„Je to souboj uprostřed jedné víry,“ říká režisérka a vůdčí
osobnost divadla Itim Ensemble Rina Yerushalmi. Na Nové scéně Národního
divadla se představil izraelský soubor ITIM ENSEMBLE. Z Tel Avivu přivezl
inscenaci Dybbuk. Inscenaci, která diváky nadchla mysticismem, scénografií
i choreografickým zpracováním, avšak pro mnohé mohla být nepochopitelná,
jaksi „odjinud“. Nejen o ní jsem si povídal s režisérkou Rinou
Yerushalmi.
Dybbuk je velmi slavná hra, kterou napsal dramatik S. Ansky v Rusku
ve 20. letech. Původně je to ovšem židovská legenda, která má letitou
tradici. V této podobě byla hra dlouho známá a byla považovaná za
evropskou. A nyní se ve zcela novém textu Leona Katze vrací zpět, do
„rodné vlasti“, do Izraele. Jak jste text s ohledem na tuto skutečnost
zpracovali?
Je to vlastně nejaktuálnější pojetí, ale vrací se k nejstarším
kořenům. Jakýmsi symbolickým spojením obou verzí je stará ruská rodina,
která přímo na scéně v jidiš komentuje celou hru, a jejíž komentáře
jsou mladými překládány do moderní hebrejštiny. Můžeme tak vnímat, jak
staří vidí a reflektují život mladých. Jejich lásky a konflikty se
opakují, ale již v trochu jiném společenském kontextu. Jde o určitou
spirálu života.
Jaké je pro vás hlavní téma celé hry?
Víra a náboženství je velké téma v Evropě i v celosvětovém
kontextu. Ten příběh je o židovské náboženské komunitě, kde se mladý
chudý Chanan velmi zajímá o kabalistické rituály. Ale chce to dělat jinak
než ostatní. Jeho Mistr vzývá stejného boha, ale oba na něj mají
odlišný pohled. Není to tedy souboj jednoho náboženství s druhým, je to
souboj uprostřed jedné víry, dva odlišné pohledy na stejnou věc. Je to
poměrně komplikované už proto, že samotná kabala je ve své podstatě
komplikovaná. Ale je fascinující ten vnitřní souboj uprostřed
jednoho celku.
Jde také o určité mystické opětovné sjednocení, protože Chanan si
chce vzít mladou dívku Leu a tím se rituálně spojit s Bohem. Ale aby ji
získal, spojí své síly se Satanem a je přenesen do podsvětí a jeho duše
uvízne mezi životem a smrtí. Musí bojovat s démony, aby se mohl vrátit ke
své dívce. A tady právě dochází na ty nejzapovězenější kabalistické
rituály, na vymítání zlomocného dybbuka, ve kterého se jeho duše
proměnila. Ačkoli je ten souboj s démony a se svojí vlastní duší marný,
milenci nakonec dojdou očištění a setkají se, ale už nemůžou nikdy
dosáhnout vysněného ráje.
Jakýmsi symbolickým spojením obou verzí je stará ruská rodina, která
přímo na scéně v jidiš komentuje celou hru, a jejíž komentáře jsou
mladými překládány do moderní hebrejštiny.
Dybbuk je hra poměrně komplikovaná…
Jistě. Sama kabala je velmi komplikovaná svou mystickou strukturou.
A protože spousta dialogů je v kabalistické řeči a používáme hodně
kabalistických termínů, je to poměrně náročné pro ty, kdo se v této
problematice příliš neorientují. Nicméně je to na druhou stranu velmi
působivé, když ty kabalistické texty posloucháte.
Český divák má navíc možnost sledovat české
titulky…
To ano. Nutno ovšem dodat, že podstatným výrazovým prostředkem
inscenace je i propracovaná choreografie, a to všechno dohromady jasně
vypráví příběh lásky, který podle mého soudu ve výsledku titulky ani
nepotřebuje.
Je téma Dybbuku, tak jak ho hrajete vy, v Izraeli
aktuální?
Jak jsem říkala, je to jiný příběh než ten obecně známý, ale ano,
je to aktuální. Jedním z izraelských konfliktů je ten územní, mezi
lidmi, kteří jsou věřící, a těmi, kteří nejsou.
Máte v souboru i zahraniční herce?
Ne, všichni jsou rodilí Izraelci, ale mají velmi evropské myšlení.
Jde o originální židovské divadlo, možná nejoriginálnější v celé
Evropě.
Jak dlouho vznikala tato inscenace?
Něco mezi devíti měsíci až rokem. Ale kdykoli otevřeme nějaký takový
projekt, resp. nové představení, vždycky na něm pracujeme i po premiéře,
třeba dva až tři měsíce, měníme, vylepšujeme, hledáme. Nejsme klasické
repertoárové divadlo a nehrajeme každý den, takže nehrozí, že by nám
inscenace zevšedněla.
Je o Dybbuk velký divácký zájem?
