Včera skončil v Hradci Králové největší český divadelní festival
Divadlo evropských regionů. Za obrovským počtem představení pod širým
nebem uvedených v Open Air programu stojí manželé Gregarovi, kteří již
mnoho let spolupracují s divadelními soubory z celých východních Čech.
Naďa Gregarová se podílí na organizaci mnoha soutěžních klání mladých
divadelních umělců, z nichž ocenění postupují na národní přehlídky
jako Jiráskův Hronov či Wolkerův Prostějov. Se svým mužem Alexandrem
Gregarem se chopili před deseti lety organizace dnes již proslulého Open
Airu, kterému se někdy přezdívá hradecký OFF po vzoru toho
avignonského.
Přes veškeré dosavadní úspěchy se manželé Gregarovi rozhodli tento
rok předat Open do rukou nových pořadatelů a letošní ročník sledoval
poprvé jako diváci. Alexandr Gregar nemusel letos vyřizovat obvyklé
organizační problémy spojené s Openem a našel si několik chvil, aby
odpověděl na mé otázky.
Kdy a v čí hlavě se zrodila myšlenka na divadelní
Open Air?
Byla to dokonce sázka! Od roku 1995 se objevoval při Divadle evropských
regionů jakýsi „doprovodný program“. Hlavně díky Karle Dörrové,
tehdejší pracovnici Klicperova divadla, která měla mnoho kontaktů mezi
amatérskými divadelníky – s Divadlem Jesličky apod. Ale pan ředitel
Ladislav Zeman měl představy ovlivněné Avignonem. Chtěl, aby ulice starého
města více ožily a aby se tu potulovali pouliční umělci, hráli a
kejklovali. A to tak, aby to bylo hodně vidět. A tak jsem se s ním někdy
v březnu 2000 vsadil, že mu takový festival „dodám“. Trochu jsem se
prsil, protože jsem měl už za sebou zakladatelskou zkušenost s festivalem
Jazz Goes to Town. A stalo se. Měl jsem na to tři měsíce, do začátku ani
korunu, ale zato nějaký okruh souborů, Avignon jsem taky zažil, za zády pak
královéhradecký Implus, Volné sdružení východočeských divadelníků a
svou ženu Naďu, která mi pak deset let dělala „ostrou“ produkční.
A taky jsem v té době byl vedoucím odboru kultury na hradeckém
magistrátu, takže jsem mohl leccos ovlivnit, ostatně Open Air je od té doby
financován převážně městem.
Jaká byla podoba prvních ročníků Open Airu, jaká byla divácká
odezva a nakolik se ztotožňovali diváci a účinkující s myšlenkou, že
divadlo se dá hrát také jinde než v divadelní budově?
První ročník byl na nějakých třiceti představeních a stál asi
čtyřicet tisíc. Pro diváky to bylo samozřejmě nezvyklé, někdy jsme
vyhlíželi, jestli nějací vůbec přijdou. Hrálo se jen v atriu radnice,
ale ještě tam nebyly elevace, jen nějaké židle a praktikábly. Všechno
jsem si sám nanosil. Také se hrálo na letních scénách u Klicperova
divadla a u Draku. Kromě několika amatérských souborů z kraje jsme
pozvali ostravské Bílé divadlo, Docela velké divadlo z Litvínova, na
prvním OAP hrál (a pak každoročně) i Kulturně-divadelní spolek
Puchmajer, dnes D. S. Antonín, pražské divadelní studio Neklid a součástí
programu byl také pochod historických pruských a rakouských vojsk. O rok
později se už hrálo 46 představení, poprvé zazářila Vosto5ka, Divadlo
Líšeň, Divadlo DNO, Jiří Reidinger se Sylvií Krobovou, studenti JAMU,
Divadlo Nablízko i Studio Rubín a další. Pak se diváci chytli – je až
neuvěřitelné, jak si takové množství lidí vždycky najde svou produkci,
všechna hrací místa bývají nacpaná. Pravda, velkou roli hraje i svoboda
odejít, mnozí diváci Openu by možná do divadla nešli. Tady to zkusí a
pokud je to nebaví, odejdou. Ale často, byť produkce není právě
nejsrozumitelnější, vydrží, což považuji i za jakýsi osvětový
přínos. Ten volný pohyb je úžasný. Hradecký festival skýtá díky tomu,
oproti jiným festivalovým městům, pocit skutečného setkání lidí
s divadlem, ať se hraje kdekoli, či ať je jím cokoli.
Proměnila se organizace festivalu v průběhu let co do dílčích
úkolů, které jste postupně s blížícím se festivalem a jeho vypuknutím
řešili?
Za deset let jsme vybudovali festival, který má, byť s ohledem na
prostředí a tradici, i jisté „avignonské“ parametry. Na produkci nebylo
nikdy moc peněz. Když jsme později začali stavět elevace a zkvalitňovali
techniku a taky když přibývalo představení – šedesát, devadesát, na
sto třicet – zvýšily se náklady na částku blížící se k milionu.
