Divadlo Husa na provázku před nedávnem uvedlo Vaši novou inscenaci –
hru Pavla Trtílka s názvem Večer umělců. Po Mikušově hře Ryba horí je
druhým dílem nového projektu Jirka Kniha hledá autora, který z velké
části vyrůstá ze soutěže Cena Konstantina Trepleva. Jak se vlastně
v DHNP zrodil nápad formou soutěže podnítit dramatiky, aby napsali něco
nového? Pociťoval jste Vy jako režisér akutní nedostatek textů, jimiž by
se současníci vyjadřovali k dnešku?
Myšlenka projektu Jirka Kniha hledá autora vznikla cca v roce 2009. Když
analyzujete, co se tenkrát před těmi lety na Provaze dělo, tak zrovna
startoval projekt Perverze v Čechách, přičemž my už tenkrát věděli,
že první díl bude Forman, druhý díl bude Havel, třetí díl jsme pak
chtěli, aby byl nějak na téma Milan Kundera – to ale hrozně brzo
znemožnil mail, který přišel od Mistra. Tam se psalo, že nic takového
nepřipadá v úvahu, že když hollywoodští producenti ne, tak Provázek
taky ne… To nám jednak polichotilo, jednak nás dostalo do paniky. Kde teda
vzít katarzi? Nakonec jsme se trochu nedobrovolně dopracovali k závěru, že
budeme o současnosti vypovídat skrze původní dramatický text, když ten
Kunderův nadčasový nepřipadal v úvahu ani náhodou… Rozhodli jsme se
hledat současnou českou hru, která bude mluvit o naději. Oslovili jsme
různé české dramatiky, poprosili např. Petra Zelenku, Karla Steigerwalda,
Davida Drábka, který to nakonec i vyhrál, a vlastně jsme při tom zjistili,
že česká divadelní hra skomírá na úbytě, že se nepíše, neb ji nikdo
moc nepotřebuje. Ukázalo se, že lidé, kteří by psali dramatické texty
o tom, jak jde v Čechách dojít ke klidu, k utišení, k pevnému bodu
v rámci nepevného světa, v podstatě nejsou. Píšou pro Novu.
Abych to neprotahoval – nakonec to dopadlo tak, že jsme ze všech her
Davida Drábka smontovali jednu, která se posléze jmenovala České moře, a
tou jsme doufali k tomu utišení klidně i prokousat se. Současně jsme si
ale výrazně uvědomili zvláštní a vlastně perverzní situaci v českém
divadelním prostředí: neexistuje přirozený a zdravý kontakt „já jsem
dramatik – ty jsi divadlo, dejme to dohromady, budeme mít děti“.
A protože nám to připadalo divné a špatné, rozhodli jsme se podpořit
vůli českých dramatiků psát. Tedy – taky jsme byli trochu inspirovaní
jiným projektem DHNP: Čtení z literatury národů Sovětského svazu se to
tenkrát jmenovalo, a bylo to celé pošetilé a vzdorné gesto, kdy Provázek
za pět týdnů uvedl pět premiér scénických črt – že my pro změnu
uspořádáme přehlídku původní hry české. K tomu, že oslovíme
veškeré ty blouznivé snivce, kteří navzdory tomu, že realita říká ne,
věří, že to jde – artikulovanou krásou spasit svět. Anebo se aspoň
dotknout toho spasení.
Jak jste nakonec spokojen s úrovní devětatřiceti
obdržených textů?
My jsme byli týden před uzávěrkou v poměrně veliké panice. Tuším,
že 17. prosince to bylo, dramaturg Kovalčuk přišel s tím, že dosud
přišly tři texty a všechny že jsou to v podstatě blbosti. Tedy jsme
v úzkosti přemýšleli co dál. A rozhodli se navázat spolupráci
s projektem Ceny Alfréda Radoka. Z Radokovy nadace se nám nicméně ozvali
se značnou zdrženlivostí; měli pocit, že jim nějak chceme vypálit rybník
či co, že zakládáme konkurenční soutěž… No ale že na konci prosince
se sejde rada a ta že nám vzkáže, jestli si můžeme nebo nemůžeme
nějaké ty „jejich“ texty půjčit čili nic. Takže jsme byli v panice
jak barák – Vánoce byly, každý den sněžilo a dobře tak. Najednou
začalo být vlaho nad Čechami, každý den začaly chodit nějaké tři až
čtyři texty. Dva dny před Silvestrem přišel Oščatka a říkal, že ten
den došlo her jedenáct, z nichž dvě jsou zcela neoddiskutovatelně
výborné, ale možná ještě jedna že je tam taky skvělá – leda že by
byla blbá naprosto… Na závěr jsme měli na stole hromadu čtyřiceti her,
z nichž sedm bylo takových, že jsme jim věřili a těšili se na ně, že
je tedy zinscenujeme.
Vedle projektu JKHA vznikla obdobná iniciativa v divadle Letí
s názvem Centrum současné dramatiky, která rovněž systematicky podporuje
vznik nových her. Sleduje Vaše divadlo, alespoň zpovzdálí, průběh této
iniciativy, která rovněž záslužně podněcuje vznik nových dramat,
popřípadě vyměňujete si v tomto ohledu zkušenosti?
Já jsem to bezděky – mea culpa maxima – zjistil až teď. To
znamená, že v tuto chvíli o sobě víme, ale v okamžiku, kdy jsme
nabízeli spolupráci Nadaci Alfréda Radoka, jsme to nevěděli, samozřejmě
bychom nabídli spolupráci i jim.
