Nová hra Davida Jařaba Zajatci, se kterou se na ostravském festivalu Dream
Factory 2010 představilo pražské Divadlo Komedie, možná nebyla
vrcholem festivalu ani z hlediska diváckého, ani po stránce přísně vzato
umělecké, přesto je to podle mého mínění dramatické dílo, které si pro
svou aktuálnost a přímočarost pozornost zaslouží, zvlášť pokud se
v jeho sousedství – tím myslím české kotlině – podobná hledají
jako potmě.
Zajatci by se dali charakterizovat jako hra-skica. V tomto označení nechci
akcentovat nějakou nedotaženost, neúplnost či ledabylost, ale jednu ze
základních vlastností skici-náčrtu – zachycení hlavních a
nejdůležitějších linií a obrysů zobrazovaného a osobité vystižení
podstaty. David Jařab na jevišti zhmotnil myšlenku, která někdy (a
zvláště při nedávném předvolebním karnevalu) musela kmitnout v hlavě
každému: vyříkat si to s politickými gaunery osobně, a to stejně
cynickým a bezohledným způsobem, jaký zhusta praktikují politici sami.
David Jařab pro tuto příležitost konstruuje extrémní modelovou situaci.
Čtveřice mladých lidí si zúčtování se svým zastupitelem uloží jako
své poslání a službu příštím generacím. Unesou osobu veřejně činnou
(s ne zrovna politicky „sterilním“ jménem Václav Maník) a chystají
s ním soudní proces, který samozvaně a jaksi naivně vedou jménem všech
občanů země. Obžalovanému hrozí absolutní trest. Každý z únosců má
v procesu svou funkci, nechybí předsedkyně soudu, žalobce ani obhájce; po
jeho skončení se hlasuje o vině. Politik je podzemním tribunálem odsouzen
a nakonec i popraven.
Bezskrupulózního politika-mafiána zvárnil Martin Pechlát. Od počátku
hry, kdy byl spoután s páskou na očích dovlečen do doupěte únosců,
v němž se má odbýt soud (zde poměrně dobře fungovaly zašlé zdi
vítkovické haly, jež spolu s jednoduchou scénografií – oprýskaný
gauč, disidentská křesla – evokovaly představu zašitého teroristického
hnízda), sprostě nadává a vyhrožuje, že si to s dotyčnými vyřídí.
Pechlát je v podstatě celou hru omezen pouty na rukou, jež jsou zkrouceny za
zády, proto je jeho herectví mnohem více než na pohybu závislé na
případném hlasovém výrazu. V tom je Pechlát suverénní – dokáže
zachytit proměnu sebevědomého, vyhrožujícího a arogantního muže
v jeho roztřesený, deprivovaný stín, který nemá daleko k pokání
a pláči.
Další postavy v podání Vandy Hybnerové, Ivany Uhlířové, Jiřího
Černého a Stanislava Majera, jak již bylo řečeno, vystupují v roli
zajatcových arbitrů. Jak už nám ale název naznačuje, jsou i oni do jisté
míry zajatci – zajatci svého rozhodnutí. Od chvíle, kdy se rozhodli
realizovat svůj smělý a samozřejmě také notně pošetilý záměr a
učinili první krok k „aplikaci séra spravedlnosti“ (jak události
„vědecky“ pojmenovává jedna z postav), není cesty zpět. Jakékoli
pochyby, které některého z únosců občas dostihnou, musí ostatní
okamžitě, téměř mechanicky rozptýlit frází, že je nutné takto vabank
rozehranou hru dohrát až do samého konce. Neustále z nich čiší
nervozita, která je na scéně demonstrována neustálým popocházením,
pohybovým těkáním, hlasovou exaltovaností až hysterickými výbuchy.
Postavy-funkce jsou zživotňovány také náznaky milostných vztahů, ale
úplnější obraz o jejich charakteru nedostaneme, což je nepochybně rubovou
stranou zmíněné skicovitosti hry. To ovšem nic nemění na tom, že se David
Jařab s hereckým souborem divadla Komedie vyhraněně vyjadřuje
k politickému dění, prostřednictvím sobě vlastního média ho aktuálně
a angažovaně komentuje, a protrhává tak závoj, za který se u nás
v umění osmělí bohužel jen málokdo.
Divadlo Komedie, Praha
David Jařab: Zajatci
Režie, scénář a scéna: David Jařab
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav Majer,
Martin Pechlát, Ivana Uhlířová
Délka představení: 75 min bez přestávky
Premiéra: 4. dubna 2009, psáno z reprízy dne 29. května
2010 uvedené v rámci festivalu Dream Factory Ostrava
Napsat komentář