Což stále, jak jsem vždycky tvrdil, dělalo z hradeckého OFFu
nejlacinější festival na světě. Samozřejmě, že jsme neměli prostředky
na výplatu honorářů, tedy jsem si nemohli kupovat účinkující soubory.
Spíše nám šlo o to, aby samy soubory pociťovaly potřebu se hradeckých
„divadelních slavností“ zúčastnit. Ostatně v Avignonu či Edinburgu
musejí do své účasti samy dost investovat – jenže tam jedou kvůli
využitelné prezentaci, což je v našich podmínkách směšné. Taky trvalo
pár let, než si odborná kritika našla cestu k Open Airu. Teď mnozí
dokonce tvrdí, že Open Air hradecký festival „udělal“, že by to jinak
byl jeden z běžných provinčních festivalů.
Po celých deset let jsem na přípravě Open Air dělal pouze ve dvojici se
svou ženou. Teprve v době festivalu se přidávali technici a
„služby“ – většinou lidi z divadla Jesličky a z Impulsu.
Samozřejmě že v průběhu let se zdokonalila spolupráce s majiteli
prostor, s technickými službami města a dalšími organizacemi a
jednotlivci, propagaci jsme dělali na koleně, ale informační katalogy se rok
od roku nafukovaly, vznikly internetové stránky, vybudovali jsme
nejrůznější produkční schémata a formy komunikace se soubory. Vždyť na
dramaturgickou a konkrétní technickou a organizační přípravu jsme neměli
nikdy víc než padesát dnů!
Co si ředitel Open Air divadelního festivalu může vytknout za
další cíl ve chvíli, kdy již léty prověřený festival získal
patřičnou účast účinkujících i přízeň diváků?
V mém případě to po několik posledních let byl pocit, že se Open
musí nějak dál rozvíjet. Podařilo se ho rozběhnout jako skutečně
významnou doprovodnou akci, která si ale už říká o osamostatnění,
má-li mít význam ještě jiný než „pouťový“. V prvních letech byli
mnozí nadšeni, pak trochu zaskočeni rozsahem, který mohl ovlivnit hlavní
linii festivalu, odebrat mu diváky, dokonce nám ho někteří i vyčítali.
Ale Open Air si začal žít svým životem. Letos o účast usilovalo už
přes dvě stě inscenací. Ani OFF v Avignonu však není jen zábavným
doplňkem, setkávají se v něm divadla nejrůznějších stylů a druhů,
žánrů, sociálních a genderových fenoménů, což množství produkcí
takto umožňuje. A o to jsem v posledních letech usiloval.
Kdy poprvé přišla na pořad dne otázka předání organizace
festivalu novému produkčnímu týmu? A jak jste festival předávali do
jeho rukou?
Od roku 2008 jsme začali sháněli někoho, kdo by se k nám přidal, kdo
by o Open Airu smýšlel jako my (a lépe), a především kdo by měl do toho
chuť, oslovili jsme mnohé. Taky u mě nastal penzijní věk. Tak jsme se loni
sblížili s Dominikou Špalkovou a jejím Poco a poco animato, které si
zkusilo produkovat areál Pivovaru. Od podzimu loňského roku jsme s lidmi
z Poca trénovali naše know-how, které si samozřejmě upravili
dle svého.
Proč jste vůbec opouštěli dobyté pozice a raději se nedrželi
„dobrého bydla“?
Jak už jsem naznačil, nejsem nejmladší a věci se mají předávat včas.
Z takové akce nelze odejít způsobem „děkuji – odcházím“, to by
bylo pěkně nafoukané. Taková věc přece není nějakým osobním majetkem
či lénem. A také je v nejlepším třeba přestat, stereotypy nejsou
dobré, chce to jiskru, elán a po tolika letech se může dostavit i rutina, a
také, jak rád cituji ani nevím koho, „nové větry nemohou vanout ze
starých prdelí“.
Jaké to je festivalové dění sledovat více z pohledu diváka
než organizátora?
Příjemné, v prvních dnech jsem měl trochu „absťák“, že mě nikdo
nehoní, neshání. Loni mi i do postele k ránu volali, že nechtějí
ubytovat nějakou herečku se psem, že se to v Žižkových sadech pere, že
mám zařídit odvoz fekálií z Toiek, a proč Vosto5ka vybírá, když má
být Open zadarmo…
Jaký je váš vztah k hradeckému festivalu a Hradci jako
takovému?
V Hradci Králové bydlíme se ženou už patnáct let, měl jsem tu dobrou
práci, a krom Jazz Goes to Town a Open Air při divadelním festivalu jsem tu
dával dohromady i Město na kole, Nábřeží sochařů a spoustu dalších
akcí. Hradec Králové mám moc rád, já i Naďa, je to město skvělé pro
život. A divadlo v něm vždycky hrálo velkou roli, hlavně po roce 1990,
kdy zahýbalo kulturním prostředím podobně jako za Klicpery. Takový
festival, jako je Divadlo evropských regionů, sem patří, je ozdobou tohoto
„malého velkoměsta a velkého maloměsta“. A tak to má být.
Napsat komentář