Zmínili jsme několik jmen, která figurovala v soutěži Cena
Konstantina Trepleva, jenže např. Pavel Trtílek nebo Ján Mikuš nejsou,
alespoň z hlediska brněnského divadla, žádní nováčci. Objevila se
v soutěži nová, v divadelních kruzích neznámá jména, která Vás
samotného překvapila?
Většinou se jednalo opravdu o autory nezavedené. Například já až
dodatečně zjistil, že jednu z těch her napsala má neteř, které jsem
někdy na rodinném obědě vyprávěl o tom, že jsme soutěž vypsali. No a
pak jsem tedy s překvapením zjistil, že – jak to celé mělo motto
„potřebujeme nové formy“ – mezi těmi, co si tak hezky hraje s těmi
formičkami nečekanými, je tedy i ona, šestnáctiletá Eliška. Ta jména se
nicméně až do samého konce nesměla znát – věděla je jen Soňa, naše
tajemnice – jinak nikdo. Tudíž se tu a tam stalo i to, že jsme se úplně
až lekli, čí hra nepostoupila… Při posuzování jsme nicméně vnímali
právě jen písmena a slova a ticho za těmi slovy a pocity čtenářů
z toho ticha.
V projektu Jirka Kniha hledá autora bude sedm vybraných her
inscenovat sedm různých režisérů. Podle jakého klíče jste je vybírali a
jaká byla jejich ochota v daných podmínkách se zúčastnit zbrusu nového,
nezavedeného podniku?
Mě to až překvapilo, jak velká byla ta ochota… Klíč k tomu je
myslím v tom, že DHNP se vždycky definovalo jako hnutí. Za těch pět let,
co mám na starost umělecký program Provázku, tu opakovaně režírovali
lidé jako Pitínský, Forman, Mikulášek, Tálská, Rychlík – vždy znovu
a znovu lidé, kteří dost často bezmála chcípnou jen kvůli tomu, aby zas
vzniknul divadelní zázrak. A právě takové trochu nehorázné snivce jsme
pozvali i k projektu Jirka Kniha hledá autora a všichni tu účast přijali
s až odzbrojující velkorysostí. Věděli, že je to zas další šílený
projekt, takový ten model hodně práce za málo muziky, navíc ve stresových
podmínkách, ve zcela raritním čase – každý má na realizaci
pouhopouhý týden – za nejsměšnější možné ohodnocení… Druhým
podstatným klíčem při výběru tvůrčích osobností projektu pak bylo, že
jsem chtěl na Provázek přivést zase už novou plejádu nejmladších
tvůrčích osobností. Lidi, kterých jsem si všiml, že mají talent jako
barák. Chtěl jsem, aby něco udělali pro DHNP a DHNP aby něco udělalo pro
ně. To je důvod proč tady teď režíruje Jan Mikuš, proč se představí
Bára Herz, proč Anna Petrželková, proč kostýmy dělá Markéta Oslzlá,
proč to celé produkuje Jan Bernášek. Jo a ještě jsem mezi všemi těmi
výjimečnými talenty oslovil Kamilu Polívkou, ta ale neměla čas…
Předpokládám, že jste si Trtílkovu hru vybral k inscenování
sám. O čem podle vás je, čím Vás oslovila a v čem vidíte její sílu?
Hrálo v tom roli to, že jste v DHNP už jednu hru Pavla Trtílka inscenoval,
a sice Můj krásný svět (zatímco v televizi běží Tři sestry od
Čechova)?
Ono je to zrovna v případě této hry ještě složitější, než by se
zdálo… Před dvěma lety v touze udělat věci hezčí, než jsou, jsem
přijal nabídku Luboše Baláka, abych režíroval v HaDivadle. To byl dost
výstřední plán, protože Provázci a HaDivadlo, to jsou takové ty dvě
lodičky, z nichž každá si pluje důsledně po své cestě, jedna je spíš
plachetnice, jedna osmiveslice. A tedy to, že já jsem tam měl režírovat,
mělo být ze všeho nejvíc výrazné gesto toho, že si důvěřujeme, že
k sobě patříme – a bojte se, trajekty! Konkrétně jsem tam tedy měl
režírovat právě tento Večer umělců Pavla Trtílka, přičemž ale čtyři
dny před první čtenou mi přišel telegram od Luboše, že si hru konečně
přečetl a že si myslí, že je úplně blbá; ať řeknu cokoliv jiného chci
dělat, že to může být Dostojevskij, že to může být Shakespeare, že to
může být Pitínský, že to může být cokoliv, ale jenom ne tento Trtílek.
Na to já odvětil, že jsem si zcela jistý, že hra jest výborná a že
měnit ji takto kuriózně mě ani nenapadne, načež jsme si dva dny
telefonovali, a pak byla první čtená zkouška a herci tam nastoupili –
Simoně Pekové to slušelo, byla zas ve zlatých šatech, ona jinak
nechodí – a já řekl, že bohužel k žádnému zkoušení nenastoupím,
protože hra nemá důvěru uměleckého vedení divadla a já že jinou hru
zkoušet nechci, mou důvěru že totiž má zcela absolutně, že ale nechci
tuto důvěru nikomu vnucovat, a současně že ale neumím ji ani zatratit…
A tedy že navrhuji jít si každý zas, kam ho to táhne. Načež jsme se
rozešli a Pavel to myslím nesl nelibě – vypili jsme pak spolu cca šest
litrů borůvkového čaje – a on pak tu hru uložil na dno šuplíku a měl
myslím pocit, že všechno zas jednou dopadlo úplně na hovno. A smutek byl a
ticho nad Brnem. Nicméně pak jsem se mu tedy ozval, že jsme iniciovali tento
knihovský projekt a navrhnul mu, že jest možná čas na další díl
příběhu – Impérium vrací úder by se mohl věnovat tento nový díl –
a doporučil jsem mu, ať určitě ten Večer umělců pošle do soutěže.
