„A byl jste taky u toho, když hořelo Národní divadlo v Praze?
Ne, samozřejmě že ne, jak mě to mohlo napadnout! Vy byste ho přece uhasil a
dějiny by se psaly jinak!“ Takhle si kdysi utahoval brněnský dramatik
Pavel Trtílek z pana Rudolfa Růžičky. Zná ho každý, kdo má v Brně
něco společného s divadlem. A kdo by ho čistě náhodou neznal, ten ať si
zajde do Divadelního studia Marta nebo Městského divadla v Brně a pozorně
se zadívá na – pro hasiče vyhrazené – místo v hledišti. Protože
právě tam pan hasič bezmála padesát let sedí a mimovolně do sebe
vstřebává, oděn přitom do modré uniformy, brněnskou divadelní
historii.
Jak dlouho už pracujete jako hasič v brněnských
divadlech?
Spočítejte si to, od 11. ledna 1962.
Takže čtyřicet sedm let…
Čtyřicet sedm let a běží mi čtyřicátá osmá divadelní sezona.
Kolik jste za tu dobu stihl vidět představení?
Tak to mohu říct naprosto přesně. Devět tisíc tři sta třicet sedm,
dneska jsem koukal na to třicáté sedmé.
Jaká byla vaše původní profese?
Já nastoupil k Veřejnému požárnímu útvaru a druhý den po nástupu jsem
měl už po prvním divadelním představení. Odjakživa jsem hasič
z povolání, ale mezitím jsem ještě stačil vystudovat práva.
Jak vás napadlo stát se divadelním hasičem?
Já byl u dobrovolných hasičů už před vojnou. Když jsem se z ní
vrátil, nabídli mi, že Veřejný požární útvar v Brně nabírá nové
členy, a tak jsem se přihlásil. No a hned mi řekli, že budu mít povinnost
chodit také – mimo jiné – do divadel.
Pamatujete si, které představení jste viděl jako
první?
Nepamatuji, ale vím, že to určitě byla opera, a to v nynějším Mahenově
divadle. Tehdy se v historické budově na Malinovského náměstí střídala
opera a činohra.
Ve kterých divadlech jste jako hasič pracoval?
Ve Státním divadle Brno, Divadle Radost, na Provázku, ve Večerním Brně,
Divadelním studiu Janáčkovy akademie Marta a kdysi taky dokonce v Divadle
mladých Julia Fučíka na brněnském Výstavišti. Měl jsem takové své
kolečko, které jsem si obcházel. Když si už ale povídáme o divadelních
hasičích, musíme se vrátit tak o sto let nazpět.
Jak to?
No, tehdy při představení Hoffmanových povídek vyhořel vídeňský
Ringtheater, to byla velká ostuda. Od té doby platí v celé Evropě velmi
přísná opatření a ze zákona vyplývá, že během každého představení
musí být přítomen určitý počet hasičů, v Janáčkově divadle pět
nebo čtyři, v Městském divadle čtyři, na Provázku dva, v Martě na to
stačím sám, když už tam straším.
No a byl to právě náš útvar spolu s několika dalšími skupinami, kdo
tyto divadelně hasičské služby tehdy, v šedesátých letech, když jsem
začínal, zajišťoval. Dnes je všechno jinak, už se třeba neslouží
v noci, ale všechny ty alarmy mohou nadělat více škody než užitku, on
zašmodrchaný alarm je horší než zmatkující člověk.
Na které ze svých devíti tisíc tří set sedmi představení jste
se díval nejraději?
Těch bylo moc, ale nejvíce jsem se asi vytrestal operou Lohengrin od Richarda
Wagnera, to bylo v roce 1965 při otevření nového divadla, Janáčkovy
opery v Brně. Lohengrin je velká a vynikající opera a já chtěl viděl
premiéru. Přehodil jsem si službu a dalších dvanáct představení bylo
mých, to bylo jenom Lohengrin, Lohengrin, Lohengrin… Tak u desáté reprízy
jsem netrpělivě čekal, až se ozve: „Můj otec je Parzifal, já Lohengrin
jsem zván!“ A pak si hlavní představitel sedl na labuť, odjel a byl
konec.
Podobně krásná a taky podobně dlouhá opera byly Wagnerovi Mistři pěvci
norimberští, začínalo se v pět a končilo ve čtvrt na dvanáct, pět
hodin a patnáct minut! Bude to teď dávat rozhlas, zkuste si to!
A co činohra? Na které inscenace nejraději
vzpomínáte?
Na Cyrana z Bergeraku v Mahenově činohře, tehdy hrál titulní roli Ota
Dadák, otec Martina Dadáka (herce pražského Činoherního klubu, pozn.
redaktorky). Pro mě velmi zajímavým kouskem byla taky obnovená premiéra
Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho
Ježíše Krista v režii Evžena Sokolovského a v dramaturgii Bořivoje
Srby, to byla ještě ta stará parta Národního divadla, to byla krása.
Inscenace tehdy začínala tak, že postava Odpovědníka přišla na
předscénu a řekla: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ No a na
druhé repríze ve velké lóži v druhém pořadí sedělo asi deset nebo
dvanáct jeptišek, a ty mu odpověděly: „Až na věky!“ Všichni ztuhli,
čekalo se, co se stane, ale nestalo se nic, naštěstí.
Dokážete říct, kterou z všech těch zhlédnutých inscenací
jste viděl nejvícekrát?
Tak toho Lohengrina jsem viděl třináctkrát, ale jinak si poznámky o tom,
kolikrát a co jsem viděl, nedělám. Snad nejvícekráte jsem viděl operu
Nabucco Giuseppe Verdiho v režii Václava Věžníka. To byl tehdy krásný
kousek. Hráli ho opatrně – tak jednou měsíčně, ale více než
dvanáct let.