Nemáme s ním zatím příliš velkou tradici, hrajeme jej tak čtyřikrát
do měsíce. Ale nejdůležitější je samotná divadelní práce. Jde
o originální židovské divadlo, možná nejoriginálnější v celé
Evropě.
Itim je experimentální scénou. Když jsem inscenaci Dybbuk viděl,
nemohl jsem si nevzpomenout na divadelní laboratoř Jerzy Grotowského. Je to
pro vás určitá inspirace?
Nikoli. Nikdo jsme neviděli žádnou z jeho prací. Samozřejmě, znám
jeho práci, ale inspiračním zdrojem mi nebyl. Grotowského práce útočí na
naše vědomí a znalosti. A jeho věci vznikaly v době, kdy bylo zapotřebí
fyzické divadlo, protože to verbální už bylo mrtvé. Ale nyní se nám
potřeba slov zase vrátila. A naše inscenace balancuje někde mezi textem a
fyzickým divadlem.
Je v tématech, která vybíráte pro svůj soubor, zamýšlena
určitá reflexe společnosti nebo protest proti společenským
mechanismům?
Mnoho ne. Neděláme divadlo z touhy po protestu, ale protože jsme
fascinováni samotným fenoménem divadla. Neustále přece vedeme dialog,
i v běžném životě. Pořád po něčem pátráme, ptáme se po
základních otázkách bytí a nebytí. A to nás při naší práci zajímá
nejvíc. Samozřejmě při tom také reflektujeme naši dobu a naši
společnost.
Je velmi komplikované být součástí této země. To, co je odlišné od
vaší situace tady v Čechách, je diskuze na věčná a pořád dokola
omílaná témata: „Kdo jsme?“, „Proč tedy jsme?“, „Proč bychom tu
měli být?“.
Jaká je vaše cílová skupina? Například u této
inscenace? Nedá se říct, že by naše inscenace měly nějakou
jasnou cílovou skupinu. Jsou pro všechny, kteří chtějí přijít do
divadla, kteří vnímají umění a vyhledávají zajímavé zážitky.
Neděláme divadlo pro lidi, kteří chtějí čistý realismus, ale pro
diváky, kteří jsou schopni prožít představení přes jeho poetiku. Není
to něco, co najdete běžně v televizi – proto chodíte do divadla.
Jaké jsou podmínky pro tvorbu v Tel Avivu? Velmi zlé.
Máme sice podporu ministerstva kultury, města a dalších, ale není možné
dělat tuhle práci na plný úvazek. Já sama jsem si to zvolila, protože jsem
nikdy nepracovala ve velkém klasickém divadle a tohle mi mnohem víc vyhovuje.
Všichni chceme společně trávit třeba rok na jednom projektu prostě proto,
že nás to zajímá, láká a fascinuje. Ale herci musí dělat různá další
povolání.
Využíváte pro svou experimentální tvorbu speciální prostory?
U nás jsou například poměrně populární továrny…
Víte, Izrael je sice stará země, ale stát je to nový, a proto všechny
stavby v něm jsou nové. Nemáme takové prostory, kde by se dalo hrát.
A já osobně se nerada vydávám mimo prostory našeho divadla.
Spolupracujete i s dalšími evropskými divadly?
Nijak zvlášť. Ve Vídni jsme dělali osmihodinové představení Bible,
které bylo určeno přímo pro tamní festival. Navazujeme kontakty, ale zatím
to nebyly žádné větší spolupráce. Občas vyrážíme na delší turné,
byli jsme například na festivalu v Hamburku a na dalších.
Neděláme divadlo pro lidi, kteří chtějí čistý realismus, ale pro
diváky, kteří jsou schopni prožít inscenaci přes jeho poetiku. Není to
něco, co najdete běžně v televizi – proto chodíte do divadla.
Kde vy sama osobně berete inspiraci pro své inscenace?
Není to žádný systematický proces. Není to jedna konkrétní věc.
Ráda sleduji herce a čtu hry. Jednoduše, když chcete, aby vás něco
inspirovalo, musíte být otevřený vůči věcem a vnímat je.
Dokáže vás v současném světě ještě něco pozitivně
překvapit nebo inspirovat?
V dnešní době? Spoustu času trávím v Tel Avivu, vnímám to, co se tu
kolem nás děje. Nedá se ale říct, jestli mě to překvapuje pozitivně nebo
negativně. Je to velmi komplikované být součástí této země. To, co je
odlišné od vaší situace tady v Čechách, je diskuze na věčná a pořád
dokola omílaná témata: „Kdo jsme?“, „Proč tedy jsme?“, „Proč
bychom tu měli být?“
Jaké další projekty do budoucna plánujete?
Neplánuji je, vždycky se soustředím jen na jeden projekt. Stejně tak
jsme zaměřeni v celém divadle. Teď se plánuje představení našeho
souboru v Německu. Pak se vrátíme do Izraele a uvidíme, co bude dál.
Napsat komentář