Martin Kukučka z režisérské dvojice, která působí od studií na DAMU
pod přezdívkou SKUTR, na hradecký festival zavítal v jeho první polovině
s inscenací La Putyka. Její dvě představení se měla hrát před Divadlem
Drak na obrovské trampolíně. Letošní nezbedné počasí však Putyce
nepřálo a druhý večer již bylo vše pro jistotu nachystáno v útrobách
divadla. Včera pak přijel podruhé, tentokrát s Malou smrtí.
Martine, tak budeme dělat, jako že si netykáme. Bude to seriózní
rozhovor. Pane režisére, vy La Putyku a Malou smrt režírujete, když jste
pod tím podepsaný?
Ne, pane redaktore, ne. Ani jedno z těch představení není režie SKUTRu,
i když jsme se na tom s Lukášem Trpišovským podíleli z mnoha stran. Je
to výlet první vlaštovky − projekt zajímavý v tom ohledu, že to, čemu
se dosud říkalo SKUTR, už není jen režijní dvojice, i když tak stále
s Lukášem fungujeme. Oni totiž lidé, kteří s námi spolupracovali
herecky, se najednou rozhodli, že chtějí udělat své vlastní projekty. Nás
pak poprosili, abychom jim s nimi pomohli. Za prvé v nich hrají, takže
občas ztrácejí odstup. Za druhé nejsou tolik zkušení v takových věcech,
jako jsou dramaturgie, doplňování a propojování. Vznikly tak projekty,
které jsme s Lukášem spíše nahlíželi a supervizovali. S Adélou jsem se
na Malé smrti podílel více já, u Rosti to byla dramaturgická spolupráce,
a následovala práce před premiérou − aby se spojila jednotlivá Rosťova
čísla. A to bylo moc zajímavé, protože jsme způsob myšlení, který jsme
společně budovali při tvorbě v Divadle Archa, začali filtrovat přes jiné
vidění divadla. Adéla je tanečnější, romantičtější, vztahovější a
Rosťa je zas sportovec, takže jede na efekt, na výkon, a také na komiku.
Kdybychom obě ty inscenace dělali s Lukášem, vypadaly by úplně jinak,
protože teď mají odlišný rukopis.
Zmíněné projekty vznikly už mimo Divadlo Archa. Jaký je
nejlepší prostor, kde by se měly hrát?
Ideální je plenér. La Putyka byla sice původně postavená do La Fabriky,
ale už se počítalo s možností, že se bude hrát v plenéru. Stromy,
tráva, příroda – to je prostě hezké a lidé si mohou sednout venku, což
přináší jinou atmosféru. Když se navíc kus nějakého místa, které
člověk v parku zná, najednou změní a děje se tam divadelní obřad,
diváci začnou na to místo jinak nahlížet a začnou jinak nahlížet i na
samotné divadelní umění. Běžně totiž jdete na představení do divadla a
jste zvyklí, že se tam bude hrát divadlo, tak koukáte na divadlo. Jenže
když jde člověk parkem a najednou tam někdo lozí po stromech, říká si:
„Čoveče, kdo tam lozí po stromech?“ A zjišťuje, že jsou v tom
nějaké vztahy, nějaké obrazy a rýsuje se v tom i nějaký příběh,
emoce a nálada, začíná hledět na divadlo a na divadelnost jako takovou
naprosto odlišným způsobem. To je důvod, proč jsme se rozhodli pro
plenérové projekty. Samozřejmě jsme nejprve velkoryse počítali
s variantou, která se bude dát hrát vevnitř. Jenomže jsme začali zkoušet
venku a ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. U Malé smrti jsou
například zajímavé stromy jako součást scénografie, což pak
v normálním divadelním prostoru nemáme.
Měli jste vystoupit na novém ostravském divadelním festivalu
Dream Factory, chtěl jsem na vás jít i na pražský Vyšehrad. Představení
jste ale vždy odvolali pro nepřízeň počasí. Jakou máte vlastně bilanci
těch odvolaných a odehraných?
S Malou smrtí smutnou − padesát na padesát. Hraje v tom roli také
fakt, že Adéla je v tuto chvíli těhotná. Nechceme proto příliš
hazardovat a pouštět se do nebezpečí, že se jí něco stane. Navíc La
Putyka i Malá smrt jsou neuvěřitelně fyzicky náročná představení a
vyžadují si jistotu − aby herec měl pod kontrolou to, co dělá. Taky když
nám déšť zpustoší scénu, vím, že představení nemůže mít kvality,
které má mít, a postrádalo by bezprostřednost jednání v přírodě.
Jaké máte pocity, když se plánované představení
neodehraje?
Samozřejmě nás zajímají lidé, kteří se přišli podívat. Jelikož to
neděláme pro peníze, ani to pro nás není práce ve smyslu zaměstnání,
není nám jedno, že naše představení neuvidí. V případě obou
inscenací je důležitá výrazná reakce diváka a bez nich nic
neznamenají – nejsou to neměnné obrazy. Ve chvíli, kdy představení
neodehrajeme, tak o reakce přicházíme. Takže se vždycky hádáme o tom,
jestli představení hrát nebo ne, a zvažujeme pro a proti. V zásadě by
v divadle nemělo jít o život, ale o setkání diváka a tvůrce.
Na hradeckém festivalu jste první představení La Putyky odvolali
kvůli nepřízni počasí, druhé jste pak přesunuli pod střechu do Divadla
Drak. Nebylo to na škodu inscenaci, když jste hráli na menším prostoru než
v plenéru?
My jsme si to nedovedli představit. Ale neštěstí z toho, že jsme
nemohli hrát a přišlo tam mnoho lidí, kteří chtěli to představení
vidět, a hrůza z toho, že druhý den bude obdobné počasí, nás všechny
donutilo řešit varianty, jak by se to dalo přesunout. Najednou někdo
přišel na nápad, jak to najednou rychle změnit během dvou hodin.
Byl to někdo konkrétní?
To je společné. Někdo řekl: „Tak to budeme hrát bez trampolín.“ Pak
přišel Petr Dejl s jiným nápadem a ve výsledku jsme přišli na to, že
když budeme odtahovat stůl, nějak to půjde. A chuť zprostředkovat
divákům divadelní zážitek, který z La Putyky mají, vyústila v to, že
se ve velkém spěchu celá inscenace proměnila, aby se představení dalo
hrát v polovičním prostoru. To je velice radikální, u pohybového divadla
na hranici bezpečí herců. Ti do toho jdou přes vědomí toho, co jim hrozí.
Hradecká La Putyka tím malým Drakem byla pro diváky mnohem nasycenější,
byli blízko sebe, dělo se to přímo u nich. Šlo o neopakovatelný večer a
divácké odezvy byly příznivé. Na druhou stranu jí něco chybělo a jsem
přesvědčen, že některé věci v pečlivě připraveném prostoru fungují
lépe. Plenér by La Putyku nesmírně obohatil, měla by v přírodě větší
přesah − třeba iluze, že se na trampolíně skutečně lítá.
Přeji tedy vašim plenérovým představením už jen slunečné
počasí a držím palce.
Napsat komentář