A tam se prokázalo, že Pavel napsal výborný text – takový důležitý.
Je jaksi napojen na nerv této doby, doby kdy nám nic nechybí, všechno je
neobyčejně hezky načančáno, natřeno, navoněno, nikdy nebylo líp, jak
svého času pořád říkal Václav Klaus v televizi, pak ovšem přišla ta
finanční krize, pak bůhvíjaká ještě krize, pak i jaderná krize a to
bytí na kraji jakési změny, nebo snad proměny, proměny všeho – to
myslím ta Trtílkova hra velmi zábavnými a místy až dryáčnickými
prostředky umí komentovat. Člověk se směje a vidí své chyby. To je
vždycky hezké, když to někdo umí udělat…
Výsledným formátem projektu Jirka Kniha hledá autora je tzv.
scénická črta. S tímto konceptem jste údajně přišel Vy sám. V čem
vidíte výhody, popřípadě nevýhody tohoto žánru; je to přece jen něco
více než „pouhé“ scénické čtení, zároveň to však není ještě
regulérní inscenace.
Existuje blbá scénická črta a dobrá scénická črta. Řádná
divadelní inscenace vzniká řekněme pětatřicet krát čtyři hodiny, plus
nějaký ten generálkový týden, scénická črta pak pětkrát čtyři
hodiny, tzn. hodin dvacet. To je samozřejmě šílenství a hukot nesmírný.
Jde o to, využít maximálně čas. Aby herci viděli, co mají hrát a
k jakému se co váže smyslu. Existuje samozřejmě neobyčejně vzrušující
žánr čtení autorského. Například když Václav Havel četl své
Odcházení v DHNP, to bylo úplně fascinující. U stolu seděl plachý
člověk a klidným hlasem četl, co napsal, trochu měnil hlasy, ale moc ne,
jen ta jeho představivost makala na plné obrátky. A jak ta představivost
pracovala, strhávala s sebou i posluchače v sále… To byl zážitek jak
barák. Ale samozřejmě existuje i nešikovně podané herecké rychločtení.
Interpret si začasto není jistý ani nejzákladnějšími okolnostmi děje,
ani postavami, ani smyslem. Pak vznikne nuda typu „rozhlasové studio Brno
vysílá“ – je to úctyhodné a správné a nudné jak sviňa, po pěti
minutách člověk myslí na maminku a na svou ženu, myslí na to, co to
proboha smrdělo ráno v ledničce, stydí se za to, ale není schopen pro
řekněme nerafinovanost předvedení přistoupit ani na elementární
komunikaci. Čili nejlepší možnost je – podle mě – do tušeného
divadelního tvaru nasadit skvělé herce a nechat je v tom tvaru řádit jak
utržené z řetězu. Oni přitom samozřejmě musí přesně vědět, co mají
dělat, přičemž jim paměť nedovolí vše fixovat, vše kontrolovat, musí
hlavně pochopit situace a následkem toho vložit obrovskou energii do
emočních piruet hry. Aby to bylo možné, je třeba, aby jim kryli záda
výjimeční režiséři a formulovali všechna ta zadání. A herce je třeba
vybavit taháky. Taháky na rekvizitách, taháky na podlaze, taháky na
stropě. Což je poněkud perverzní – přiznávám. Je to, jako kdybyste se
hrozně vášnivě milovali s nádhernou ženou, a do toho byli schopni
odesílat esemesku Petrovi Oslzlému, co je proboha zas s tím novým číslem
Rozrazilu… Nicméně divadlo není o tom umět hrozně dlouho mluvit spatra,
divadlo jest především o smyslu.
Všech sedm her má být uvedeno na Divadelním světě v souborném
provedení naráz v jednom dni. V čem vidíte sílu, nebo alespoň
potenciální sílu těchto inscenací. Nespojuje je pouze ten fakt, že jsou
nové. Nebojíte se roztříštěnosti způsobené množstvím různých
tvůrců?
Toho se samozřejmě bojíme. Jak prase se bojíme. My pracujeme se žánrem
celodenního běsnění, svlíkání z kůže, ale to vždycky vzniklo jako
koruna po nějaké – většinou nehorázně dlouhé – práci. Poté co
jsme tři roky zkoušeli Dostojevského, vyhlásili jsme souborné provedení
pod názvem Den delší než století, poté, co jsme zkoušeli Perverzi
v Čechách, jsme uspořádali souborné provedení Forman s Havlem u moře.
Tady jsme nicméně ohlásili souborné provedení pod názvem Kde Shakespeare
můj? v okamžiku, kdy ty inscenace ani všechny neexistují, kdy není úplně
jasné, co vznikne a v jakých půdorysech to bude. Samozřejmě hrozí, že se
to celé bude podobat pohybu v kruhu, že první hodinu uvidíte totéž co
druhou, pak třetí, pátou, šestou… Ale je také šance, že se smysl krok
za krokem začne vynořovat jako mozaika. Jak maják v mlze. V tom byla
důležitá dramaturgie tohoto cyklu, při vybírání her jsme se ptali i na
to, které hry spolu korespondují a jak. Zajímaly nás nejen formálně
zajímavé věci, ale chtěli jsme, aby se texty jistým způsobem doplňovaly.
Aby kromě toho, že budeme pořád dokola sdělovat, že je nám všem trochu
úzko v našich luxusně zařízených domovech, tak aby tu a tam někdo našel
i uklidnění, tu a tam rozhřešení, tu a tam naději, tu a tam víru.
