Se začínající sezónou se na divadelních jevištích objevuje řada
novinek. První letošní premiérou Kašparu je Taneční hodina dánské
autorky Astrid Saalbachové. V Divadle v Celetné se tak od října můžete
setkat nejen s textem jedné z nejvýraznějších dramatických osobností
své generace, ale především s krásným a neobvyklým prostředím
baletní třídy.
Taneční hodina je hrou o ženách. O osmi možná všedních životech,
které jsou překvapivě naplněny touhou po tanci. A tak ženy tančí. Bez
ohledu na bolest a pot, bez ohledu na sebe i ostatní. Protože tanec je
v myslích osmi hrdinek opravdu vším. Je drogou, která je unáší do
lepšího světa. Posedlost být lehčí a ladnější nahrazuje potřebu
osvobodit se od své skutečné osobnosti. Mezi odlesky zrcadel a saténem
baletních špiček se ale stále objevují malé i velké bolesti. Fyzické
i psychické strasti, výsměch a šikana vyplouvají po několika cvičených
baletních pozicích vždy znovu a znovu napovrch. Úzkost a samota, které
hrdinky přepadají i uprostřed plné taneční třídy, jim nedovolují
vzlétnout.
Inscenace Taneční hodina v režii Alexandra Minajeva se slibně rozvíjí
už od prvních okamžiků. Nejprve uváženě využívá potenciál pohybové
komiky, kterým téma hry jednoznačně disponuje. Nepodařené pokusy
víkendových balerín v Celetné ovšem naštěstí nejsou vystavěny tak, aby
v hledišti vyvolávaly salvy smíchu. Příjemně pobaví, ale nechávají
dostatečný prostor dalšímu vývoji inscenace. Ta totiž brzy dává
rozhodně najevo, že nepůjde o komedii. Alexandr Minajev naopak postupně
konstruuje vnitřní drama každé z hrdinek a nad komediálním laděním
začíná převládat hořkost.
Divák, sedící za smyšlenou zrcadlovou stěnou, je tak voyeurem jejich
nejniternějších emocí. Ve chvílích, kdy se některá z postav se svým
vnitřním monologem ocitne ve druhém plánu jeviště, pohyb v popředí se
zpomalí a ostatní tanečnice jsou zahaleny tlumeným měkkým
osvětlením.
Pozvolný a přirozený přerod inscenace dostává potřebný prostor
i v jednoduše pojaté scéně Karla Špindlera. Taneční sál prezentují
pouze dvě baletní tyče a v zadním plánu kovová konstrukce tvořící
další patro nad jevištěm. Pod ním je ukryta toaleta – místo, kde
tanečnice skryté před ostatními, a přesto paradoxně v záři
oslňujícího světla vykřikují své intimní zpovědi. Divák, sedící za
smyšlenou zrcadlovou stěnou, je tak voyeurem jejich nejniternějších emocí.
Ve chvílích, kdy se některá z postav se svým vnitřním monologem ocitne
ve druhém plánu jeviště, pohyb v popředí se zpomalí a ostatní
tanečnice jsou zahaleny tlumeným měkkým osvětlením. Rozdělení scény
i funkční a účelná práce se světlem rozhodným způsobem napomáhají
inscenaci skvěle zachytit souboj mezi tancem a realitou, který svádí každá
z hrdinek. Zároveň umožňují udržet tvarovou sevřenost celé
inscenace – na scéně není místo pro rušivé přestavby, žádná
z postav po celou dobu neopustí jeviště. To vše diváka po celých
100 minut bez přestávky, která by byla pouze rušivým elementem, udržuje
v napjaté pozornosti.
Inscenace ukazuje, že nic není takovým, jakým se na první pohled zdá.
Mezi naleštěnými parketami, tylovými sukněmi a hedvábnými stuhami může
číhat zoufalství stejně jako kdekoliv jinde.
Inscenaci navíc pojí také vyrovnané herecké výkony. V komických
i dramatických momentech je skvělá Milena Steinmasslová. Její Lotta, už
spíše odkvétající tanečnice v neumělém a nevkusném baletním oblečku,
dokáže v jednom okamžiku vyvolat svým snažením smích, v dalším
vzbudit sympatie a pochopení a poté i odpor a nechuť, když se bez okolků
přidá k šikaně nejslabšího. Přímo zosobněním elegance a důstojnosti
je naopak Anna. V podání Evy Elsnerové je Anna skutečným zhmotněním snu
všech, kdo její hodiny navštěvují. Oslnivá, ale přesto se utápějící
ve svém zoufalství stejně jako ostatní.
Taneční hodina v Divadle v Celetné je příjemnou podívanou. Nabízí
zajímavé prostředí, smích i osobní dramata s hořkou příchutí.
Především ale ukazuje, že nic není takovým, jakým se na první pohled
zdá. Mezi naleštěnými parketami, tylovými sukněmi a hedvábnými stuhami
může číhat zoufalství stejně jako kdekoliv jinde. I v Celetné si tak
primabalerína na závěr zatančí svou „labutí píseň“.
Divadlo v Celetné
Astrid Saalbachová: Taneční hodina
Překlad: František Frohlich
Režie: Alexandr Minajev
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Zdeněk Král
Hrají: Eva Elsnerová, Milena Steinmasslová, Martina
Prášilová, Eliška Mesfin Boušková, Bára Lukešová, Jitka Nerudová,
Lenka Hušková, Jelena Juklová, Veronika Němcová
Premiéra: 2. 10. 2011, psáno z druhé premiéry
4. 10. 2011
Napsat komentář