Klaun, herec, performer a student činoherní režie na JAMU v Brně Ján
Mikuš (1984) letos uvedl premiéru inscenace Kafkova Zámku na VŠMU
v Bratislavě a Pitínského Pokojíček spolu s autorskou hrou dalšího
studenta JAMU Ondřeje Novotného Co je ve sklepě ve Studiu Marta. Ján Mikuš
je členem souboru divadla G. F. Belopotockého z Liptovského Mikuláše,
divadla Na cucky v Olomouci a uměleckým šéfem klaunské společnosti Champ
de Tension inspirované novým cirkusem.
Co tě přivedlo ke studiu režie do Brna?
Studoval jsem střední odborné učiliště strojařské a končil jsem
nástavbové studium a poté jsem chtěl někam jít a vybral jsem si Brno.
Praha mě nelákala, Brno je blíž. A do Bratislavy jsem jít nechtěl, měl
jsem o zdejší škole špatné reference. Ale asi to bylo zbytečné.
Nemyslím si, že by některá škola byla lepší a některá horší, vůbec
to tak není.
Mimo režírování také hraješ, neuvažoval jsi o studiu
herectví?
Měl jsem pocit, že hrát umím. Nechtělo se mi někoho poslouchat, aby mě
režíroval, jak mám hrát. Chtěl jsem to opačně. Dělal jsem divadlo se
Silvestrem Lavrikem, což byl velmi silný režisér, u kterého nebylo pro
herce divadlo moc svobodné. Nechtěl jsem být někým řízen, naopak jsem
chtěl řídit ostatní. Časem jsem si ale také přestal myslet, že režie je
o tom, někoho řídit.
V inscenacích, v nichž hraješ, často improvizuješ. Baví tě
improvizace více než klasické herectví?
Na kvalitní improvizaci, jak říká můj profesor Hajda, musíš být
připraven. Musíš mít přípravu, abys mohl improvizovat. Jinak to nejde.
Například když chce improvizovat klavírista, musí dokonale ovládat
techniku. Kdo neumí techniku, nemůže improvizovat. Mé improvizace jsou tedy
vždy pevně přichystané. Dělal jsem mnoho představení pro děti, kde jsem
improvizoval nepřipraveně, ale cílevědomě k spontánnosti a ke hře. Tam
jsem se možná naučil improvizovat. Nemyslím si, že jsem dobrý
improvizátor, dobře improvizuji, když jsem připravený.
Jak tuto formu herectví udržuješ, rozvíjíš?
Dokážu improvizovat sám, s partnerem jako divákem. Mám zkušenost
s improvizováním s partnerem na jevišti a s partnerem jako divákem.
Dětinsky si myslím, že by dobrý herec měl mít periferní vidění, jako
brankář. Já jsem byl brankář a musel jsem vždy vědět, kde stojím, aby
mi někdo ze strany nedal gól, musím se vidět zpředu. Možná udržuji
improvizaci tím, že se snažím dívat se na sebe tak, jak to může vypadat.
A důležité je uvědomovat si čas, jestli nehraji už moc dlouho. To je
u improvizace nejdůležitější: mít v sobě čas, hodiny. A to se mi
daří, když jsem sám s divákem. Zkoušel jsem improvizovat s kolegou,
s hereckým partnerem, tam nám čas unikal. Když jsem režíroval Platonova,
herci zde improvizovali, měli jen psychologickou choreografii. Zkoušel jsem si
s nimi prožít jejich čas na jevišti a připadalo mi to jako nepatrná
půlhodina, a přitom jsou to dvě hodiny inscenace. Je důležité, jak herec
vnímá čas, když hraje.
Na festivalu Next Wave v Praze jsi obdržel ocenění Objev roku
2009 za autorskou inscenaci Werter, Werter inspirovanou Goethovým Utrpením
mladého Werthera. Co tě na této látce zaujalo?