Nakonec je nicméně vyznění každé té hry v rukou inscenátorů. Jedna
věc je, co jest napsáno, druhá věc, co je podtrženo, co se učiní
smyslem – a v tom smyslu ty věci skutečně ještě neexistují. Tedy jsme
ve velkém střehu. Někdy nejdem ani spát. Pořád dokola o tom mluvíme
s dramaturgy. Na začátku sešli jsme se se všemi těmi režiséry, snažili
se mluvit o tom, že nejde o to zlomit zas nějaký rekord – uvést
v jeden den tolik a tolik textů, na kterých se podílelo tolik a tolik lidí
a vypilo se tolik a tolik čaje, snědlo tolik a tolik laskonek – jde o to
podat zevrubnou, pokud možno očistnou zprávu o stavu našeho bytí.
A nejlíp, aby to byla alespoň trochu legrace. V tom smyslu je emblematickou
postavou celého projektu Jiří Kniha, který v žánru „titulní
stránky“ každou hru uvádí a vždy si z ní znovu a znovu umí udělat
legraci. Navzdory tomu, že mnoho z těch her tvrdí relativně smutné věci.
Jiří nad tím moc hezky bruslí, dává najevo, že tomu trochu rozumí,
trochu nerozumí, trochu se tomu směje, trochu se ho to týká, a pak možná
v rámci celého tohoto souborného provedení bude umět sdělit i to, co
s ním to umanuté čtení původních dramatických textů udělalo. A pak
bůhví, co se stane… Jestli se tento Jiří svleče z kůže, jako kdysi
Simona Peková při Sto roků kobry blahé paměti se svlékala, nebo se svleče
úplně někdo jiný, nebo se svlečou všichni, jen on jediný ne… Anebo bude
něco jasnou čarou na chvíli napsáno na nebi. Anebo nejasnou na tváři
brněnského primátora… Inu uvidíme.
Jiří Kniha je v současnosti výrazným autorským hercem DHNP,
emblematickou osobností, která snad má své fankluby. Jaký je podle Vás
Jiří Kniha divadelník a jaký člověk?
Jiřího Knihu jsem potkal v Hradci Králové, když jsem byl tam
uměleckým šéfem. Divadlo Dno tam hrálo ty své piškuntálie a mělo své
tři hvězdy, první byl Jirka Jelínek, druhý Jiří Kniha, třetí myslím
byla Johanka Švarcová. Já jsem tam na ně tenkrát šel podívat se do
jakési klubovny a neobyčejně se mi zalíbili – všichni. Myslím, že to
bylo hodně podobné, když někdy někdo poprvé uviděl mladého Voskovce a
Wericha, jak si neuměle, studentsky, nešikovně a velkoryse dělají srandu
úplně ze všeho. Já jsem je tedy vzápětí pozval do profesionálního
divadla, hráli v inscenacích Klicperova divadla. Pak když jsem odešel
z Hradce do Brna, nabídl jsem Jiřímu Jelínkovi na Provázku angažmá a
Jirka Kniha tenkrát řekl, že by šel taky. Já nicméně musel v tu chvíli
myslet na vyváženost souboru, takže nakonec nastoupil na Provázek – pokud
se nepletu – jen jako nějaký pomocník. Měl myslím měsíc na to, aby
při práci na Baladě pro banditu prokázal, že má talent. No a on to
dokázal. Získal si mě tak, že vyfasoval půl úvazek, pak nějak hrozně
brzo i úvazek celý. Je ale rovněž pravda, že měl v těch svých prvních
inscenacích na Provázku tak velkou trému, že se pořád zakoktával,
šumloval, slyšet ho dvakrát nebylo… Mnozí říkali, co se ten Morávek
zbláznil zas, co sem tahá ty amatéry zas, nicméně já věděl, že to jsou
talentovaní a šikovní lidé, kteří jednou změní tvář lecčeho…
Brněnské kulturní podhoubí si nicméně myslelo své a já si zarytě
říkal, no, však ještě uvidíte. A rup – pět let poté jest Jiří
Kniha emblematickou osobností Provázku…
Koncem května a na počátku června proběhne v Brně druhý
ročník mezinárodního festivalu Divadelní svět. Ohlasy na ten úvodní,
alespoň co jsem já zaznamenal, nebyly zrovna nejkladnější. Mnohé názory
festivalu vytýkali jak organizační nedostatky, tak uměleckou úroveň,
která až příliš kontrastuje s jeho faktickou rozmáchlostí a deklarovanou
velkolepostí. S jakými pocity jste tuto akci zasvěcenou osobnosti a dílu
Václava Havla nakonec vnímal Vy?
Když jsem nastupoval na Provázek, tak jsme mimo jiné v té naší první
sezoně nazkoušeli představení Rozrazil – Brno je Brno je Brno je Brno.
Milan Uhde do něho napsal dramatickou miniaturku, která se jmenuje Proč
Božena Němcová nikdy nečetla v Brně Babičku. Základní dramatická
situace spočívala v tom, že Božena Němcová tedy napsala tu svou knihu
knih a všude po Čechách se říkalo – ejhle, zázrak! Čili i Brňané
uznali, že by se tak nějak měli vyrovnat s fenoménem, a rozhodli se, že
tedy tu Němcovou pozvou, aby to někde v Brně přečetla. Načež se
oznámilo, že to bude 15. března, aby se čtrnáct dní předtím ozval
první brněnský bohém a řekl: „Božena Němcová přijede – ta kurva?
