S posledním únorovým dnem přichystalo pražské Divadlo v Celetné
premiéru Čechovovy klasiky. Višňový sad je stále poměrně velkým
programovým lákadlem a mnoho divadel na něj sází jako na osvědčenou
jistotu. Tím spíš premiéře předcházelo napjaté očekávání a otázka,
s jakým přístupem se setkáme v režii Filipa Nuckollse. Bohužel se
Čechovův text na jevišti Kašparu nedočkal výraznějších osvěžujících
zásahů, které by inscenaci zatraktivnily.
Inscenace se bohužel od začátku až do konce potýká s problémy, které
mají společný původ. Čechovův text je tradičně uváděn na velkých
jevištích a svou povahou jim snad i více sluší. Rozmáchlá gesta,
výrazné monologické odbočky a množství epizodních postav, které
vytvářejí obrázek ruského venkova minulého století, se na velkém
jevišti prostě lépe vyjímají. Vedle skutečnosti, že nic
z konstatovaného samozřejmě neznamená, že text by v patřičné úpravě
neměl své kouzlo i pro malé jeviště, se naskýtá také otázka, zda je
toto rozšafné groteskní ladění pro dnešního diváka atraktivní.
V první řadě je tedy nutné se zeptat, proč se dnes na Višňový sad
chodí. V čem spočívá kouzlo, které k němu láká i dnešního diváka?
Jsou to Duňašiny pletky a poťouchlé nehody nešiky Jepichodova, nebo
společensky nevyhnutelné otázky, kterým vzdoruje Raněvská a její
domácnost? Příběh Višňového sadu přece zná téměř každý. Do divadla
nás tedy neláká touha vidět příběh poněkolikáté stejnou optikou.
Právě naopak, čekáme, že nová inscenace nám bude odkrývat dříve
neviděné vrstvy a pohledy. Je nasnadě, že kdyby se dramaturgická úprava
vydala tímto směrem, setkali bychom se v Celetné s úplně jinou
inscenací.
Výsledný počin ale budí spíš dojem opatrného přešlapování a
zbytečného respektu. Na jeviště přivádí příliš mnoho postav, kterým
se téměř v polovině případů ani nedostává prostoru na to, aby dějově
logicky ospravedlnily svou přítomnost. Mnohdy tak dochází k výstupům
téměř vytrženým z celkové dějové linky, u nichž se divák jen
obtížně brání netrpělivosti. Množství samoúčelných epizod ve
výsledku pouze rozmělňuje nejen tvar inscenace, ale i myšlenky hry
samotné. Z dvanácti postav by jevišti v tomto případě naprosto
postačilo sedm, které jsou pro děj skutečně zásadní. Je zřejmé, že
s tím související zeštíhlení textu by přineslo také soudržnost a
sevřenost, které by cizelovaly skutečné otázky Višňového sadu. Pokud
chceme hledat současnou cestu k Čechovovu textu, museli bychom se vydat
stejným směrem.
Herci Kašparu své úlohy zvládají tradičně dobře. Mezi ostatními
v tomto ohledu přesto vyniká Monika Zoubková v roli Varji. Ostatní
převyšuje velmi přirozeným projevem, který na českých jevištích,
obzvlášť takto uvěřitelný ve všech polohách, není k vidění každý
den. Bez výkonu Zoubkové by Nuckollsova inscenace velmi ztratila. Naopak
výrazněji pokulhává Alena Doláková jako Aňa. Jestliže Zoubková
předvádí krásný příklad přirozenosti hereckého projevu, u Dolákové
se naopak setkáváme se zbytečnou, těžko uvěřitelnou přepjatostí, která
mnohdy neodpovídá dané situaci. Dikce u ní v některých pasážích
postrádá dynamiku, kterou se Doláková zřejmě snaží dohnat faktickou
rychlostí mluvy, samozřejmě mnohdy na úkor srozumitelnosti.
Nezbývá dodat než to, že chcete-li vidět Višňový sad, nebude
inscenace uváděná v Celetné špatnou volbou. V každém ohledu toho slova
ale zůstává průměrným počinem, který diváka, znalého Čechovovy hry,
nemá příliš možností nalákat na něco nového. I když to zdaleka
nebývá zvykem, výraznější uchopení myšlenky i textu tentokrát na
jevišti v Celetné chybí.
Divadlo v Celetné
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad
Režie: Filip Nuckolls
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Lenka Bočková
Scéna: Jan Bažant
Kostýmy: Jan C. Löbl
Hudba: Daniel Fikejz
Hrají: Alena Doláková, Monika Zoubková, Jan Potměšil,
Jakub Špalek, Eliška M. Boušková, Jitka Nerudová, Miloš Kopečný, Matouš
Ruml, Petr Lněnička, Lukáš Jůza, Milena Steinmasslová, Pavel Lagner
Premiéra: 28. února 2014, psáno z premiéry
Napsat komentář