Petr Vacek jde S kůží na buben

Herce Petra Vacka si mnozí spojí především s filmem Saturnin nebo se
seriálem Ulice. Příznivci divadelního umění však dobře vědí, že krom
toho je už více než 20 let členem souboru Studia Ypsilon, kde ho můžeme
vidět v mnoha inscenacích. Nyní připravuje svůj autorský projekt
S kůží na buben. K této příležitosti jsme se s panem Vackem sešli a
velmi příjemně si popovídali, a to nejen o chystané premiéře, ale
i o divadle obecně. Pevně věřím, že vás rozhovor zaujme a naláká na
návštěvu Ypsilonky. Bude to stát to za to!

Právě v Ypsilonce chystáte představení S kůží na buben. Na
co byste čtenáře NeKultury nalákal?

Nalákal bych je na kombinaci dvou naprosto nesourodých světů, což jsem
na jedné straně já, který už se asi tak 20 let potácí třemi televizemi
a je televizním světem notně poznamenaný, a na druhé straně stojí Milan
Forman, legendární postava alternativního a hlavně loutkového divadla.
Počiny jako Divadelní pouť na Střeleckém ostrově už jsou dnes dávnou
legendou, ale stále spolupracuje s bratry Formanovými. S těmi dal dohromady
další legendu, loutkovou Barokní operu, kterou hrají dodnes. S nimi byl od
začátku na Lodi tajemství, hráli Nachové plachty, Prodanou nevěstu, hrál
v Národním v Krásce a zvířeti… Taky dělal se Ctiborem Turbou, hráli
úžasnou Archu bláznů… No a já jsem si říkal, že bych rád dělal Dona
Quijota a právě se mi hrozně líbilo to, co dělá Milan, protože jeho
práce je zcela nezávislá na elektrice a také umí „primitivními“
prostředky udělat neskutečné efekty. A tak jsem si vymyslel, že by bylo
fajn zpracovat Dona Quijota loutkově, no jo, ale pak jsme zjistili, že nemáme
žádné peníze, a tak jsme představení zasadili do prostředí televizního
studia při natáčení talkshow, kde bude pouze modré pozadí, protože se
všechno doklíčuje. Ve studiu pak tedy probíhá rozhovor mezi trošku
zpupným moderátorem a člověkem, který před kamerou nikdy nestál.
Moderátor se snaží hosta ztrapnit, aby na sebe upoutal pozornost a stoupla mu
sledovanost. To však netuší, že se mu to pěkně vymstí.

Inscenaci „S kůží na buben“ jste připravovali už před
šesti lety v Bijásku. Došlo k nějakým zásadním úpravám ve
zpracování?

Zásadní změna je, že jsme to dotáhli až do konce. Bijásek byl takový
pokus, který nevyšel po stránce organizační, manažerské. Naše snahy nás
bohužel nedovedly dál než k veřejné generálce. Zjistili jsme, že se lidi
velice baví, ale pak jsme to odehráli už jenom na narozeninách Jirky
Lábuse. Když totiž mělo dojít na premiéru, tak v Bijásku hořelo…
Jinak představení jsme obohatili o Pavla Nového, který původně byl jen
v nahrávce, nyní ho uvidíte naživo. Postavu asistentky režie teď bude
hrát Bára Vyskočilová, a musím říct, že zatím je jako břitva, zdá se,
že je pro tuto roli jako stvořená. A zároveň jsme požádali Honzu
Jiráně a kapelu Botafogo, aby nám pomohli po stránce hudební, protože
hudební složka v každém ypsilonkovském představení tvoří významnou
část. Potom také samozřejmě dochází k drobným úpravám během
zkoušek. Čas je neúprosný a my už na některá čísla nemáme síly.

Loutkoherce Milana Formana znáte dlouho? Kdy jste se poprvé
setkali?