Ta německá kurva prostě? Já nepřijdu, nezlobte se, já nebudu svědkem
toho, jak nějaké německá štětka onanuje prostě a já ji u toho dělám
diváka, vždyť je to blábol prostě, co napsala.“ Pak se ozve další člen
brněnské umělecké obce a říká, že on by tedy šel, ale jen když
Němcová vysloveně řekne, že si Brna váží. A už to jede… Dopadne to
tak nakonec, že se Babička v Brně nikdy nečte, Božena Němcová do Brna
nikdy nepřijede. Všichni mají hezký pocit, že se zachovali statečně,
i když to bylo o držku, a usmívají se na sebe a mají radost, jak byli
stateční – a nicota bouchá na dveře. V tom smyslu si myslím, že
myšlenka uspořádat v Brně velký divadelní festival je hlavně a za prvé
naprosto správná. Vím, jak v Hradci Králové festival naprosto mění
náladu ve městě. Město si týden užije festi-mejdan, pobývá v ulicích,
stánkaři jsou všude, na divadla se chodí vzrušeně a s nadšením, tu a
tam se Hradečáci koukají i na francouzské divadlo, na španělské, na
gruzínské, na holandské. Nerozumí ani zbla, ale drží, radost mají,
nereklamují nic. Jsou součástí euforie, jakéhosi svátku. Tu a tam projde
Hana Hegerová, tu a tam objeví se Jan Tříska tu a tam herci z Národního.
Když lidi neseženou lístky na Národní divadlo, jdou tedy na ty cizince,
koukaj, nerozumí ničemu, ale užijí si to. Pak zapadnou do všech těch
zahrádek a barů, co se tam najednou v červnu vyrojí, kamkoli se podíváš
a pijou víno a noc jim voní a oni jsou si jistý – Hradec, to je hezký
město k pobývání. Moc hezký město… Ty stejné stroje – a vlastně
mnohem velkolepěji – má nachystané i Brno, tím jak tady je sedm divadel,
jak je tu tolik parků, jak jsou tu všechna ta divadla blízko a jde z jednoho
úplně snadno během jediné noci přejít do druhého. Myslím, že by
Divadelní svět Brno mohl být událostí typu brněnských veletrhů. Mohli by
přijet návštěvníci z celé Evropy – takoví ti, co věří, že krása
spasí svět, brněnská středoškolská, vysokoškolská mládež by mohla
během týdne zažít fascinující vhled do evropského divadla, vína by se
prodalo mraky a i lunaparky by mohly zavírat klidně až nad ránem. Ta
myšlenka je zkrátka všestranně správná. Když se ukázalo, že máme
podporu primátora, že máme peníze – to bylo při tom loňském prvním
ročníku v únoru – tak samozřejmě vznikla panika, jak se to proboha
zařizuje, takový evropský festival. Nikdo to nevěděl úplně přesně…
Iniciovali jsme tedy společně s Petrem Oslzlým myšlenku, že první
ročník by mohl vzdát hold Václavu Havlovi. A to proto, že jsem s Budařem
zažil, když něco podobného udělali intelektuálové v New Yorku; studenti
tam Havlovi složili poctu tím, že naráz uvedli většinu jeho her. New York
tak dal najevo: Dramatiku Havle, svým dílem jste změnil realitu dvacátého
století, vážíme si toho. Sláva vám! Pan prezident tam byl šťastný a
poctěný a usměvavý, a tak si připadal hezky, že mně – který tam byl
vlastně náhodou, promítali jsme tam tenkrát s Budařem Nudu v Brně –
bylo trapné, že něco takového neproběhlo někde blíže ku Praze. Takže
jsme to tenkrát navrhli – aby první ročník Divadelního světa měl
podtitul Hommage a Václav Havel. Samozřejmě se hned objevili rádcové,
kteří pana prezidenta zrazovali, že ten festival smrdí, bůhví, co to je za
akci, a ruce pryč od něho. Ale Václav Havel se zachoval jinak než všichni
ti měšťanostové v citované Uhdeho hře. V podstatě okamžitě řekl, že
jest to skvělá myšlenka, udělat v Brně takto velkorysý divadelní
svátek, že ji zcela podporuje a samozřejmě že můžeme první ročník
festivalu spojovat s jeho jménem.
Popravdě: Ono se v ten první ročník opravdu mnohé nepovedlo, ale to
přece ještě není důvod vidět věci černě. Mnoho se také povedlo. Anebo
ještě jinak: krasobruslař taky úplně poprvé mnoho toho neskočí. Ale
sbírá energii a sebedůvěru a odhodlání skočit už brzo věci
neuvěřitelné… Když pak Václav Havel napsal Peterovi Brookovi dopis, ve
kterém potvrdil, že on osobně byl emblematickou osobností festivalu loni,
letos že Petr Oslzlý přišel s jménem Brookovým, že se za nás zaručuje
a město Brno doporučuje páně režisérově přízni, bylo náhle všechno
jinak. Václav Havel to samozřejmě udělal proto, že jest to velkorysý pán,
ale taky proto, že mu zaimponovala ta naše touha učinit na chvíli z Brna
důležitý bod evropské divadelní mapy. Brno by si toho mělo vážit a ne
pořád jen přemýšlovat, kdo koho tady chtěl okrást, co tím sleduje a jak
všem oznámit, že já osobně se toho festivalu nezúčastním, protože jím
pohrdám… A Božena Němcová jest štětka. Říkal to Minařík
v Poslední leči. A Minařík přece nikdy nelže.
