Novodobý svůdce Don Juan, básník a snílek Vladimír Lenský, postižený chlapec Menuchim. Těmi všemi dokáže být Lukáš Melník, herec Divadla Petra Bezruče. Následující věty bych mohla prošpikovat příznačnými pochvalnými přívlastky jako „nadaný, talentovaný, charismatický…“, ale proč bych to dělala? Zavítáte-li do Divadla Petra Bezruče, dosadíte si je tam sami…
Lukáš Melník vytvořil během studií na JAMU v hereckém ročníku Oxany Smilkové výrazné role v inscenacích Komedie omylů, Hra na Leara nebo Peer Selbst. Hostoval v několika brněnských divadlech, první stálé angažmá získal v Divadle Petra Bezruče. V uplynulé sezoně se zde představil např. jako Vladimír Lenský v dramatizaci Puškinova románu Evžen Oněgin, Zac v evropské premiéře komedie Noc bláznů, Pastor a Peters v divadelní adaptaci filmu Larse von Triera Prolomit vlny a ztvárnil titulní roli v Marberově hře Don Juan v Soho. V letošní sezoně nastudoval roli postiženého chlapce Menuchima v dramatizaci Rothova románu Job, nyní zkouší roli Valéra v připravované inscenaci Moliérova Lakomce. S výtvarníkem Václavem Roháčem napsal knihu pro děti a natočil středometrážní film (byl spoluautorem námětu a scénáře, režisérem i hercem); menší role si zahrál v několika televizních snímcích a seriálech. Kdyby mu však někdo před deseti lety řekl, že bude hercem, vysmál by se mu…
Menuchim v inscenaci Job
Prvním počinem Divadla Petra Bezruče v sezoně 2008/2009 byla premiéra divadelní adaptace románu Job, režírovaná uměleckým šéfem divadla Martinem Františákem. Příběh o Bohem zkoušeném obyčejném člověku na strastiplné cestě za americkým snem napsal Joseph Roth. Lukáš Melník v inscenaci hraje chlapce Menuchima, který trpí psychickou nemocí označenou lékaři jako epilepsie, ale vykazující spíše znaky autismu.
Role Menuchima je klíčová, ale téměř němá. Nevadilo vám to?
Nemyslím si, že by tato postava potřebovala více slov. Když ji hraju, nemám nutkání mluvit, důležitější je mimika a pohyb. Nepokoušel jsem se kopírovat konkrétní projevy některé psychické nemoci, ale snažil se vytvořit vlastní, specifický svět té postavy. Menuchim nechápe dění kolem sebe, jeho pozornost snadno přitáhnou běžné věci, maličkosti, kterých si jiní vůbec nevšimnou. Zkoumá svoje ruce, hraje si s nimi, za chvíli ho stejně intenzivně upoutá třeba skvrna na stěně. Ostatní nechápou jeho chování a on nerozumí jim.
Takový výklad postavy vymyslel režisér?
Režisér mi nic striktně nepřikazoval, záleželo jen na mně, jak postavu ztvárním. Nejprve jsem na zkouškách tápal, nevěděl jsem, jak by se měl Menuchim chovat, co pro něj bude charakteristické. Zoja Mikotová, která se v této inscenaci podílela na choreografii, mi však dala důležitý impulz, že by se měl Menuchim pohybovat jinak než ostatní, nestát, jen lézt po čtyřech. Díky tomuto podnětu bylo další zkoušení snadné, rychle jsem se s rolí sžil. A přestože je to role fyzicky náročná, hraju ji rád.
Inscenace Job rozvíjí otázky vztahu rodičů a dětí, náboženské víry, honu za štěstím, hledání domova… Každý si v ní může najít blízké téma, co je takovým tématem pro vás?
Někdo může za hlavní myšlenku pokládat otázku náboženské víry, ale pro mě toto téma není prioritní. Blízkým tématem této inscenace je pro mě rodina. Mám krásný vztah k rodičům i sourozencům. Rodinu bych za nic nevyměnil a věřím, že jednou budu mít rodinu vlastní.
