Jan Šotkovský: "Ta euforie z každého povedeného představení, které se podaří vyvzdorovat na osudu a okolnostech, je občas až nepopsatelná." Rozhovor s divadelníkem, zakládajícím členem brněnského divadelního sdružení BURANTEATR, dramaturgem Městského divadla Brno, překladatelem a vůbec mužem mnoha profesí. Rozhovor hlavně o tom, jak se dneska dělá v Brně nezávislé divadlo.
Jana Šotkovského – neboli Šotka – znám, alespoň myslím, dlouho. Bohužel si nevzpomínám, kde jsme se – a za jakých okolností – seznámili. Snad to bylo během jednoho z parných dnů festivalu Jiráskův Hronov…asi, ale ruku do ohně za to nedám. Nebo? Když jsem před čtyřmi roky odjela studovat do Brna, bylo na škole divadlo Tramtarie, které tehdy spoluzakládal v Olomouci, pojem. Tehdy jsem jim záviděla, že mohou dělat divadlo svého srdce, o čemž já snila, ale zároveň se té zodpovědnosti bála, teď je ještě ke všemu obdivuji, protože nepolevili. A to i přes to, že cesta jejich úsilí vykládána zlatem není, to tedy ani zdaleka.
Jak by jsi charakterizoval BURANTEATR? Kam jste se za těch několik let od studia na JAMU a založení Tramtarie posunuli?
Nezávislé divadelní sdružení kamarádů a přátel, většinou profesionálních divadelníků, kteří oblibují podobný styl divadla a mají podobný smysl pro humor, cca 4-5krát měsíčně hrající v Brně. Kam jsme se posunuli, si netroufám říct. Rozšířili jsme se personálně, od skončení Tramtarie jsme udělali sedm inscenací a chystáme osmou, zatím jsme se nerozpadli a baví nás to. Jsme starší, skeptičtější, máme za sebou pár lidských krizí i ponorkových nemocí a snažíme se to dělat co nejlíp. Fakt.
Kolikrát a kdy jsi měl pocit – dost, už stačilo, končím?
Tak pocity vzteku, zoufalství a marnosti nad tím, že naše práce nemá v brněnském prostoru tu odezvu, jakou bych si představoval: stálá dotace by mohla být, stálý prostor by mohl být, diváků by mohlo chodit víc, nějaký recenzent by také tu a tam mohl na naše představení zabloudit…, ty mám samozřejmě co chvíli. Ale že bych seriózně přemýšlel o tom s tím skončit, to ne. Ale přiznávám, že zatím mě zaplaťpánbůh nic netlačí ke zdi – mám chápavou partnerku, práci, se kterou se to dá časově skloubit, a nemám zatím děti…
A naopak: pocit hrdosti, že jste vydrželi?
Že jsme „vydrželi“, to ještě až taková hodnota není. Ale jestli jsme vydrželi, a ještě děláme to divadlo aspoň trochu smysluplně – tak na to člověk snad může být trochu pyšný. Takže pyšný jsem na kolegy v podstatě pokaždé, když někdo pochválí některou naši věc. Ráno mi napsal kamarád smsku, že byl nadšený z včerejšího Pana Polštáře – radost mi z toho vydržela až doteď.
Jak je na tom dnes soubor s vidinami stálého působiště v moravské metropoli kultury?
Hledáme, kde se dá, a to už hodně dlouho. Vidin máme pořád několik a pořád nechtějí přestat být mlhavými. Zeptej se na Magistrátu, jestli o něčem nevědí. Nebo jestli se některé brněnské divadlo nebude stěhovat a nezbude po něm prázdný barák.
Jak funguje nezávislý divadelní soubor ve světě, kde bez peněz téměř nic nejde?
Blbě. Ale ono zase – bez peněz nejde skoro nic, ale zaplať pánbůh ještě pořád jde to, že profesionálové bez peněz hrají, režírují, scénografují, staví, bourají, stěhují…je to úžasné a posilující a z tohohle základního nadšení už čtvrtý rok žijeme. Jak dlouho to vydrží, to samozřejmě nevím. Je to zkrátka pohyb na hraně přežití a nepřežití. Na druhou stranu – ta euforie z každého povedeného představení, které se podaří vyvzdorovat na osudu a okolnostech, je občas až nepopsatelná.
V čem cítíš ty jako dramaturg svou nepostradatelnost při vytváření inscenace?
