Inscenaci Čechovova Racka z rukou Ivana Krejčího, která se na
repertoáru ostravské Arény držela bezmála tři roky, si ve své době
chválili nejen diváci, ale i kritika. Vzpomínám si, že Vladimír Just ji
přiřadil k nejúspěšnějším a nejčistším pokusům o Čechova za
poslední dvacetiletí, a nezdráhal se ji zařadit do kategorie legendárních
opusů Morávkových či Léblových. Nedlouho poté se umělecký šéf
Komorní scény Arény Ivan Krejčí rozhodl vstoupit do nevyzpytatelných
(nejen „spodních“) čechovovských proudů podruhé, tentokrát
Višňovým sadem.
Jestliže hlavní úspěch Krejčího Racka spočíval v precizním
odhalování komediální stránky textu (ostatně autor sám této hře udělil
jednoznačný podtitul – Komedie o čtyřech dějstvích), bylo by bláhové
vydávat se v případě Višňového sadu (s tímtéž podtitulem) již
zarostlou cestou lyrizujících interpretací. Sám Čechov se jak známo
nepřehlédnutelně hlásil k tradici rozpustilých frašek a vaudevillů,
přičemž tato inspirace nejzřetelněji prosákla právě do Višňového
sadu, posledního z jeho vrcholných dramat. Režisér Krejčí a jeho tým
tento směr přijali, ovšem nikoli ve smyslu nutnosti sypat v jednom kuse
vydatné dávky třaskavého humoru, ale jako od počátku úsměvný náhled na
situace vycházející z nepředsudečného nadhledu a odstupu vůči všem
dramatickým postavám.
Tato koncepce se v základech opírá o důkladně promyšlené obsazení
všech rolí. Tradičně silný arénovský soubor vyznávající převážně
osobnostní herectví byl pro tuto inscenaci ještě posílen další „V.I.P
dvojící“ z jiných ostravských divadel – Norbert Lichý se stal
nepřehlédnutelným Gajevem, Gabriela Mikulková pak tajemnou Varjou. Každý
z těchto herců pracuje trochu jinou metodou. Zatímco Lichý načrtává
rozšafného bratra majitelky panství – jak je u něj zvykem – decentně
a za pomoci detailů a spíše ho nechává skrze sebe jenom prosvítat,
Mikulková předkládá praktickou, leč poněkud zádumčivou Varju
s využitím rozličných dovedností hereckého řemesla. Vzhledem
k ostatním lze přitom z podání Mikulkové vycítit trošičku větší
razanci a „hlasitost“ projevu, pramenící snad ze zvyku na odlišné
herectví, jež aplikuje na velkém jevišti ND moravskoslezského. Ostrost a
sytost výrazových prostředků představitelky ovšem nepůsobí nějak
rušivě a můžeme je proto vnímat jako vnější odraz jednoho z mnoha
charakterových rysů složité osobnosti adoptivní dcery majitelky panství
Ljubov Raněvské. Tu ztvárnila Alena Sasínová-Polarczyk. Její Raněvská je
zralá žena, přesto velmi naivní a melancholická. Takového dojmu, který je
pro tuto postavu sám o sobě zakódován v Čechovově textu, dociluje
herečka především nadměrně udivenou dikcí a „školáckou“ intonací,
jež je často provázena jakoby nepřítomným výrazem v očích. Raněvská
je v tomto pojetí – podobně jako Lichého Gajev – komickou směskou
ušlechtilého původu a neobratného vystupování. Jenže sourozenecký pár
Raněvská-Gajev už nenosí znaky své (upadající) aristokratičnosti
v sobě, ale jen na sobě.
U Čechovových her, najmě u Višňového sadu se patrně nedá hovořit
o vysloveně ústředních postavách či hlavních hrdinech. Do této pozice
však v Aréně svou postavu pasoval Josef Kaluža. Lopachina prezentuje jako
výrazného, velmi ambiciózního příslušníka nastupující generace,
jednoho z nejdravějších „top dogs“ své doby; jeho kroky ovšem
neurčuje jen pohled do budoucnosti, ale zejména touha po satisfakci za letité
ponižovaní předků. Kalužův Lopachin se chová pragmaticky a navenek
korektně, přitom ale s obrovskou vnitřní angažovaností a nadšením pro
věc. Jedním z nejsilnějších momentů celé hry je Lopachinův výstup,
v němž lidem na plese oznamuje, že koupil panství. Lopachin se sice po
svém velkolepém triumfu opil, Kaluža však jeho klíčovou výpověď
nesnižuje nějakými jednoduchými opileckými „standardy“, ale soustředí
se na prožitek bývalého nevolníka, který se ze dne na den stal pánem.
Velmi přesvědčivě tak odhaluje pravdivou motivaci počínání člověka,
o kterém se až doposud zdálo, že vše dělá jen pro byznys. Ještě jednou
se neubráním srovnání inscenace s předcházejícím Rackem. Višňový sad
je na první pohled jakousi jeho odnoží, alespoň co se týká stránky
vizuální. Třebaže došlo ke změně na postu scénografky a návrhářky
kostýmů (Lucie Loosová – Racek, Marta Rozkopfová – VŠ), image
stylizovaného Ruska byla do značné míry zachována. Vzhled prostředí ani
zjev postav obou her si nejsou zase tolik vzdáleny, s nadsázkou lze dokonce
říct, že postavy jedné inscenace by mohly „libovolně“ účinkovat
v druhé.