Vladimír Lenský, protipól Evžena Oněgina
„Nikde nenajdete poezii, pokud ji nenosíte v sobě,“ napsal Alexander Sergejevič Puškin. Adaptace jeho románu ve verších Evžen Oněgin se u Bezručů hraje více než rok. Stále je vyprodáno a oblíbenost inscenace potvrdilo její vítězství v divácké anketě Bezruč sobě 2008. Dramatizace románu Evžen Oněgin se stala vrcholem letošního divadelního festivalu OST-RA-VAR, režisér Jan Mikulášek za její režii obdržel Cenu Českého literárního fondu.
Veršovanou inscenaci Evžen Oněgin, která zpracovává jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob, hrajete dlouhou dobu. Nebojíte se stereotypu?
Stereotyp to rozhodně není. Naopak, čím častěji ji hrajeme, tím se nám ty verše zdají snazší a jasnější. Text svádí k prostému recitování, ale tomu se snažíme vyhnout. Opakovaným hraním získáváme sebevědomí, uklidňujeme se. V žádném případě to není rutina, ale víc si věříme, cítíme se v textu bezpečně. Inscenaci máme všichni moc rádi a snad to tak i vypadá.
Čím si vysvětlujete úspěch této inscenace? Přece jen není zvykem, že hlediště praskají ve švech při inscenacích klasické „povinné četby“, která je navíc ve verších…
Klíčem k úspěchu je podle mého názoru výklad režiséra Jana Mikuláška, který také skládal hudební motivy použité v inscenaci. Druhou a neméně důležitou ingredienci představuje scénografie a kostýmy, které navrhoval režisérův dvorní spolupracovník Marek Cpin. A když to vše osolíme fajnovým kolektivem Bezručáků, Oněgin se může podávat.
S touto inscenací hostujete v divadlech v celé republice. Jsou pro vás zájezdy nutným zlem, nebo se na ně těšíte?
Pro herce je to dobrá zkušenost – musí se naučit rychle přizpůsobovat novému prostředí. Ale přínosné jsou především pro samotné divadlo, z hlediska reklamního, propagačního a finančního. Pro mimopražské herce představují zájezdy jednu z mála možností, jak se ukázat kritikům. Na pojem „Divadlo Petra Bezruče“ sice slyší lidé v celé republice, ale píše se pořád jenom o Praze.
Experiment Juan
Inscenátoři z Divadla Petra Bezruče v každé sezoně riskují, že se kontroverzní hry v repertoáru stanou terči diskuzí a polemik. Pouze smělá dramaturgie spolu s přizváním režisérů nebránícím se experimentům však může divadlo posunout o krok vpřed. Ostravští se nejen nezdráhají angažovat režiséry proslavené v zahraničí, ale zvou také mladé talentované umělce s osobitým režijním rukopisem. Experimentem se stalo také uvedení nové hry Patricka Marbera nazvané Don Juan v Soho.
V Marberově hře jste ztvárnil cynického svůdce Dona Juana. Nebyla vám ta postava „proti srsti“ jako některým divákům?
Každý máme v sobě svého ďábla, takže bylo jednoduché ho vypustit. Ten kluk moc dobře ví, o čem mluví, jen je to ve hře skryté pod pláštěnkou sprosťáka. Kleje, nadává, mluví vulgárně, ale jeho chování je opodstatněné.
Inscenaci Don Juan v Soho režíroval Jiří Havelka. Byl vám jeho způsob práce blízký?
Práce s Jiřím Havelkou byla pro mě velice příjemná. Je to v podstatě můj vrstevník. Jeho smýšlení bylo totožné s mým, náš komunikační kanál byl naladěný na stejnou vlnu, což mi hodně pomohlo. Zkoušení s ním bylo osobnější, snáz se hledala řešení problémů, které v průběhu zkoušek vznikaly. Pro mě je Jiří Havelka výborný režisér a kamarád v jednom.