Ta myšlenka, tak jak ji podáváte, je samozřejmě chvályhodná,
ale jak to ve skutečnosti nakonec dopadlo? Mnoho sálů zelo prázdnotou,
rovněž mediální reflexe festivalu nebyla nejlepší, a tak bychom mohli
pokračovat. Je opravdu důvod ke spokojenosti?
To je jako psát recenzi na to, že váš dvouletý chlapeček udělal první
tři kroky: bylo to nevalné! Jednou se pochcal, dvakrát spadl a pak dlouho
brečel – hanba mu! Člověk má právo být hájený, než se naučí
chodit. Tedy aplikováno na ten brněnský festival. Ano. Ten loňský byl
v lecčem dojemný, ale i v rámci té dojemnosti byla tušit příští
kontura velkolepé stavby. No upřímně – já taky chtěl před čtrnácti
dny vystoupit z dramaturgické rady festivalu – zdálo se mi, že jest to
mamutí výdej energie, která se ztrácí bůhví kde – nakonec jsem si ale
řekl klid, vždy znovu a znovu je třeba být pozitivní. Že je to těžký,
že se to sere, to je samozřejmě pravda, ale pokud to jenom trochu jde, je
třeba vždy znovu a znovu reagovat na všechny ty poryvy nihilizmu tím, že
máte nový nápad, novou iniciativu, novou víru, novou energii ve prospěch
něčeho, co snad jednou – brzy – bude podstatná stavba ve prospěch
celého kulturního Brna. Ve prospěch celé této země.
Po vcelku úspěšných a ostře sledovaných diskuzních pořadech
Kabinet Dostojevský a Kabinet Havel v konferenčním sále DHNP probíhá
nyní pod taktovkou Miloše Štědroně seriál debat Kabinet Janáček. I ten
se těší hojnému zájmu publika, z části způsobenému i vřelým zájmem
o osobnost jeho moderátora. Jak hodnotíte vývoj dosavadního Kabinetu
s ohledem na diskuzní cykly předcházející, tedy Kabinet Dostojevský a
Kabinet Havel?
Zase je třeba vědět, proč to přesně vzniká. DHNP ohlásilo, resp.
teprve ohlásí svůj nový projekt. První premiérou příští sezony bude
inscenace, která má nyní několik pracovních názvů, jeden z nich je
Divoké panáček, další je pak Největší. DHNP se rozhodlo oslovit Miloše
Štědroně a Milana Uhdeho k tomu, aby pro ně po Baladě pro banditu napsali
svůj druhý opus – tentokrát na téma život a dílo a trapnost Leoše
Janáčka. V mé první vizi jsem hrozně toužil po tom, aby to naše
Janáčkovské představení mělo náladu řekněme Kunderových sešitů
Směšných lásek. Kromě toho, že byl Janáček génius, byl myslím – jak
my to tady v Brně máme všichni podobné – velký sociální nešika,
trouba, co neuměl obstát v elementárních lidských situacích. Například
v situaci lásky. Ta zvláštní kombinace nešikovnosti s genialitou,
s bolestnou genialitou, genialitou odříznutou od modlitby, od Boha, to jest
neobyčejně dráždivá situace. Pravzorem našeho přemýšlení
o příštím tvaru je např. Schafferův Amadeus, kde se také mluví
o géniovi, který nakonec napáchá hroznou šlamastiku v podstatě všude,
kam šlápne. A Kabinet Janáček je tedy takový poznámkový aparát
k tomuto projektu; dříve než vyslovíme jakýkoliv závěr, než ho
artikulujeme v představení, musíme totiž mnohé promyslet. Mnohé si
zjistit. Mnohé dohledat… Je pravda, že osobnost Leoše Janáčka je svým
způsobem mytická. Normální člověk má k Janáčkovi vztah jako
k nějakému systému protidružicové obrany – ví, že to existuje, ale
nemá na ni vlastní názor, trochu se celé té věci bojí, trochu jí
nedůvěřuje. Mně se nicméně zdá, že Leoš Janáček a jeho hudba je
zásadní zpráva o nás. O naší duši. Proto o ní chceme mluvit
odvážně a statečně, nikoli tak, jak se to dělává. Janáček jako
génius. Janáček jako Polobůh. Trochu jak tatíček Masaryk – podivný
pán na koturnech, nedá se mu rozumět. Nedá se přijmout. Jen pořád dokola
v úctě vyslovovat jeho jméno, víc nic. My bychom nicméně chtěli vidět
Janáčka jako člověka. Chtěli bychom se ho nebát, chtěli bychom ho
obejmout, chtěli bychom se smát jeho trapnostem a omylům a chtěli bychom si
pak být uprostřed toho nepoznatelného světa něčím jistí – když už
do kostela nechodíme. Ostatně Janáček říkal: „Do toho baráku já
nechodím, v kostele je smrt.“ – Možná je. Možná není. Jenomže pak
se to stane – uprostřed tohoto světa, v němž ani my do toho baráku
nechodíme, zableskne důkaz boží prozřetelnosti… Abychom něco takového
mohli zažít, musíme na úvod vší té práce hlavně poslouchat, hlavně
číst, hlavně ptát se… Proto tedy Kabinet Janáček. Na začátku cesty
posloucháme lidi, kteří o věcech vědí víc než my. Smyslem Kabinetu
Janáček samozřejmě je, aby na něj chodili hlavně naši herci, kteří
v tom příštím představení budou hrát. Ale to se upřímně řečeno moc
nepovedlo, mají nějak málo času, skoro pořád hrajeme. A když mají
volno, tak je v tom Kabinetu Janáček taková tlačenice, že se tu a tam ani
nevejdou. Tak se ta naše původní myšlenka trochu zdeformovala… Nicméně
to Brnu přejeme. Tu radost z poznávání.
