Novým ředitelem, který má zklidnit rozbouřenou atmosféru Národního divadla, se minulý týden stal Ondřej Černý (44), ředitel Divadelního ústavu a syn Jindřicha Černého, který byl ředitelem Národního divadla v letech 1991 až 1993. Dokáže divadelní teoretik zvládnout herce, kteří požadovali zrušení výběrového řízení a hrozili stávkovou pohotovostí?
Váš otec se stal v 90. letech také ředitelem ND, takže už to začíná být taková rodinná tradice…
Myslím, že v porevoluční době každý z ředitelů sehrál svoji relativně významnou roli. Ať už to byl Jindřich Černý, Jiří Srstka nebo Daniel Dvořák. Každý divadlu dal nějaký zásadní impuls. Otec byl v té funkci asi rok a půl. Padla na něho taková ta revoluční fáze. Přicházel a divadlo mělo asi 2 500 zaměstnanců – když odcházel, mělo jich o tisíc míň. Když člověk přichází do takové funkce, musí „otec neotec“ navazovat na své předchůdce ve všem dobrém. A samozřejmě se pokusit přidat něco dobrého navíc.
Radil jste se s ním o svém záměru stát se ředitelem?
Radil, ale nenechal jsem se odradit.
On vám říkal, abyste se o tu funkci neucházel?
Říkal, že to je práce, která je poměrně náročná psychicky. Myslím si, že v tom byla prostá rodičovská starost o mé duševní zdraví. Vzhledem k tomu, že jsem v tu chvíli řešil ještě jinou pracovní nabídku, tak mě trošku přesvědčoval, abych radši sáhl po ní. Na začátku mého rozhodnutí jít do konkursu na ředitele ND byl totiž odchod z Divadelního ústavu, protože deset jedenáct let je přesně ta doba, kdy člověk může nějakému podniku ještě něco dávat. Pak už ztrácí motivaci.
Jaká byla ta druhá nabídka?
To je tajné.
Varoval vás otec před něčím konkrétním?
Když byl ředitelem, měl pocit, že je zodpovědný za všechno. Právě v tom s ním polemizuji. Říkám mu, že to nejde, že si nesmíte připustit, že máte odpovědnost za každou premiéru, která se nepovede. To byste byl hned na cestě do blázince. Musíte se od toho odříznout. Samozřejmě vás to bude trápit, ale nemělo by to ochromovat. Podle mě je to totiž hlavně odpovědnost uměleckého šéfa toho kterého souboru. Od toho tam je.
S jakým projektem jste přesvědčil Radu ND, že jste pro tuto funkci ten pravý?
Divadlo podle mě nesmí být závislé na tom, jestli se ministr s ředitelem mají, nebo nemají rádi. Pak to dopadá tak, že přijde nový ministr a setne hlavu řediteli ND. To může podle zákona udělat okamžitě a bez jakéhokoliv zdůvodnění. Ředitel pak podle současného statutu může hned setnout hlavu uměleckým šéfům. V tu chvíli se celé divadlo zhroutí. Bez transformace ND ze státní příspěvkové organizace na nějaký typ veřejnoprávní organizace se to nezmění.
ND by mělo tedy fungovat podobně jako Česká televize nebo Český rozhlas, kde je rada volena poslanci a pak jmenuje generálního ředitele?
Za pana Tigrida byl systém takový, že radu jmenoval ministr sám. V devadesátých letech se bojovalo za to, aby byly rady voleny parlamentem, ale to z toho uděláte politickou záležitost, což je také nebezpečné. Je to velmi složitá věc, která vypadá na první pohled strašně jednoduše. Musí se opravdu zvážit všechny varianty.
Tímhle se ale sám chráníte jako budoucí ředitel, aby vás nemohl nějaký příští ministr vyhodit.
Dá se to i takhle pojmenovat. Na druhou stranu si myslím, že podstata věci je v tom, že ředitel v tomto modelu nemá být osobou, která je odpovědná za umění, jež se v ND dělá. Za to jsou – a to je také princip mého návrhu – odpovědní umělečtí šéfové ND. A oni nebudou jmenováni ředitelem, ale třeba ministrem právě na návrh nějaké rady.