Jednotlivé postavy defilují v rozmanitých kostýmech, téměř každá
svůj oděv minimálně jednou obmění. Raněvská a její mladší dcera Aňa
si na svém vzezření evidentně zakládají a v každé situaci se na sobě
snaží mít „to nejlepší“. Podle slyšitelných diváckých reakcí jsou
přesto pozoruhodnější sváteční vesty, šerpy, pláště, kabáty a
klobouky Norberta Lichého, u nichž jejich nevšednost podporuje hercova
majestátní postava. Vyšší společnosti se klopotně snaží podobat
Jaša – jeho bychom na sluhu podle oděvu rozhodně nehádali. Naproti tomu
Varja se objevuje převážně ve strohých černých šatech; výmluvná je i
„revolucionářská“ halena studenta Trofimova.
Scéně dominují dva masivní dřevěné sloupy, které společně
s bytelným rámovím dveří naznačují pevný interiér staletého rodového
sídla (kterým nicméně změna poměrů ztělesněná podnikavým Lopachinem
mocně zatřese). Prostor se zásadně promění pouze ve druhém dějství
odehrávajícím se v plenéru naznačeném plachtou, na níž jsou
projektována beránčí oblaka. Veškerá akce se v této pasáži děje
v úzkém pruhu mezi plachtou a první řadou diváků, a již beztak
„motýlí“ herectví jde do ještě větších podrobností.
Při bližším zaměření na jednotlivé osoby Višňového sadu však
můžeme říct, že jsou přece jen o něco bizarnější než jejich
„kolegové“ z Racka. Za všechny uveďme například pludkovsky se
vyjadřujícího smolaře, účetního Jepichodova (Michal Moučka),
socialisticky žvanícího věčného studenta Trofimova (Michal Čapka),
rádoby světáckého rozmařilého sluhu Jašu (Albert Čuba), neustále
zadluženého prostoduchého statkáře Simeona-Piščika (Dušan Škubal) či
svéráznou guvernantku Charlottu (Dana Fialková). Vlastnosti a smýšlení
všech těchto osob jsou nápadně neadekvátní společenským pozicím, jež
zastávají (a to v mnohem zřetelnější podobě než je tomu u Raněvské,
Gajeva či Lopachina), a proto je pro ně charakteristická jistá
nepatřičnost a nepřirozenost. Tyto atributy jsou základními polínky pro
rozdělání ohně čechovovské komiky. V souladu s tím zachycují herečtí
představitelé zmíněné postavy záměrně karikaturně, jako nekňuby
a ňoumy.
Jako režijně nejnápaditější vyhlíží třetí dějství, kdy
Raněvská navzdory své tíživé finanční situaci pořádá ples. V jeho
úvodu, za doprovodu tříčlenné kapely umístěné na plošinu u stropu
jeviště, předvádí Charlotta své kouzelnické umění. S pomocí
jednoduchých technických triků dosahuje potřebné působivosti
(neviditelným vlascem vytahuje hádanou kartu z klopy statkáře Piščika;
natřásáním rozměrného plédu budí dojem, že pod ním nic není, aby zpod
něj vzápětí „vykouzlila“ některou z postav hry). Groteskní a
zároveň k situaci nebývale přiléhající je počínání poštmistra a
přednosty stanice, kteří u stolu s občerstvením kromě svých krků
tajně futrují i své „dělňácké“ tašky. V dočasné nepřítomnosti
ostatních je zde také rozehrán milostný cit studenta Trofimova
k Raněvské. Ten nepochopí ironii polibku Raněvské, který následuje po
vyčítavých slovech „Chlap má být chlap!“, a zkratkovitě podlehne své
doposud potlačované vášni, načež je pohrdavě odstrčen. Třetí
dějství, jímž hra kulminuje, je korunováno již popsaným Lopachinovým
monologem.
Podle neoficiální informací se arénovská inscenace Višňového sadu po
rozpačitých začátcích nedlouho po premiéře přezkušovala. Představení
jsem viděl až po několika měsících jeho existence, takže k jeho
údajným proměnám nemohu mluvit. V současné době je ale inscenace již
usazeným tvarem, který možná nedosáhne věhlasu předešlého Racka,
nicméně si pozornost určitě zaslouží.
Komorní scéna Aréna
A. P. Čechov – Višňový sad
Režie: Ivan Krejčí
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Scéna a kostýmy: Marta Rozskopfová
Hudba: Nikos Engonidis
Hrají: A. Sasínová-Polarczyk, N. Lichý j. h., G.
Mikulková j.h., J. Kaluža, M. Moučka, M. Čapka, T. Dočkalová, D.
Fialková, D. Škubal, T. Cisovská, P. Cisovský, A. Čuba ad.
Premiéra: 21. března 2009, psáno z reprízy
21. prosince 2009
Napsat komentář