A jakým způsobem přímo Vám odkrývá Kabinet Janáček obzory
velkého janáčkovského tématu?
Každé přemýšlení je chvályhodné, i to, které je trochu nudné. Tu a
tam jsem v průběhu Kabinetu seděl a trochu se mi zdálo, že tak vrtíme
psem, že tam vyslovujeme slova, slova a slova a manželky čekají doma, až
přijdeme a obejmeme je a my nejdeme a nejdeme, hodiny, dny, měsíce… Ale pak
právě Miloš Štědroň uměl vždycky v pravý okamžik říct něco
obyčejného a – to je na tom fascinující nejvíc – s láskou. On
Janáčka miluje, tu jeho hudbu, tu jeho jasnozřivost, tu jeho schopnost
dotknout se čeho ostatní ne. To imponuje, očišťuje.
Jedním z dalších provázkovských velkých projektů, které
probíhají, je víceletý cyklus Čapek na provázku. Blíží se premiéra
Trapných muk v režii Jana Mikuláška, po Pitínského Horubalovi další
adaptace původně nedivadelních děl Karla Čapka. Můžete prozradit, co
z Čapka budete přespříští rok inscenovat Vy sám a zda už přemýšlíte
o koncepci, kterou zvolíte?
Život a dílo skladatele Foltýna. Teprve přemýšlíme, koho požádáme,
aby napsal dramatizaci. Tvar, vzhledem k tomu, že premiéra se plánuje za dva
a tři čtvrtě roku, je tedy v tuto chvíli spíše jen tak tušen ve
hvězdách. Tu a tam ve tři hodiny ráno dá se zahlídnout obrys čehosi…
A je to zábavné a dráždivé a trapné a bolí to.
Povídáme si o mnoha projektech DHNP. Takovéto větší akce, tedy
rozsáhlejší cykly, co přesahují rozměr jediné inscenace, máte
v oblibě. Jak jste k této své preferenci dospěl? Není záměrná a
poněkud opulentní rozložitost v dnešní spěchající době, která
většinou velebí zkratku a koncentrovanost, poněkud
anachronizmem?
Příčinou je asi právě ta pěna dní, ta nesnesitelná lehkost bytí,
která je zřetelná, když trávíte život tím, že každé dva měsíce
něco secvičujete, pak je premiéra, přitom málem chcípnete, protože se
snažíte postihnout nejdůležitější věci člověka, krásu, tajemství,
Boha. Hraje se to rok, dva, tři, pak se to stáhne a skutek utek. Začalo to
pro mě v Hradci Králové, my jsme tenkrát byli třikrát za sebou divadlo
roku, různí herci měli nominace za herecký výkon roku… Ale protože je
Hradec menší město, tak jsme všechny ty inscenace v upřené pozornosti
české divadelní obce hráli sezonu, dvě a rup – v červnu se už
dekorace k některé z nich válely u popelnic. No a tenkrát jsem přišel
na ten trik, jak zastavit čas. Začali jsme Čechova hrát jako trilogii, a
protože trilogii, tedy se s derniérou prvního kusu muselo čekat tři roky,
než konečně vzniknul finální díl, který tomu celému měl údajně dáti
hlubší smysl. A bylo. Najednou se ty Tři sestry nehrály rok ani dva, ale
čtyři! Byl to trochu kramářský trik, ale fungoval výborně.
Zaplaťpánbůh. Obecně jde o to, dát představením větší platnost než
„rozsviť nebe na osm měsíců a zmiz“, a zároveň to umožňuje
složitěji, vážněji a v kontextu odvolávat se na zdroje různých pohybů
dobra a zla… Takže jsem si to zkrátka napřed jen tak nesměle, pak ale
zřetelněji a zřetelněji osvojil, onu metodu uvažování v souvislostech,
v inscenačních celcích, a na samý závěr jsem pak zjistil, že v této
naší zrychlené době existuje jistý druh hladu po složitém vnímání
věcí. Rafinovaném vnímání věcí. Sáhodlouhém vnímání věcí. Mistr a
Markétka se samozřejmě dá přečíst jako komiks, lepší ale je s tou
knihou strávit pěkně dny a týdny a měsíce a roky… Pak vám to klidně
může změnit život – to sáhodlouhé čtení.
Určitou kontinuitu, respektive setrvání u uměleckého díla
představuje také reflexe umění; kritiky a recenze. Jak sledujete hlasy
komentující Vaši tvorbu, co si z nich odnášíte? Objevily se nikoli
ojedinělé názory, že Vaše inscenace v poslední době zprůhledněly, že
už se v lecčem opakujete. Co si o tom myslíte?
Všechno si to vždycky rád přečtu, koupím si Mladou frontu, Lidovky…
Na internetu jsem trochu nešikovnej, tak tu a tam mi to maminka, které je
bezmála už sedmdesát, musí poslat, někdy pak zjistí, že nejsem schopný
si to otevřít, tak mi to nakonec i vytiskne, pošle v obálce. Zajímá mě
to a čtu to, ale právě proto, že už jsem to četl tolikrát a tolikrát,
tak to čtu klidně a spíše nevzrušeně. Tu a tam je mi něco líto, tu a tam
mi něco udělá radost, ale zase už ne tak velkou jako kdysi… Jsou to přece
jen všechno slova, slova, slova. Ale jinak: Že ty moje příběhy jsou pořád
dokola trochu podobné, to jest možné. Nejspíš proto, že si pořád dokola
zadávám úkol všechny okolnosti příběhu sestavit tak, aby divák byl
zasažen nebo dojat nebo pobaven, a my, co to podepsali, abychom za to přitom
mohli ručit vlastním osudem, svou osobní úzkostí, svou nadějí. Za tu
jevištní pravdu tu a tam zkrátka platíte vlastním životem. V tom mém
Cirkuse Morávek.