Takže ředitel bude divadlo řídit jen ekonomicky?
Ano. Moje cílová představa za šest let vypadá tak, že ND by bylo veřejnoprávní institucí nebo obecně prospěšnou společností, akciovkou atd. Skládalo by se ze šesti autonomních celků, organizačních jednotek. To jsou jednotlivé soubory, budova ND a celý komplex, Stavovské divadlo – a šestý autonomní celek jsou dílny, případně sklady. Tuto představu jsem od stolu a po debatách s lidmi z ND a také odjinud vymyslel a napsal na ten papír. Realita je ale samozřejmě vždycky trochu jiná. V každém případě nad tím vším má fungovat ND jako značka, jako fenomén, jako dědictví, jako tradice.
Jste divadelní teoretik a sám říkáte, že projekt jste psal od stolu. Myslíte si, že budete mít dost schopností svou představu také realizovat?
Já jsem si to otočil a tvrdím, že to bude moje velká výhoda. ND je tak velký komplex, že jeho ředitel nesmí v žádném případě podlehnout pokušení ho operativně řídit. Myslím tím, že by se zabýval každodenním provozem divadla. To je cesta do absolutních pekel. Ředitel má být osoba, která modeluje, koncipuje, vytváří strategii, a především řeší budoucnost divadla. Samozřejmě řeší i finanční zabezpečení. Je v kontaktu s ministerstvem kultury. Reprezentuje divadlo. Je krizovým manažerem. A tou krizí mohou být povodně nebo zrušení inscenace Pavla Landovského. To jsou situace, kdy má ředitel vstupovat do hry.
Umělecké šéfy v tuto chvíli ještě jmenujete vy. Budete dělat v ND nějaké personální změny?
Přivádím nového uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana. Pánové Dočekal a Zuska, tedy šéfové činohry a baletu, zůstávají.
Jak se vám bude s umělci v ND jednat, když napsali petici, ve které říkají, že konkurs, jak jej ministr Štěpánek připravil, neměl žádný smysl a přihlásily se do něj pouze osoby usilující o osobní kariéru?
Když jsem si to přečetl, zvedl jsem telefon, zavolal jsem Ondřeji Pavelkovi a řekl mu: Hele, Ondřeji, tak to mám tu přihlášku stáhnout? Asi usiluju jen o tu osobní kariéru… On začal trochu do telefonu blekotat a říkal: Ne, to není proti tobě. A já říkám: Ne? Proti mně to není, je to ale proti všem, kdo se přihlásili do konkursu. Jinými slovy – já bych to vůbec neřešil. Nemám s tím problém. Situace by se měla sama nějakým způsobem zklidnit, protože – a teď to prostě musím říci – oni nechtěli pana Mrzenu. Tím byla motivována celá ta akce.
Nebojíte se, že když budete chtít něco změnit, tak se proti vám zaměstnanci také postaví?
Nebojím. Osobně si myslím, že pan Mrzena udělal jednu velkou chybu, kterou dělat nemusel. Odvolal šéfa opery pana Nekvasila, přestože bylo při jeho nástupu jasně deklarováno, že je pouze prozatímním šéfem a že nebude zasahovat do uměleckých otázek. V tom okamžiku se logicky začaly ostatní soubory bát. A jak se někdo začne bát, začne se chovat do určité míry iracionálně.
Na které straně toho sporu jste vlastně byl vy? Na straně divadelníků, nebo bývalého ministra Štěpánka a ředitele Mrzeny?
Nepředpokládám, že ode mě očekáváte přímou odpověď.
Ale očekávám.
Odvolání pana ředitele Dvořáka tím způsobem, jak bylo uděláno, bylo špatné. To jsem tenkrát řekl i panu ministru Štěpánkovi a on to ví. S tím jsem se netajil. Tímto způsobem odvolávat ředitele ND prostě nejde.
Jak si vysvětlujete, že se ministr Štěpánek tak rychle rozhodl?
