: Pavel Gajdoš a Jan Grundman
Režie: Jiří Honzírek
Výprava: Lucie Labajová
Pohybová spolupráce: Kateřina Hanzlíková
Produkce: Tereza Šenkyříková
Světlo: Václav Kuropata
Zvuk: Vít Halška
Premiéra 8. ledna v Redutě
Psáno z reprízy 23. 3. 2009
Napsat komentář