Choreografka Alena Dittrichová byla tak milá, že si našla během
příprav dnešní premiéry inscenace Até madrugada (Až do svítání)
chvíli času, aby odpověděla na několik mých otázek ohledně její cesty
k divadlu, tvůrčích osobností, s kterými měla možnost tvořit, a vztahu
k portugalské kultuře a jejím dnešním stavu. Samozřejmě jsme nevynechali
to nejdůležitější – dnešní premiéru, kterou uvádí se Studiem
Damúza na festivalu Letní Letná. Inscenaci můžete vidět v repríze
ještě zítra.
Co vás přivedlo k divadlu? Jaké byly vaše první divadelní
krůčky a co podnítilo váš přerod v divadelní umělkyni?
Vše se stalo tak nějak samovolně, nechávám se v životě unášet
proudem. V šestnácti letech jsem na konzervatoři založila společně
s Terezou Georgievovou divadelní skupinu Lalofobia a tam se rozjel můj vlak.
Začala jsem spolupracovat na tanečně-divadelních projektech v České
republice. Později mě ovlivnila spolupráce s francouzskými choreografy a
mimo jiné spolupráce se Ctiborem Turbou, Jiřím Loesslem, workshop
s Danielem Gulkem a dalšími.
Setkala jste se s řadou vůdčích uměleckých osobností u nás
i ve světě. Jsou ty české výrazně odlišné od těch zahraničních, nebo
tvůrčí duch dýchá všude stejně?
Tvůrčí duch dýchá všude. Jen temperament a energie je jiná. Divadlo
utváří jeho podhoubí, lidi a tradice. Má inscenace Até madrugada vzniká
společně se Španělem Felixem Lozanem a s portugalskými umělci Luisem
Giraoem a Ines Oliveirou. Doufám tedy, že představení budou temperamentní,
ozářená sluncem.
V posledních letech se u nás stále více skloňuje spojení
„kulturní politika“ a kroky současného ministra kultury budí rozpaky.
Jak se střetává politika s kulturou v Portugalsku?
Situace v Portugalsku je podobná jako u nás, ne-li horší. Portugalsko
bylo do nedávna velmi chudá země a kultura byla otázkou pouze bohaté elity.
Tradice umělců pocházejících z bohatých rodin je zde stále patrná a
státní podpora je minimální. Přesto se tam v dnešní době vytvořilo
silné alternativní tvůrčí podhoubí a vznikají hodně
zajímavé věci.
Mnoho umělců hovoří o nutnosti inspirace, bez níž tvořit
nemohou, a vždy čekají na její příchod. Je pro vás inspirace něco
prchavého?
Pro mě je to spíš otázka plného a prázdného. Jednou z předních
inspirací pro moji tvorbu je život, situace, lidi, příroda, okolnosti,
nasávám vše, co se okolo mě děje, a jednoho dne ucítím, že to nasáté
musí vyjít ven. Inspirace je neustálá, jen na čas, kdy vytvářím novou
inscenaci, si vždy ráda počkám.
Vaše nejnovější inscenace Até madrugada je inspirována
současným portugalským životním stylem. Jaký podle vás je? Nakolik se
odlišuje od toho, který jste zažila u nás?
Inscenace Até madrugada je spíše o rodinné hierarchii, vztazích a
hodnotách. Rodina je v Portugalsku základ všeho, ať už jde o soukromí,
nebo o byznys. Přestože je Portugalsko v ekonomické krizi, na Portugalcích
to není vidět. Rádi se setkávají v pastelariích na snídaně, obědy,
večeře. Nikam se neženou, na vše je dost času a práce, ta počká, ta
neuteče. Portugalci jsou v dnešní době velmi materialističtí a konzumní,
rádi ukazují, že oni na to mají, ale ve skutečnosti mají jen ten svůj
oceán, slunce a svoji hrdost, ale to jim stačí ke štěstí.
Jak vaše inscenace přicházejí na svět?
Pro mě je divadlo hledáním. Každá inscenace má jiný tvůrčí proces,
zaleží na okolnostech, tématu a lidech, se kterými pracuji. Até madrugada
vzniká ve spolupráci s velmi vyzrálými umělci, doufám, že jsem jim dala
dost prostoru k sebevyjádření a že inscenace bude pestrá.
S jakými pocity do Prahy na Letní Letnou přijíždíte a co byste
ráda se svými kolegy divákům předala?
Na to se musí čtenáři Nekultury přijít podívat na Letní Letnou.
Napsat komentář