Já jsem ho potkal vlastně ještě jako student DAMU, kdy byl pro mě
legendou. Říkal jsem si, ty jo, Forman! A pak jsem ho viděl poprvé hrát na
Divadelní pouti. Jeho nápady mi přišly neskutečně vtipné, zakládaly se
na úplně obyčejném humoru, lidovém divadle. Milan dokázal během
krátkého vystoupení odrovnat několik desítek lidí. Úžasné. Potom se
naše cesty opět spojily, když Honza Marek dával dohromady v Divadle
v Řeznické představení Saturnin. Mě obsadil do role Milouše a Saturnina
ztvárnil právě Milan Forman. Předtím nás dal dohromady Honza a teďka jsme
ho pro změnu přemluvili my, aby přerušil svůj divadelní důchod a pomohl
nám s Donem Quijotem. Vytvořil krásnou, jednoduchou a naprosto funkční
scénografii, tak dokonale, jak to vždycky uměl. Díky němu může náš
kanál La Mancha, jak jsme ho nazvali, vysílat zcela bez problémů.

Předpokládám, že role moderování jste se chopil vy. Máte
s ní docela bohaté zkušenosti, možná to pro vás bude role šitá
na míru?

Určitě ano. Ono moderování a televize, to je takový umělý svět,
který si žije sám pro sebe, jsou tam úplně jiné zákonitosti. Je strašně
jednoduché podlehnout klamu, že to tak opravdu funguje, že jste opravu
slavný a že vám lidi tleskají, protože je to baví, a ne proto, že jsou
placeným televizním komparzem. Potom, když do takového prostředí vtrhne
člověk, který má úplně jiné hodnoty, musí to zajiskřit.

Co vás inspirovalo ke zpracování tématu Dona
Quijota?

To, že o Quijotovi všichni mluví, je to už takový symbol, ale ve
skutečnosti ho skoro nikdo nečetl. Podle mě je to dílo pro milovníky
totálně absurdního humoru, trochu jako humoru Monty Pythonů. V Donu
Quijotovi jsou naprosté nesmysly, s kterými si Cervantes vůbec nelámal
hlavu, protože vyprávění prý psal jako román na pokračování do
nějakého časopisu. Ty scénky často nemají žádnou pointu, on si zkrátka
ze všeho dělá neskutečnou legraci, nebál bych se říci snad ani
„prdel“. Přijde mi to trochu jako zázrak, že někdo v té době napsal
něco, co je ve své podstatě modernější než spousta
dnešních věcí.

Necítíte se také trochu jako Don Quijote? Jste členem Rady
Greenpeace, čímž chráníte naši modrou Zemi, pomáháte ve sdružení
„Letní dům“ a podílíte se na projektu „Život nanečisto“, který
připravuje děti z dětských domovů na skutečný život.

To jste udělala pěkné spojení. Avšak Don Quijote dětem nepomáhal,
spíše galejníkům, kteří ho pak zmlátili a utekli. Práci s dětmi
považuji spíše za sisyfovskou, ale strašně nutnou. Víte, oni lidi rádi
mluví o tom, jak je to hrozné, kolik je lidí, co kradou, fetují a tak
dále, ale nikoho nenapadne, že je třeba dělat něco hned na začátku –
pomoct ohroženým dětem. Myslím, že i z finančního hlediska je daleko
lepší do nich zainvestovat teď, dokud se s nimi dá něco dělat, než potom
platit kriminály a vykradená auta. Když jim pomůžeme, možná z nich
jednou budou lidé, co budou naopak hodnoty vytvářet a můžou pomoct nám.
A když budeme mluvit o vztahu k životnímu prostředí, i to se u nás
pomaličku mění. Třeba takové třídění odpadu – dřív excentrismus,
dnes skoro normální součást života. Jde to pomalu, ale časem z těchto
aktivit přestane být pouze pomyslná třešnička na dortu nebo věc, na
které si slavní honí triko.

Odbočme nyní trochu od chystané premiéry. V Ypsilonce jste již
nastudoval řadu rolí, která z nich vám nejlépe sedla?