V pubertě jsem dělal divadlo sám, klasickou čistou pantomimu jako Milan
Sládek, který byl pro mě vzorem, nic jiného jsem nepoznal. Až poté jsem
začal poznávat divadlo, především amatérské, poté i světové
profesionální a nakonec i slovenské profesionální divadlo. Rozhodl jsem se
udělat velkou pantomimu, kde bych využil vše, co jsem až dosud trénoval.
Hledal jsem materiál, chtěl jsem něco, jako je Robinson Crusoe, trosečník,
ale to už má bohužel Bolek Polívka. Hledal jsem tedy něco podobného a
našel jsem Utrpení mladého Werthera, které bylo na polici v učilišti. Tam
jsme nemuseli číst, ale já a můj spolužák Zdeno jsme četli všechno,
drželo nás to při životě na škole. Werther mi připadal zajímavý, byl
také jako Robinson Crusoe, opuštěncem, který je zavřený v domě a píše
listy svému kamarádovi, jak je zamilovaný. Začalo mě fascinovat, co u toho
dělá. Na této látce mě zaujala právě samota postavy, která řeší svůj
problém. Zaujalo mě také, že toto dílo vedlo mnoho lidí k sebevraždám.
To je pozoruhodné. Existuje výborná kniha od Rolanda Barthese Fragmenty
milostného diskursu, kde je na každé stránce citované Goethovo Utrpení
mladého Werthera. Tento banální příběh je velkou látkou. Jana Hanzelová
viděla inscenaci víckrát a řekla mi, že Werther a jeho příběh nakonec
ani není podstatný. Nevím, jestli je podstatný Albert, Lotte nebo milenecký
trojúhelník. Já jsem tomu ale mohl důvěřovat. Vždy musím něčemu
věřit, proto dělám často klasické texty.
Tvými pedagogem byl M. Čičvák. Jak tě inspiroval?
Čičvák byl můj první pedagog. S ním to bylo velmi drsné, náročné a
extrémní, protože je jako režisér a pedagog velmi připravený a vybavený
množstvím zbraní. Naučil mě nečíst věci povrchně, jak jsem je četl.
Číst velká díla koncentrovaně a snažit se v nich najít hlavní jádro,
pojmenovat je, hledat k němu adekvátní klíč a otevřít ho. Vždy jsem mu
něco předložil a on to smetl ze stolu silnými argumenty a bohatými nápady
nebo invenčním čtením problémů. Je velmi vzdělaný v literatuře a
vyžadoval to i ode mě. Bylo to pro mě velmi těžké i tím, že jsem se
musel otevřít světu. Neuzavírat se sám do sebe jako introvert, ale naopak
být otevřený a vnímat své okolí, svět a realitu. Nezapomínat na ty
nejbanálnější věci, které jsou důležité. Čičvák byl pro mě velkým
problémem, ale v dobrém slova smyslu, problémem produktivním jako pedagog
nebo partner při rozhovoru.
Nyní je tvým pedagogem A. Hajda. V čem se jeho pedagogický
přístup liší?
Pan Hajda, kterého mám nyní, je učitelem Čičváka. Je důležité
uvědomit si, že pan Hajda je neuvěřitelná zásobárna vědění. Má
obrovskou zkušenost, má za sebou velké věci a je přelomovým režisérem,
co se týká avantgardy. Je brechtovským režisérem. S Hajdou vedeme často
rozhovory, trávíme spolu spoustu času. Hajda je velmi pozoruhodná osobnost,
stále má velký nadhled. Říká, že dnešním věcem už nerozumí, ale
vždy vyrukuje s obrovským nápadem, který otvírá velké pole, které
tvoří práci s hercem, výtvarníkem nebo s hudbou. Hajda je velká
kapacita, i když je to režisér minulého století, dokonce tisíciletí, jak
o sobě říká. U Hajdy mám větší klid, Čičvák mě vždy poslal pryč
a já se musel znovu postavit na nohy a čelit náporům jeho argumentů. Hajda
se mnou nebojuje, je velmi klidný a nad věcí, ale dokáže mě bravurně
vést jako pedagog, s velkou grácií a svobodou. Hajda nevnucuje nějaké
myšlení, snaží se mě pochopit. Je to také velký básník.
