Vratká prkna v Ypsilonce stojí na stabilních divadelních základech

Inscenaci Vratká prkna nastudoval v pražské Ypsilonce dramatik, herec a
režisér Arnošt Goldflam jako další ze svých her věnujících se
nelehkému životu herců. Po Zkoušce, Ředitelské lóži a Dámské šatně
napsal text o strastech stárnoucího herce přímo na míru především
Jiřímu Lábusovi a Jaroslavě Kretschmerové. A oběma inscenace sedí.
Goldflam se nesnaží vymýšlet nějaké zásadní zvratové situace, spíše
čerpá inspiraci v životě svém i svých kolegů.

Autor interpretuje postřehy a situace posbírané za dlouhá léta
u divadla a v tomto případě nechává tvořit i herce Ypsilonky. Drží si
neustále svou vysokou laťku jemného, decentního humoru. Vypráví obyčejný
příběh běžného stárnoucího herce (Jiří Lábus), jenž čeká na svou
velkou roli a doma je sekýrován svou manželkou (Jaroslava Kretschmerová),
semetrikou od pohledu, která ho navíc podvádí s jeho kolegou (Petr Vršek).
Před domácím terorem si herec chodí odpočinout do divadla, kde ho čeká
alespoň trochu životního uznání. Se svými kolegy táhne Thespidovu káru
neúnavně dál a dál, ač už dávno přišli o herecké iluze a divadelní
prkna pro ně neznamenají svět, ale pouhý zdroj obživy. Divadlo ovšem
milují a nemohou ho ani přes všechny jeho slasti a strasti opustit.

Starého psa novým kouskům naučíš

Vratká prkna je inscenace šitá Ypsilonce na míru, přesto však trochu
vybočuje z jejího hravého stylu. Už tu nejsou veselé písničky, rozverné
kostýmy a třeskuté gagy. Je tu pár legračních opileckých tónů a herci
ponejvíce sami za sebe ve svých civilních šatech. A i to
spolehlivě stačí.

Základní jistotu máme v hlavní herecké dvojici Lábus –
Kretschmerová, která dokazuje, že není dvojicí pouze komediální, ale že
má v sobě i určitou tragiku, bez zbytečného patosu. Dojde i na určitou
míru improvizace, zejména při scéně ze zkoušení nové inscenace
vycházející z tradičního japonského divadla, kdy ostřílení mazáci
tančí z popudu pološíleného režiséra v kruhu, brumlají meditační
japonské tóny a prokládají to replikami svých divadelních charakterů.
Divák by řekl, že jde o bizarní, a právě proto vtipnou scénu, ale
takové zkoušky probíhají jistě i v reálu (snad každé větší divadlo
má ve svém repertoáru nějakou alternativní či nevšedně pojatou
inscenaci). Herecká parta se ve Vratkých prknech nad takovými choreografiemi
baví, dodává jim jemně cynický ráz, ale nakonec stejně v momentě konce
zkoušky myslí hned na své běžné každodenní starosti. Herecké povolání
je sice tak trochu i poslání, ale nesmí se to brát moc vážně.

Vratká prkna jako obraz světa

„V životě to není o moc jiné než v těch Vratkých prknech, byť
tamto se odehrává v divadelním prostředí. To divadelní prostředí je jen
taková záminka, jak se říká obraz života normálního na vzorku
divadla,“ popisuje téma své hry Arnošt Goldflam a dodává: „Vystřídal
jsem za svůj život celou řadu povolání a například na úřadech jsem se
setkal s úplně stejnými, ne-li většími blázny, než jsou herci. Takže
Vratká prkna ve výsledku nejsou jen o hercích.“ A má pravdu. Co
charakterizuje inscenaci asi nejlépe, je civilní herectví. Řeší se zde
zcela obyčejné problémy obyčejných životů v obyčejném prostředí a za
pomoci zcela přirozeného textu. Ten je napsán natolik citlivě, že
v inscenaci samotné není třeba žádných dalších autorských vstupů či
improvizace, jak je v Ypsilonce zvykem. Postavy si z té všudypřítomné
obyčejnosti dělají spontánní legraci, jsou tak velice uvěřitelné a tím
zábavné. A to i přesto, že se na scéně, jak už to v Goldflamových
hrách bývá, nic tak moc zásadního nestane. Každá postava si prožije
svůj nepříliš lehký kumštýřský život, tu a tam si někdo postěžuje,
tu více, tu méně, někdo někoho pomluví, z jiného si udělá spontánní
legraci a nakonec to všichni zapijí a oslaví. Ale jsou po celou dobu
jednoduše „k sežrání“.

Inscenace je komorní, zaměřená na jemné detaily, svým způsobem
úsporná až jednoduchá, a jak již bylo řečeno, velmi civilní. A to se
týká jak sarkastických poznámek a inscenačních vtipů, tak všech
hereckých výkonů, režijního vedení i scénografického řešení. Dvoje
dveře oddělující dva prostory a jedna postel, toliko veškerý hercův
bytový prostor, se záhy mění na obyčejnou zkušebnu, kde se u stolu a pár
židlí tvoří velké divadlo, ačkoli tu ještě před chvílí „zkoušeli
nějací damáci…“. Víc inscenace opravdu nepotřebuje, snad jen
závěrečný popremiérový raut, který tvoří několik symbolických
chlebíčků, víceméně „vitrínových“, taková stálá expozice
divadelního bufetu. To všechno k divadelnímu prostředí a k hereckému
životu v něm patří, stejně jako tužby a snahy jednotlivých herců,
dílčí emocionální prožitky a jejich milostná extempore – po premiéře
v závěru hry to skutečně vypadá, že každý flirtuje, ba spí
s každým. Veškeré tyto divadelní aspekty dokázal Goldflam do Vratkých
prken mistrně zabudovat.

Vratká prkna si plynou svým vlastním tempem, divák musí tohle hlavní
pravidlo přijmout a pak si inscenaci krásně užije. Když se tak nestane, má
zážitek lehce zkalený o jakousi nijakost, může postrádat zásadní
dějovou linku či překvapivý zvrat, natožpak nějaké velké drama. Jenže
to potom musí jít na hru jiného autora. Goldflam nám dává nakouknout pod
pokličku divadelního světa, a to velmi přitažlivě, doslova jako by zbořil
hranici mezi jevištěm a hledištěm, herci tu jsou jako na dlani a jako
obyčejní lidé. Divák nakonec odchází s krásným zážitkem, potěšením
z hereckých výkonů a takovým trochu českým uspokojením, že to stejně
jako on nemá nikdo (a jak patrno ani ti velcí herci a kumštýři) v životě
jednoduché.

Divadlo Ypsilon
Arnošt Goldflam: Vratká prkna

Režie: Arnošt Goldflam
Dramaturgie: Jaroslav Etlík
Výprava: Petra Goldflamová Štětinová
Hudba: Milan Potoček.

Hrají: Jiří Lábus, Jaroslava Kretschmerová, Petr
Vršek, Jakub Slach, Lenka Loubalová, Roman Mrázik, Barbora Skočdopolová,
Martin Bohadlo / Miroslav Chloupek