Mám asi nejradši Hlavu Medúzy (postava Claude Villebraquin) a Vaška
v Prodané nevěstě. Vaška jsem pojal jako takového venkovského knížete
Myškina. On není trotl, je to člověk, který má určité problémy,
určité dysfunkce, zadrhává, nemá koordinované pohyby a má i epilepsii,
tak jako kníže Myškin. Vlastně nemá obranné mechanismy vůči těm
sviňárnám okolo. Vašek je hodný, chce všem vyhovět, má vidění,
věštecké nadání a většinou než dostane epileptický záchvat, tak
dostane vizi, která se potom i naplní. To vím jen já, diváci se tomu
smějou – a to mě baví.

Máte nějakou vysněnou roli?

Já bych byl hrozně rád, kdybych našel nějakého dramatika, který by
zdramatizoval knihu Job. Popisuje příběh bohabojného Joba, který se vsadí
s ďáblem o to, zda opravdu věří v Boha či ne. A pak přijdou ty
takříkajíc Jobovy rány od Boha, rodina pomře, dobytek pomře, přijde
o majetek, o zdraví, zkrátka o všechno. Posléze o tom začne filozofovat
s přáteli, Bůh pozná ryzost jeho víry a zase mu všechno vrátí zpátky.
A tak jsem si říkal, že jde trochu o podobenství krize středního věku.
Nevím, jak ženy, ale chlapi to takhle mají. Ve dvaceti letech máte určité
jistoty, oženíte se, narodí se vám děti, máte spoustu práce, všechno je
vám jasné a myslíte si, že to tak bude navždy. Pak to ale přijde. Začnete
si uvědomovat, že v určitém věku můžete klidně o všechno přijít. Je
tu mnoho mladých lidí, konkurence v práci, v televizi se můžete někomu
znelíbit a jdete, není zastání. Najednou i vaše manželské vztahy můžou
začít skřípat, zjistíte, že to není ideální, rozvedete se, žena vám
sebere děti. Pak třeba i pocítíte, že ani to zdraví už není, co
bývalo. Dějí se věci, které by vás v životě nenapadly. Co s tím? Je
důležité se z toho takzvaně neposrat a zachovat si zdravý rozum, což
spousta lidí nezvládne a začne dělat totální kraviny. A o tom by
vlastně byla divadelní hra. Představuju si, že bych vzal Jirku Schmitzera,
Martina Dejdara a Jirku Lábuse a udělali bychom představení, které by
vzniklo na základě toho, co kdo zažil, protože všichni máme úplně jiné
zážitky, jiný pohled na svět. Mohlo by z toho vzniknout opravdu něco
zajímavého, autentického, třeba tak, jak si dělá Jirka Havelka svá
představení, postavená na svých zkušenostech, například 1203, tak tohle
by byla taková 1203 pro starší a pokročilé.

Ypsilonka je typická svým neobvyklým stylem inscenování. Neměl
jste někdy chuť hrát v nějakém typicky činoherním divadle?