Jsi zakládajícím členem klaunské společnosti Champ de Tension,
můžeš popsat, jak tato společnost vznikla? Jaké jsou její cíle,
směřování?
Nemůžu, je to tajné. Znamená to „pole napětí“. Champ de Tension by
se měla brzy proměnit v jinou společnost. To je vše, co k tomu
můžu říct.
S inscenacemi společnosti Champ de Tension jste také často hráli
po restauračních zařízeních. Nedávno proběhl festival Brněnský
lunapark – divadlo v kavárnách, kterého se zúčastnily často klaunské
skupiny. Nelákala by tě podobná možnost vystupování, třeba na příštím
ročníku?
Určitě by mne tato možnost lákala, ale v době, kdy Brněnský lunapark
vznikal, jsem byl v Bratislavě. Neměl jsem možnost komunikovat za tuto
společnost.
Jsi také členem divadla G. F. Belopotockého z Liptovského
Mikuláše. Mohl bys tento soubor čtenářům přiblížit?
Divadlo G. F. Belopotockého je ochotnický soubor se silnou tradicí.
Momentálně patří ke špičce slovenského amatérského divadla, vyhrál
mnoho ocenění v zahraničí, hrál například v Koreji. Tento soubor mě
pozval, abych s nimi připravil inscenaci, kterou jsem zrežíroval. Je to hra
podle Williama Mastrosimoneho v Čechách známá pod názvem Jako naprostí
šílenci nebo také jako Biják, kterou měl jako poslední inscenovat Petr
Lébl, ale už to nestihl. S touto hrou cestujeme po festivalech, stále
postupujeme a vyhráváme. Chtěl jsem, aby tato inscenace hostovala v Divadle
u stolu v Brně, ale snad to vyjde příští rok. V Makedonii jsme za ni
nyní dostali hlavní cenu festivalu, tzv. Grand Prix. A s tímto divadlem
mám nyní velké plány do budoucnosti. Rozhodli jsme se společně
s dramaturgyní Janou Hanzelovou a s dramaturgem Milanem Zvadou, že toto
divadlo začneme společnými silami vést k něčemu jinému a novému, než
bylo doposud. V Liptovském Mikuláši bychom chtěli vybudovat velmi
progresivní divadlo, které by mělo změnit název a odstartovat svým
manifestem novou éru. Máme speciální kolektivní dramaturgii, kterou
vymysleli Milan Zvada a Jana Hanzelová. Zkoumáme každého jedince v našem
týmu a jeho osobní téma potom společně rozvíjíme, až z toho vznikne
nějaký tvar. To divadlo vždy inscenovalo progresivní tituly. Úspěšná
byla například hra Nikoly Koljady Murlin Murlo, obešli s tím svět. My
bychom v tomto divadle, které by se mělo jmenovat Gasparego, chtěli dělat
především autorské inscenace. Napsal jsem pro ně hru, která řeší
současná problematická témata, jako je náboženský fanatismus a
apokalyptické vize v současnosti. Chtěl bych to tam inscenovat. Měli bychom
začít pracovat na inscenaci s názvem Buzeranti do plynu, a v ní vyjevit
homofobní problém společnosti, který tady pořád je. V budoucnu se chci
intenzivně věnovat tomuto divadlu. Jen tomuto divadlu, něčemu jinému jen
tak jednou za rok. Čili Champ de Tension se mění v divadlo Gasparego.
V březnu měla ve Studiu Marta premiéru tvá inscenace
Pitínského Pokojíčku zároveň s uvedením autorské hry Ondřeje
Novotného Co je ve sklepě. Můžeš popsat, co mají tyto hry společného,
proč jste je uvedli v jednom bloku?
