K odvážnému kroku se rozhodlo Národní divadlo, když v pátek
3. prosince uvedlo na scéně Kolowratu hru J. P. Sartrea Špinavé ruce.
V zásadě komorní drama na pozadí obrovských ideologických a politických
třenic je v dnešním kontextu dosti rozporuplné – asi tak jako ideologie
v něm zmiňované. Důvodů k rozporuplnosti je celá řada a po návštěvě
představení vyvstává i řada otázek.
Proč uvádět starý text autora, který určitě napsal i lepší kusy?
Jak moc do něj dramaturgicky zasahovat? V čem je aktuálnost vlastně již
tisíckrát ohraného schématu politicky soupeřících stran v dnešní
době? Odpovědi jsou nasnadě, ale nejsou jednoznačné. Sartre napsal svou hru
vlastně jako varování v roce 1948, čili v době, kdy i on sám
pociťoval, že ne všechny politické účty jsou po válce vyrovnány a hrozba
dalších bojů a intrik může přijít odkudkoli. Bohužel do textu zapomněl
zakomponovat cosi jako zásadnější dějový zvrat či pointu. Dramaturgicky
je text poměrně radikálně krácen, což asi bylo nutné, na druhou stranu to
dává pocit určité plochosti příběhu – jakmile se dostaneme do děje,
víme, jak asi skončí, nic nás nepřekvapí. A pokud chtělo Národní
divadlo sáhnout k politickému divadlu a tudíž reagovat na současné
třenice zájmů v naší politice, mohlo si skutečně vybrat
lepší text.
O něco lépe fungují Špinavé ruce jako komorní drama. Jde o příběh
Huga, buržoazního jedináčka, člena komunistické strany v nejmenované
východoevropské zemi, který má na pokyn tajné frakce zavraždit jejího
generálního tajemníka Hoederera, protože tajná frakce má jiné
ideologické plány a chce se chopit moci. Hugovi se podaří stát se
Hoedererovým sekretářem a řeší obrovský problém – svědomí mu
nedovoluje šéfa zabít, ale ideologicky s ním absolutně nesouhlasí,
ačkoli se stal jeho pobočníkem. Svědomí by nakonec zvítězilo, kdyby do
toho nevstoupila žena. A jak to tak bývá, mocní si nad loutkou nakonec
myjí ruce.
Vladimír Marek je v jedné z menších rolí vyloženě
„k sežrání“ a užívá si roli Hoerdererova přisluhovače náramně. Je
tak slizký a cynický, až je roztomilý. Největší radost pohledět je na
Jana Hartla, kterému malá komorní scéna úžasně pasuje.
Z textu samotného se bezesporu dalo dostat mnohem víc. Příběh je,
alespoň zpočátku, jistě zajímavý, ovšem finále v sobě skrývá velmi
intimní drama „žáka“, který přišel zabít svého „učitele“, ale
nemůže. Bohužel už sám Sartre připisuje neustále další a další
postavy, které zůstávají v seškrtané verzi bez vývoje a i takoví herci
jako pánové Pyško či Kačer prostě nemají co hrát. Do hlavní role Huga
obsadil režisér Ivan Rajmont mladého Petra Buchtu, jehož partnerku Jesiku
hraje Kristýna Podzimková. Zajímavý pokus nevyšel, a ačkoli je hra
inscenována z pohledu mladého Huga, v mnoha místech herec svým starším
kolegům pouze sekunduje. Naproti tomu například Vladimír Marek v jedné
z menších rolí je vyloženě „k sežrání“ a užívá si roli
Hoerdererova přisluhovače náramně. Je tak slizký a cynický, až je
roztomilý. Největší radost pohledět je pak na Jana Hartla, kterému malá
komorní scéna úžasně pasuje – Hoerderer v jeho podání je stárnoucí
politik, který už toho má za sebou tolik, že ho nic nerozhází. Jedno jeho
lusknutí může znamenat okamžitou smrt či povýšení, nebere si servítky
s nikým a ničím a ironicky glosuje konání všech, kdo mu přijdou do
cesty. Hartlův výkon je tak jedním z důvodů proč na
inscenaci zajít.
Milovníci Sartreova díla nebudou zklamáni, snad jen trochu překvapeni. Je
dobře, že se v Praze hraje i něco jiného než autorovo obligátní
S vyloučením veřejnosti. Je však docela zjevné, že Špinavé ruce nejsou
dnes už tak sdělné.
Inscenace postrádá režijní nápady, mnohé zásadní dialogy se
odehrávají pouze vsedě a emoce nedojdou dál než do první řady. Tu a tam
se rozehrávají drobné situační gagy, které kontrastují s ponurostí
celé atmosféry, ale v řadě z nich zůstává jen u pokusů. Nehraje se
o závažnosti situace, kterou je potřeba řešit, pořád se o tom jenom
mluví, a když už se konečně něco stane, postrádá to patřičný dopad.
Inscenace se tak vlastně táhne do nikam a zanechává za sebou spoustu
otázek. Škoda, nakonec to vypadá tak, že vznikla pouze z jakési povinnosti
a poněkud do počtu, postrádá patřičný zápal pro věc a tím
i sdělení. A tohle rozhodně není Sartreova chyba.
Milovníci Sartreova díla nebudou zklamáni, snad jen trochu překvapeni. Je
dobře, že se v Praze hraje i něco jiného než autorovo obligátní
S vyloučením veřejnosti. Je však docela zjevné, že Špinavé ruce nejsou
dnes už tak sdělné. Ačkoli není pochyb o tom, že by se celá řada dnes
mocných a vlivných lidí v tomto příběhu našla a politické divadlo
v dramaturgii naší první scény jistě své místo má, těšme se i na
nějaké další, lépe zvolené kusy.
Národní divadlo v Praze
Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce
Překlad: Patrik Ouředník
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Tereza Venclová
Hudba: Petr Kofroň
Dramaturgie: Iva Klestilová
Hrají: Jan Hartl, Petr Buchta, Eva Salzmannová, Kristýna
Podzimková, Alexej Pyško, Rudolf Stärz, Vladimír Marek, Petr Motloch, Jan
Kačer
Premiéra: 3. prosince 2010 v Divadle Kolowrat, psáno
z premiéry
Napsat komentář