Bezmála dvacet let jste přiřazován
k tvůrcům-experimentátorům, nejednou také k postmodernistům. Co si pod
těmito mnohdy nepřesně užívanými pojmy představujete Vy?
Myslím, že to vzniklo tím, jak jsem v Bruntále vyrůstal. Bruntál bylo
ne úplně líbezné město a já jsem na to reagoval tím, že jsem neustále
četl. Když táta umřel – to mi asi bylo sedm – tak nás to tak
vyděsilo, že jsme raději moc nevycházeli ven. Od osmi do patnácti jsem
četl, četl, pořád jen četl. Maminka byla okresní knihovnice, pořád něco
nosila domů, takže jsem přelouskal opravdu všechny knihy, co se v Bruntále
daly sehnat, každý den jednu, všechny ty příběhy o lásce,
o očištění, o vině, o zradě, o bohu cpal jsem si do hlavy – a jinak
jsem nedělal nic. Když jsem pak měl někdy něco vyprávět – co jsem
zažil, jak jsem miloval, jak se bál – tak úplně nejdřív jsem si uměl
vzpomenout na to, jak se kdo bál, kdo miloval, kdo odpouštěl v těch
knížkách z Okresní knihovny Bruntál. Jinak jsem to vlastně ani neuměl,
vyprávět příběhy, než přes to vědomí, že někdo to už řekl
krásněji, že to odkazuje na tamto a na tamto. A to tedy vlastně nejspíš
znamená být postmoderním tvůrcem – být sečtělý. Jsem sečtělý.
Ano. Jistě.
Trochu jsme se toho dotkli zejména v rámci otázek ohledně
festivalu Divadelní svět: Jak byste charakterizoval postavení brněnského
divadla jako takového – spíše lichotivě jako „druhé centrum“ či
jako místa s komplexem „věčně druhého města“?
Pořád je to na křižovatce. Já když jsem se rozhodl vrátit do Brna, tak
ne proto, že by mě to město lákalo, ale protože moje žena Eva je z Brna a
proto, že tu má maminku a té mamince je čím dál tím víc smutno. Řekl
jsem si, půjdu do Brna a budu tam usilovat o to, o co jsem onehdá usiloval
v Hradci. Ale pravda je, že v Brně jest všechno o kousek těžší než
jinde. Je to myslím proto, že tady skoro nikdo nikomu nevěří. Já jsem
vždycky přemýšlel, proč je třeba tak těžké pracovat v Národním
divadle. Tam jsou přece talentovaní lidé, kam se podíváš! Jenže… Tak
mnoho jich tam je, až mají mnozí pocit, že jsou v pozici druhých
houslistů. A to samozřejmě bere sílu. V Národním divadle, alespoň když
já tam režíroval, byla často opravdu uzená atmosféra. Málokdo tam měl
z něčeho radost, málokdo se těšil na něco… Když jsem zkoušel
v Národním divadle Praha Romea, pozval jsem tedy do hlavní role Jana Budaře
v alternaci s Pavlem Liškou, abych tu neradost v baráku zlomil. Myslel jsem
si – to jsou draci, ti to přeperou. Ale prd. Nešlo to. Oni mi to potom
i říkali, že v tom domě bylo jim tak horko, že to nakonec nešlo, nepotit
se furt. Nebylo nic špatně, všechno bylo připraveno, všichni ti
inspicienti, všichni ti kulisáci, všichni ti asistenti stáli na svém
místě – a nevěřili. Nevěřili ani zbla. Stáli a dýchali ten
horečnatý vzduch. A podobné jest to tu a tam v tom Brně. Člověk by
začasto chtěl, ale nejde to. Jsou všude nějaký radiátory a hicují a
hicují… Ale možná jest to i tím, že jeden málo otevírá okna…
A nemohla by právě v tomhle údělu a svéráznosti vězet naopak
výhoda, podobně jako je tomu u některých oblastních scén, které pak
mají blíže k vlastní nezávislosti a umělecké svobodě?
Je to tak. Co jest nevýhodou, může být i výhodou. A je to
v rozhodnutí, respektive v přijetí toho rozhodnutí. Základní teze
Provázku jest být hnutí, to znamená vždycky znovu být dychtivě zvědavý,
co zas vyvede Mikulášek, co Pitínský, co Goldflam, co Steigerwald, co
Trtílek, co Herz, co Tálská… Letos je Slavnost masek, tématem je
tentokrát Divadlo a Shakespeare. V počtu cca 250 postav projde městem
shakespearovský průvod. Takový průvod byl tuším naposled k vidění
v Praze za éry K. H. Hilara – což byla evropská událost, o které se
dodnes učí v dějinách divadla… No a zdá se, že po všech těch letech
vrátí úder Brno. Je to samozřejmě jako s tím Havlem: pošetilé,
nebezpečné, nevýhodné… Ale za patnáct let, když už málokdo bude
přesně vědět, jak to dopadlo, ten druhý ročník Divadelního světa Brno
bude důkaz o tom, že divadlo bylo v roce 2011 v Brně ve skvělé pozici.
Že mělo ambici měnit svět. Bude to zpětně povznášející událost,
která odsvěčí, že duše byla na chvíli silnější než tělo. V Brně
roku 2011. A to je vždycky prima – pocítit to.
Napsat komentář