Myslím, že dostal hlášky v tom smyslu: Pane ministře, pokud ihned neodvoláte ředitele Dvořáka, tak všechny jeho chyby v hospodaření padnou na vaši hlavu. To byl klíčový moment. Představte si, že na ministerstvo přichází člověk, který nikdy nepracoval ve státní instituci. Neví přesně, jak věci chodí, nezná rozpočtová pravidla atd. Věřte tomu, že tam jsou sešikované osoby, které v tu chvíli chytře řeknou svůj názor, a vy máte pocit, že ten názor je relevantní.
A byly výhrady k tomu, jak ředitel Dvořák vedl ND, oprávněné?
Ještě jsem nečetl protokol o kontrole. To chci udělat až teď. Budu to muset analyzovat a vyvodím z toho nějaké důsledky. Jedna věc je tam však podle mě úplně špatně a vůbec se mi nelíbí. Myslím tím úvahu, že lze vybrat jednu inscenaci, viz případ Maloměšťáků, o kterém se teď hovoří, a na ní zkoumat rentabilitu vložených prostředků. To je z principu špatně.
To se objevilo v auditu, který dělal ředitel Mrzena?
Ano, a píše se tam i o nějaké možnosti trestního stíhání – a to už mně přišlo úplně přes čáru. Na druhou stranu případ inscenace Maloměšťáků dokazuje, že hospodaření ND, konkrétně v opeře, bylo u Daniela Dvořáka poměrně velkorysé. Proti tomu vám ale postavím fakt, že nikdy nebylo divadlo tak soběstačné, nemělo tolik vlastních výnosů ze sponzoringu a ze vstupného jako za pana Dvořáka. Všechno jsou to velmi relativní věci a Daniel Dvořák celkem správně argumentuje tím, že Maloměšťáci měli být dramaturgickou lahůdkou. Vložené prostředky tedy nelze posuzovat nominálně tím, jaké byly výnosy.
Ono se to hrálo jenom jednou, že?
Ano, jednou. Dá se k tomu říct ještě jedna věc – ukázalo se, jak strašně citlivý organismus ND je. Myslím, že pánové Dvořák a Nekvasil svou velkou ambiciózností a velkým počtem premiér operní provoz prostě přehřáli. Když bych to řekl trošku s nadsázkou, divadlo se tomu začalo nějakým způsobem bránit. A teď to řeknu ošklivě: tenhle způsob hospodaření po čtyřech letech jako by trochu vyvrhlo s tím, že takhle to dělat nejde.
Co říkáte na to, že ředitel Dvořák dělal u některých představení v ND i scénografii, že si sám sobě jako ředitel dával zakázky?
To je trochu irelevantní, protože pan Dvořák byl vybrán na post ředitele ND s projektem, ve kterém jasně deklaroval, že bude fungovat v divadle i jako scénograf a že bude spolu s panem Nekvasilem určovat profil opery. Samozřejmě – a teď jsme v rovině selského rozumu – pokud těch scénografií je pět za sezónu, člověk si řekne, že už je to moc. Všechny věci se mají dělat s mírou.
Také se mu vyčítalo, že zve do ND, slovy ministra Štěpánka, „třetiligové“ operní soubory ze západu a pak na oplátku od nich dostává zakázky na scénografii.
Víte, já mám takový problém. Celý můj koncept, který jsem předložil, stojí na tom, že ředitel nemá být arbitrem v oblasti umění. Za to jsou odpovědní umělečtí šéfové. Určitým signálem, že to nebylo úplně v pořádku, je reakce české operní kritiky.
A hrály v tom podle vás roli i osobní ekonomické zájmy?
To nebudu komentovat.
Kdy chcete do ND nastoupit a začít své plány realizovat?
To je ještě otevřené. Musím se na tom domluvit s paní ministryní. Vůbec jsem třeba ještě nemluvil s panem Mrzenou. Nevím, jak dlouho bude ochotný v divadle zůstat atd. To jsou věci, které nás ještě teprve čekají. Do jednání půjdu s tím, že bych datum chtěl stanovit na 1. dubna. To je odhad, jenž mi připadá rozumný.
Napsat komentář