Absolventský rok ve Studiu Marta má vždy na svědomí absolventský
ateliér režie a dramaturgie, vždy si tedy určuje i dramaturgii roku. Naší
dramaturgií byly autorské současné české hry. Proto se v Martě uvedla
hra Petra Maška nebo autorská inscenace Lucie Repašské, na které také
pracoval Petr Maška. Proto i Ondřej Novotný a jeho hra. Hledal jsem hru,
která by měla něco společného s českými poryvy, a to byl Pitínského
Pokojíček, který také spadá do kategorie české současné hry a myslím
si, že má mnoho společného s poetikou Ondřeje Novotného, jehož autorskou
tendenci sleduju poslední roky na škole. Píše hry, které mají podobnou
atmosféru a téma jako Pitínský nebo Goldflam. Proto jsme uvedli tyto dvě
hry vedle sebe.
V Bratislavě na VŠMU vznikla inscenace podle Kafkova Zámku,
kterou jste uvedli na letošním Encounteru. Zámek ve vašem podání je
spíše kabaretem, chtěl jsi zesměšnit Kafku, absurditu jím zobrazovaného
systému nebo celý náš okolní svět…?
Nemyslím si, že je to kabaret. Z herců VŠMU jsem si vybral černošku
z Angoly Maru Lukamu a Maďara Petre Havasiho. Tito dva herci byli stěžejní.
Hajda mi říkal, ať s nimi udělám Kafku, obsadím je a nic
nevysvětluji – proč černoška, proč Maďar. Tato bizarní multikulturní
kombinace se stala hlavním dramaturgickým motivem. Vychází z toho, jak
Kafku čteme. Pan Hajda čte Kafku jako velmi zábavný a vtipný text, i já
tam nacházím mnoho humoru. Naším cílem bylo udělat humornou inscenaci,
která má téma v tom, že nikdo neví, co je zámek, jestli je to svět
byrokratický nebo není. Nás zaujala právě situace herců-absolventů,
kteří se po skončení školy chtějí dostat někam do divadla. Zámek se
stal ztělesněním touhy absolventů herectví dostat se do divadla. Zámek je
v naší inscenaci divadlem. Proto tři opony, jako symbol a metafora velkého
divadla. Nechtěli jsme zesměšnit Kafku, ale s humorem vyprávět Kafkův
vtipný příběh, dvojznačnost jeho postav i jejich pozoruhodnou sexualitu.
Nikdy nevíme, kdo je na kluky a kdo na holky nebo jestli tam spí všichni se
zvířaty. V naší interpretaci není Kafka existencionalistický, jako je
tomu u jiných vykladačů. Konfrontovali jsme se s Hanekeho filmem Zámek,
o němž si myslím, že je to velmi obyčejný výklad, který jen s jemným
humorem demonstruje Kafkův svět scénami, které jsou už v textu. Humoru je
tam ale mnohem víc. Problémem je, jak kdo Kafku vnímá. Když přečetl Kafku
Einstein, tak řekl, že tomu spisovateli vůbec nerozumí. Najde se ale mnoho
lidí, kteří mu porozumí právě proto, že je nesrozumitelný. Každý
říká, že Kafkovi rozumí, jen Einstein se přiznal. U nás to není
výsměch, je to seriózní výklad. Našli jsme pro to oporu u Milana Kundery,
který Kafku interpretuje jako autora s velkým humorem. Kunderův výklad je
v evropském výkladu zásadní.
V inscenacích Zámku i Pokojíčku se objevují hamletovské
motivy, můžeš vysvětlit proč?
V Zámku to bylo schválně, Hamlet reprezentuje divadlo. Proto herec Havasi
chce hrát Hamleta v divadle. Proto nám připadalo, že melodie obecně
známé věty „být či nebýt“ by mohla být srozumitelná
i v maďarštině. V Platonovovi sám Čechov píše, že si obyvatelé sami
začnou hrát Hamleta. Čechov je Hamletem inspirovaný, považuje ho za hru
her. V Pokojíčku jsem měl pocit, že postava Jirky v sobě má krásnou
morálku a čistotu, píše velmi dlouhé verše a všichni o něj
zakopávají. Nedalo se to tak demonstrovat, proto jsem nedovedl vymyslet nic
jiného než Hamleta. Pokojíček se dává vždy na přijímačky na režii.