Nepostradatelnost rozhodně necítím. Ale BURANTEATR je divadlo, ve kterém je fajn být dramaturgem – jelikož se soustředíme hlavně na herectví, tak je způsob práce hodně otevřený a nepracujeme příliš s nějakou apriorní zřetelnou režijní koncepcí. Tudíž je herec silně spolutvůrcem inscenace. A jelikož všichni naši režiséři zároveň hrají, logicky do toho kolegům trochu kecají – takže je při zkoušení silně dialogická atmosféra a režie je vždycky trochu kolektivní záležitostí. Což je živné pole pro to, aby se se svými připomínkami uplatnil i dramaturg. A režiséři BURANTEATRu intenzivní spolupráci s dramaturgem chtějí, potřebují a vyžadují.
Jaké jsou Tvé pocity, když aktuálně stojíš rozkročen mezi extrémy, mezi nezávislým BURANTEATRem a marketingově veleúspěšným Městským divadlem v Brně?
Já se toho samozřejmě na začátku bál. Po roce onoho rozkročení mi to přijde jako hrozně obohacující zkušenost. Já se snažil po celou dobu svého studia a snažím se i teď chodit opravdu do všech brněnských divadel. A vždycky mě šokuje, jak je to neběžné – ti, co chodí do HaDivadla, by do Městského nepáchli a naopak. Všechna brněnská divadla obejdeš během tři čtvrtě hodiny, ale je mezi nimi vykopáno mnoho naprosto zbytečných ideologických zákopů. Každé z těch divadel, ve kterém působím, je úplně jiné, ale v každém dokážu použít hodně z toho, co jsem se naučil v tom druhém. Samozřejmě si občas říkám, že by BURANTEATRu stačila dvacetina rozpočtu Městského a byli bychom za vodou, ale s tím nic nenadělám.
Jakou máte dramaturgickou vizi? Kterou cestou se snažíte svou práci směřovat?
Máme pocit, že linii realistických hořkých komedii, jako jsou Obraz, Sexuální perverze v Chicagu nebo Uhdeho Zvěstování, jsme prozatím docela vyčerpali a chtěli bychom jí završit Jabkenickými lety Luboše Sůvy, což by konečně měla být ta „pravá generační výpověď“ o tom, jak se nám na Moravě v 90. letech dospívalo. A pak bychom rádi trochu pootočili kormidlem – chystáme zcela autorskou inscenaci Burani, která by měla být na naše poměry hodně stylizovaná, uvažujeme o dramatizaci nějaké sci-fi, bavíme se s Milanem Uhdem, že by přímo pro nás napsal novou hru, rádi bychom zdramatizovali i jednu zcela nonfiction knihu, měl by s námi dělat příští sezónu jeden nový režisér…
V BURANTEATRu herci režírují, píší i navrhují kostýmy nebo scénu, dramaturgové a režiséři hrají, proč?
Ad a: vždycky jsme ctili zásadu, že u divadla existuje jen jedna profese – divadelník. A zkrátka se snažíme vyučit se jejím různým možnostem.
Ad b: je to velká škola pokory. Ona je spousta herců, kteří po klubech vykřikují, takhle bych to uměl zrežírovat taky! A spousta techniků, kteří si brblají pod fousy, takovouhle scénu bych nakreslil za odpoledne, ale vy si to někdy zkuste přijít odstěhovat, mistře! Střídání různých profesí učí vzájemnému respektu mezi nimi. Ježíš, to zní mentorsky…
Jak vypadá taková organizační rada? Ty to uděláš, ty zase vyřídíš, budeme na tom makat, a to všechno zadarmo?
Zhruba. Ale většinou je u toho docela sranda.
Co do budoucna BURANTEATR čeká? Jaký je hlavní cíl?
Co nás čeká, to netuším, nejsa věštcem. V dubnu by měla být premiéra Buranů, pak se uvidí. Hlavní cíl? Udělat ty inscenace, které udělat chceme, najít stálý prostor, ve kterém bychom mohli jakžtakž kontinuálně působit, mít peníze na to ty lidi, kteří to dělají z čiré ochoty, aspoň nějak zaplatit. A abychom mohli třeba taky jednou seriózně plánovat v delším horizontu, než k premiéře inscenace, na které zrovna děláme. A mohl by o nás být velký pořad v České televizi, aby mě tam rodiče viděli…
Napsat komentář