Stalo se vám, že jste byl přítomen premiéře, která byla
zároveň i derniérou?
V Divadelním studiu Marta jsem jich zažil rovnou osmnáct.
Nechápu…
Přece všechny Klíče (už chápu – závěrečná akce absolvujícího
ročníku Janáčkovy akademie, během které předává pomyslné klíče
k divadlu svým následovníkům, pozn. redaktorky).
Ale zažil jsem i uzavřené představení, které se nakonec k premiéře
nepustilo, to byla se vším všudy hotová inscenace Dva na koni, jeden na
oslu. A pak jsem taky zažil výtečné představení: Večerní Brno mělo
nastudovanou hru Drak je drak a bylo zasedání krajské kulturní komise,
které se onen kus zahrál. Následovala velká diskuze funkcionářů
s tvůrčím týmem, ve které padaly ty nejkouzelnější a nestupidnější
dotazy jako, jak kdo co myslel. Nakonec to ale prošlo.
A tu samou hru pak hráli v osmdesátých letech i v Divadle bratří
Mrštíků, nynějším Městském divadle, to jim ale zase zakázali prodávat
program. Dramaturgové v něm totiž otiskli stanovy nejmenovaného okresního
národního výboru, které vysvětlovaly, proč je ona hra nevhodná. No a
jméno toho výboru na několika místech – troubové – nezačernili.
Které z výčtu vašich zhlédnutých představení byl největší
úlet?
Extravagantních experimentů jsem zažil dost, taky proto, že jsem často
sloužil v hledištích experimentálních scén. Zajímavé bylo, že Státní
divadlo v Brně ty ze svých největších propadáků za dva nebo tři roky
nasadilo znovu. Jeden z nich byl New Haven, náš cíl, to bylo mizerné.
Kdo je váš nejoblíbenější režisér?
Asi Václav Věžník a Pavel Rímský, ale s tím jsme se nejdříve museli
pohádat. Ono jak čas běžel, já přešel od Veřejného požárního útvaru
k inspekci a tím pádem ke schvalování a povolování, co se na jevišti
může a co ne. No a ne vždy se mi všechno dařilo režisérům
vysvětlit.
Co třeba?
Třeba že není nutné, aby služka nesla misku s hořící kapalinou, že to
jde udělat jinak, bezpečně a bude to vypadat stejně. Kupříkladu
v inscenaci Antonius a Kleopatra byl oheň udělaný z dlouhých hedvábných
proužků látky, pod ním z každé strany jeden velký větrák, byla to
nádhera, fungovalo to výborně a vypadalo to skvěle.
Na kterého herce nebo herečku se rád díváte na
jevišti?
Těch bylo a je. Favorita asi nemám, i když na pana Ladislava Lakomého jsem
chodil rád. A chodím i teď, do brněnského Divadla U stolu.
Už prakticky dvacátý rok pracujete v Divadelním studiu Marta,
což je scéna Janáčkovy akademie múzických umění. Myslíte, že už zde
je možné poznat, kdo z vycházejících herců bude jednou patřit mezi opory
českého divadla?
Já se s nimi dnes nejčastěji hádám, kde mohou a kde nemohou kouřit a
proč. Ale zpět k otázce, já to poznám – i když dneska to není už
tak očividné. Kdysi se herci a herečky, kteří brali divadlo vážně jako
skutečný kumšt, objevovali v Martě už během prvního ročníku a trhali
lístky, jenom aby mohli být v divadle, táhlo je to. Marná sláva, kumšt se
dělá praxí.
V odborných kruzích se dnes diskutuje o tom, jak divadlo upadá,
jak je čím dál horší…
Ale neupadá. Není ani horší, ani lepší. Vždycky záleží na tom, jaká
je parta – když je dobrá, je dobré i divadlo, a když se zahltí
pomluvami a drby, je to špatné.
Zažil jste někdy skutečný divadelní požár?
Pozor, v tomhle je velký rozdíl mezi ohněm a požárem! Oheň je
kontrolovatelný, to jsou téměř všechny efekty. Požár jsem zažil taky,
ale menší, vždy se nám ho podařilo uhasit.
Budete nějak slavit svých deset tisíc představení?
Nebudu. Ale kdysi jsem od studentů v Martě při už zmíněných Klíčích
dostal dort, ale to bylo při nějakých sedmi tisících představeních, to
bylo nic, dort ale dobrej.
Baví vás být divadelním hasičem?
Jinak bych to nedělal.
Překvapuje vás ještě divadlo?
Divadlo je kouzlo. To není jen nacvičený cirkus, to je vždycky jiné.
Každé představení, co jsem kdy viděl, bylo něčím jedinečné a
výjimečné.
Uvědomujete si, že jste tak trochu taková brněnská divadelní
kronika?
Ne, proč?
Co byste vzkázal lidem, co divadlo dělají?
Ať u toho vydrží.
A co těm, kteří na něj chodí?
Ať chodí dál, protože nic jiného nebude lepší. Nejlepší kumšt je
lidský kumšt, marná sláva.
Zatímco jsem si s panem hasičem povídala, venku se spustila a zase
ustala nefalšovaná letní bouře. Letošní divadelní sezona je u konce, ale
pan Růžička dál pokračuje ve svém kulturním běsnění, že se nehraje,
mu nevadí, na řadě je teď prý poslech mluveného slova a oper na vlnách
Českého rozhlasu a četba… „Jak jinak!“ říkám si, mezitím co mi pan
hasič – cestou ze studia Marta na tramvajovou zastávku – diktuje, co
všechno bych si měla přečíst, abych o nic nepřišla. Seznam je to tak na
třicet let, nejméně.
Napsat komentář