Tématem jedné z nejslavnějších komedií charakterů v dějinách
dramatického textu, Molièrovy hry Tartuffe, je především manipulace.
Režisér Jan Frič ve spolupráci s dramaturgyněmi Lucií Ferenzovou a Ivanou
Slámovou dokázal, že kontinuitu a závažnost tohoto jevu lze snadno udržet
a obhájit, i když bude mít podobu Valmonta od Bobří řeky kříženou
s normalizační estrádou, koncertem bratří Nedvědů a besídkou
divadla Sklep.
Sebevědomí v nakládání s kanonickým textem mladému absolventovi
pražské DAMU rozhodně nechybí. Nechybí mu však ani jistá pokora ke
klasicistnímu autorovi (potažmo jeho zkušeným překladatelům, Vladimíru
Mikešovi a Emanuelu Františku Züngelovi). Zápletka zůstává zachována:
pan Orgon Tartuffa bezmezně obdivuje, Tartuffe jej využívá a zbytek rodiny
je za to oba nenávidí. Snahy všech rodinných příslušníků zbavit se
nezvaného hosta ale končí nezdarem, ba co hůř – Orgon všem navzdory
přislíbí Tartuffovi ruku své jediné dcery Marianny. Nakonec však
podvodníka za pomoci lsti své ženy odhalí, je ale příliš pozdě.
Nebo není?
Nelze pochopitelně tvrdit, že se jedná o tradiční interpretační
divadlo – sám název inscenace, Tartuffe Games, napovídá, že půjde
o hrátky s předlohou. Je to hra přidrzlá, místy prvoplánová, jinde až
zvrhlá, ale vždy invenční. Nechybí zde situační humor (Orgon skrytý ve
spacáku poslouchá rozhovor své ženy s Tartuffem), největší důraz
v úpravě je ale jednoznačně kladen na jazyk. Pracuje se s několika
jazykovými vrstvami, z nichž každá má jinou charakterizační funkci. Hned
v úvodu inscenace zaznívá francouzština. Ta spolu s vysokým stylem
Molièrových veršů odkazuje k původnímu textu a často také vytváří
kontrast mezi „nízkou“ situací a „vysokým“ jazykem, případně
posouvá promluvy směrem k nepřiměřenému a tedy až komickému patosu.
Z opačného pólu jazykového spektra je využíván „brněnské hantec“
(dodávající lehkou vulgaritu postavě Doriny, věčné kuřačky a časté
hybatelky děje). Někde mezi těmito způsoby vyjadřování se pak nachází
nerýmovaná obecná čeština a celou škálu doplňují citace
z táborákových odrhovaček.
Také kostýmy (Iva Němcová) nadobyčejně (a někdy i s vtipně
vypočítavou popisností – Orgonovo rychlé zestárnutí za pomoci fousů na
gumě) napomáhají charakterizaci postav. Orgon a Tartuffe nosí skautské
stejnokroje, převleky dobra a sounáležitosti. Ostatní postavy jsou oblečeny
víceméně současně, Francii sedmnáctého století však evokují bílé
paruky. Děsivě přesné jsou kostýmy podnikatelů z raných devadesátých
let (včetně „fotbalového“ sestřihu provozního). Scéna (Nikola Tempír)
účelně využívá propadlo („zjevení“ paní Pernellové), další efekty
se inscenují v rovině svícení (sugestivní začátek inscenace
s množstvím barevných přechodů) či za použití umělé mlhy. Veškerý
děj se točí kolem stojacího popelníku, středobodu každé podnikové
chodby. Jediným intimním prostorem je pak Orgonův opečovávaný skleník,
centrum jeho vlády nad domem (posléze mu vzaté), umístěný uprostřed
jeviště. Inscenačně neotřelé je využití požárního žebříku, na
němž visí Tartuffův kokon v podobě spacího pytle. Scéna není
přetížena významy – zásadní sdělení spočívá téměř výhradně
v textu.
Jak již bylo řečeno, i pro Friče zůstává stěžejním tématem
manipulace, nabízí však přehodnocenou, aktualizovanou podobu tohoto
fenoménu. Zabývá se totiž jeho nebezpečnější, zákeřnější formou,
„manipulací dobrem“. Tartuffe je ve Fričově pojetí hodný chlapec,
Frankie Dlouhán křesťanské mládeže, který se v celém svém konání
zaštiťuje vírou. Stejně jako členové nejrůznějších sekt se vemlouvá
do přízně Orgona, ale za jeho zády neumně svádí jeho ženu Elmíru. I po
svém odhalení se odvolává na vyšší moc a celé jeho pokrytectví vyjde
najevo, až když skutečně nemá o co hrát. Pak se z něj ale stává
dokonalá hyena, bezskrupulózně tyjící z byvšího dobra svého
chlebodárce. K této proměně dochází za průběžného zpěvu písní
Honzy Nedvěda a jiných textů sepsaných zřejmě pouze za účelem citového
vydírání posluchačů či v návalu nezkrotné sebelítosti autora.
Záměrná přerušování děje (např. Marianinna píseň, Tartuffovo
rozmlouvání s diváky) dodávají inscenaci kabaretní ráz, který je
podpořen také nenadálými vstupy dvou funkcionářů, kteří komentují
dění na jevišti a vnášejí na scénu moment divadelní sebereflexe.
Později se z této dvojice vyklube soudní vykonavatel a jeho pomocník. Jsou
to překvapivě oni, kteří přinášejí nečekané rozuzlení děje ve
velkém finále, kdy se propojí všechny linie hry.
Stejně jako tito podivní podnikatelé (Vladimír Marek a Leoš Noha) jsou
i ostatní postavy velmi přesně typově obsazeny – od Pavla Lišky v roli
Tartuffa až po služku paní Pernellové, němou roli pro Janu Kozubkovou.
Zvláště u Lišky byla sázka na typ překvapivě dobrou volbou.
Neodmyslitelný Idiot do struktury inscenace tentokrát zapadl. Až na občasnou
nepřirozenost v hlase Gabriely Pyšné, jejímž rodným nářečím zřejmě
hantec nebude, všichni herci své typy velmi dobře ztvárnili. Jiří Ornest
jako Orgon opět předvedl svůj smysl pro drobnou komiku, Natália
Drabiščáková využila dokonale svůj sexappeal v roli Elmíry, skvělý byl
také Miloslav Mejzlík jako rádoby intelektuální Kleantes vypouštějící
prázdné fráze či Dana Marková jako ufňukaná a beznázorová Marianna.
Zkrátka pravé molièrovské panoptikum. Závěrem však nutno podotknout, že
Tartuffe Na zábradlí znalost originálu nevyžaduje. Vyžaduje „pouze“
znalost světa. Světa, ve kterém by mělo dobro soupeřit se zlem, ale někdy
je jím ono samo. O to naléhavěji je třeba na ně upozorňovat.
Jo, a to… Thálie není!
{youtube}Pim2A7Rmuzg{/youtube}
Divadlo Na zábradlí, Praha
Pan Molière a kolektiv: Tartuffe Games
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Ivana Slámová
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Iva Němcová
Fotografie: Patrik Borecký
Hrají: Zdena Hadrbolcová, Jiří Ornest, Natália
Drabiščáková, Jaromír Nosek, Dana Marková, Ladislav Hampl, Miloslav
Mejzlík, Pavel Liška, Gabriela Pyšná, Vladimír Marek, Leoš Noha, Jana
Kozubková
Premiéra: 30. října 2009, psáno z reprízy
24. listopadu 2009
Napsat komentář