Já se přiznám, že ne. Mně činoherní divadlo vždycky připadalo
trošku směšné a vůbec jsem nechápal, proč bych lidem ty jejich trhané
pohyby a předstírané emoce měl věřit. Vždycky jsem říkal, že je mnohem
lepší, když to bez přetvářky neděláte úplně doopravdy, když si
z toho lidi dělají legraci, komentují to, drží si trošku odstup, mají
nad tím nadhled. Kdysi jsem vycházel z amatérského divadla, které bylo
vysoce stylizované, nehrálo si na žádnou realitu, bylo úplně jinde než
psychologické divadlo. I proto byla pro mě Ypsilonka celkem nejschůdnější
cesta k divadlu. Takže mě to činoherní divadlo nikdy moc nelákalo a navíc
ty vztahy v divadle rodinného typu, jako je i Ypsilonka, jsou zcela
rozdílné. A to mě na tom láká. Tady nikdo příliš nelpí jen na
herectví, každý má jiné věci okolo. Není tady takové to pnutí, že se
nemůžete realizovat a že jste nevyužití. Lidí je tady málo a pak jsou
spíš rádi, že na fermanu nejsou a konečně budou mít klid. Samozřejmě
jako v každé společnosti, která funguje dlouho, máme vztahy lepší
i horší, řeší se různé problémy, ale oproti jiným divadlům je to
mizivé. Kdežto když jste v divadle, kde máte jenom to herectví, jste
neustále závislí na tom, jestli vás obsadí nebo ne, kolegyně je mrcha, má
poměr s režisérem a dostane všechny role a vy jste naštvaná. Pak
dostanete nějakou roli, ale je to po tak dlouhé době, že na jevišti
nedokážete nic pořádného zahrát. To je potom na oběšení.

Je pravda, že představení hodně závisí na publiku. Jak hodně
to pociťujete, když se nesejde nejlepší obecenstvo, nereaguje nebo je sál
málo plný?

Ano, musím říct, že je to opravdu důležité. Někdy se to děje i tady
a potom se strašně těžko hraje, cítíte velkou únavu. Mám svou osobní
zkušenost, že když to nejde, nesmíte se v tom „patlat“ a musíte jít
rychle dál. Jindy se sejdou takoví diváci, díky nimž máte naopak pocit,
že ani nehrajete a oni vás jako by nesou. Zajímavé je to například na
představení Hlava Medúzy, které je hodně kontaktní, jste divákům
blízko. V jiných představeních, která režíruje Jan Schmid, je to jiné.
Máte kolem sebe postavené „lešení“… scénografie, hudba, písničky a
spousta kolegů… Tam, i když máte třeba žloutenku, tak jste schopni
odehrát dejme tomu na 90 % a nikdo to nepozná. Kdežto v Medúze stojím na
jevišti sám, půl hodiny, a všichni koukají na mě. Když pak něco
pokazím, všichni to vidí. Z tohoto hlediska zažívám velké
dobrodružství. Na druhou stranu je úžasné, když se představení povede,
diváci jdou s vámi, smějí se. Pak vás hřeje krásný pocit, když víte,
že se baví vaší zásluhou. Takže bych řekl, že 50 % úspěchu či
neúspěchu je právě na divácích.

Jak vnímáte vztah diváků k divadlu?

Tak je zajímavé, že za tu dobu, co v Ypsilonce jsem, došlo k mnohým
změnám. Před revolucí bylo vždycky narváno, během jednoho dne bylo
vyprodáno, lidi reagovali na jakoukoli politickou i jinou narážku a bylo
tady vzájemné spiklenectví mezi hledištěm a jevištěm, oboustranně jsme
na sebe pomrkávali. Po revoluci však všechno opadlo, lidi zjistili, že
musejí pracovat, mají jiné starosti a že je tu jiná zábava než divadlo,
pomrkávání už není potřeba, protože každý si může říkat, co chce.
Nastal obrovský odliv lidí a i Ypsilonka měla problémy. A dneska? Mám
pocit, že zvláštním způsobem se návštěvnost zase zlepšuje a lidi opět
reagují. A tak si říkám, jestli není ve společnosti nějaký průšvih,
díky kterému lidé znovu potřebují divadlo. Samozřejmě to není jako za
komunistů, svět je úplně jinde, je mnoho jiných možností, máte
200 televizních programů, internet, muzikály, sportovní vyžití a všechno
možné. Člověk už zkrátka netráví tolik času v divadle. Přesto se
vrací určitý závan toho spiklenectví. Já jsem i třeba zkoušel, říkat
nějaké politické narážky, ani ne nějak extra sofistikované. A pak někdy
zjistím, že když například řeknete, obrázek je oranžový, vyvolá to
v lidech takový záchvat smíchu, div nespadnou ze sedačky.