Herecká řehole
Jaké bylo setkání s režisérkou a pedagožkou Oxanou Smilkovou?
Na JAMU jsme byli její první herecký ročník, takoví „pokusní králíci“. Zavedla pracovní soboty, měla zvláštní metody zkoušení, které na nás testovala a buď s nimi narazila, nebo ne. Její způsob práce kritizovali nejen spolužáci, ale i vedení školy.
Díky ní jsme však byli např. na divadelním festivalu v Moskvě, Essenu a Grazu. Rusko bylo ale nejsilnějším zážitkem. Poznali jsme odlišnou mentalitu a bezmeznou oddanost divadelnímu životu, právě takovou, kterou po nás režisérka vyžadovala na JAMU.
Zkoušení s Oxanou Smilkovou bylo specifické, časově náročné a namáhavé, ale myslím, že mi v lecčem pomohlo. Může si říkat kdo chce, co chce, ale já jsem vděčný, že jsem byl právě u ní.
V inscenaci Hra na Leara, režírované Oxanou Smilkovou, jste ztvárnil Krále Leara. Takže pokud obrátíme tradiční posloupnost velkých shakespearovských rolí, teď budete hrát Hamleta a po něm Romea. Nebo ne?
Několikrát jsem slyšel, že Lear je vrchol. Tak toho už jsem hrál. Ale snad přijdou ještě jiné role… Inscenaci Hra na Leara jsme několikrát upravovali, přizpůsobovali, přidávali k Shakespearovu textu slova z jiných dramat, byla to kompilace několika her a postupů.
Využíváte divadelní prvky a herecká gesta i mimo divadelní budovu?
Na jevišti se můžu vyřádit, v podstatě je to terapie. Ale v běžném životě se snažím chovat normálně, bez hvězdných moresů, jsem spíš nenápadný. Rád dělám divadlo, ale když z něho vyjdu, žiju si svůj život. Člověk se na divadlo nemůže fixovat, jinak by se zbláznil.
Už jste se sžil s Ostravou?
Zatím jsem k Ostravě nepřilnul. Projevuje se tady stavební boom, stále se něco opravuje, vznikají nové moderní budovy, ale chybí mi tady historické jádro. Ale lidi jsou fajn, upřímnější, na nic si nehrají.
Kdybyste si mohl zahrát jakoukoli roli, která by to byla?
Ve filmu by to určitě byl agent 007, James Bond. Na divadle zatím žádnou vysněnou roli nemám, jsem vděčný za každou, která přijde. Je to vždy nová zkušenost a výzva se s rolí, pokud možno úspěšně, poprat a najít tak v sobě něco nepoznaného.
Kdyby vám někdo nabídl, že si můžete zahrát ženskou postavu, třeba Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy. Šel byste do toho?
Jsem pro každou špatnost a zahrát si na jevišti ženu je určitě jedna z nich. Byla by to bezesporu obrovská výzva. Naší divadelní maskérkou mi bylo kolikrát s humorem vyčteno, že mám delší řasy než ona, takže by přizpůsobení ženské postavě snad nebyl takový problém.
Líbí se vám násilné úpravy her, které jsou nyní v módě – hraje se Hamlet bez Hamleta, nebo ho hraje herečka…? Myslíte si, že je to jen režisérská nemohoucnost, nebo to může mít opodstatnění?
Totálně překopat klasiku je zajímavá myšlenka, ale ani nic neobvyklého. Vše záleží na myšlence režiséra, co chce tímto tahem divákovi sdělit. Pokud je schopen obhájit svůj netradiční počin ve výsledku kvalitní a divácky úspěšnou inscenací, není co řešit. Jakási úcta k autorovi by však měla být vždy zachována.
Napsat komentář