Ptal jsem se pedagogů, jak to mám tedy udělat, a oni mi řekli, že nevědí,
že je to průzračné. A slovo průzračné se nedá inscenovat. Hamletovské
téma je ale i mým osobním tématem.
V brněnském studiu V jsi režíroval inscenaci Platonov, svině.
Čím tě zaujala zrovna tato Čechovova hra?
Tuto hru jsem vybral přímo pro jednoho z herců Studia V, pro Radima
Brychtu, který byl stejně jako Platonov učitelem a byl pro mě velmi
inspirativním hercem. Platonov mi připadá jako nejzajímavější,
nejsvobodnější a nejkošatější hra od Čechova, protože v sobě obsahuje
všechny ostatní hry a má velmi mnoho slabých a chybných míst, která jsou
velmi pozoruhodná a inspirativní. Platonov je velkým pokusem mladého
člověka napsat román. Měl jsem pocit, že jsem v podobné situaci jako
Čechov, stejně jako Radim Brychta a celé divadlo, které chce udělat velkou
inscenaci. Věřím tomu, že jsme byli mladým Čechovem a že naše touha byla
silnější než cokoli jiného. Platonov pro mě byl nejúžasnějším
zkoušením. Panu Hajdovi jsem zakázal, aby na tuto inscenaci přišel, přesto
ji viděl a byl nadšený. Řekl, že se nám podařilo udělat ruského
Hamleta. Určitě bych chtěl Platonova ještě někdy režírovat, ale bojím
se, že by to byla velmi dlouhá inscenace.
Jsi také členem divadla Na cucky v Olomouci, kde jsi režíroval
Western Barbory Voráčové a nyní zde chystáš premiéru Büchnerova Vojcka.
Tuto hru nedávno inscenovalo Divadlo na Vinohradech. Viděl jsi ji? V čem
bude tvé pojetí inscenace jiné?
Büchnerův Vojcek na Vinohradech mě nijak nezaujal, ani se mě nedotkl
Špinarův výklad – Vojcek jako kompletní svět bláznů v industriálním
permanentně se pohybujícím světě. Nemůžu říct, jestli je to dobrá nebo
špatná inscenace, mě se nedotkla také proto, že jsem se velmi pečlivě
tématem Vojcka zaobíral v rozhovorech s panem Hajdou a s Čičvákem. Je to
fragment, velké pole, s kterým by se mělo nakládat velmi volně. Vojcek je
až filmový scénář, i formálně bych chtěl zkusit pracovat s filmovými
vsuvkami a střihy, inscenovat Vojcka v šapitó, což už samo ponouká
další možnosti.
V příští divadelní sezoně uvedeš v HaDivadle premiéru
inscenace Nové dobrodružství Huckleberryho Finna. Bude to představení
určené spíše dětem? Patřila románová předloha v dětství k tvým
oblíbeným knihám?
Huckleberry Finn přišel od dramaturga HaDivadla Honzy Havlice. Neměli jsme
moc času zamýšlet se nad tím a nakonec jsme se rozhodli pro tento román. Na
inscenování se moc těším, je to moje první režie v profesionálním
divadle. Scénář budu psát s dramaturgyní Janou Hanzelovou, se kterou jsem
dělal Kafku, a věřím, že si budeme rozumět. Největším problémem je ale
obsazení. Chtěl jsem obsadit malého chlapce, ale pan Hajda mi říká, že by
to byl už naturalismus, musím zkusit jinou cestu. Nejtěžší zadání je
udělat inscenaci pro celou rodinu v celkem krátkém čase. HaDivadlo nám
poskytlo velmi pěknou práci, ale dost náročnou. Ale já jsem zatím nic
lehkého nedělal – Kafku, Pokojíček…
Jaká literatura tě inspiruje?
Inspiruje mě sice i krásná literatura a próza, ale nejvíce filosofická
literatura. Nemám středoškolské vzdělání, které jsem přeskočil, chodil
jsem do učiliště. Filosofii čtu jako poezii, je pro mě velmi inspirativní,
například už zmíněný Roland Barthes.
Foto: Tomáš Ruta
Napsat komentář