Chcete-li se
s šarmem a elegancí pobavit tak, jak je to možné pouze ve Vídni, zajděte
do pražského Disku. Absolventský ročník v čele s režisérem Šimonem
Dominikem vám zaručí, že se budete v centru Prahy nad textem dramatika Toma
Stopparda smát velmi srdečně a od plic přitroublým Vídeňákům
v představení Na flámu.
Inscenace Na flámu je
jedním slovem oddechovka. Ale oddechovka vkusná, nepříliš podbízivá a
poměrně nápaditá. Nenutí diváka příliš přemýšlet, spíše ho vozí
na pomyslné vlně vídeňského flámu, kde je o zábavu postaráno a
o pěkné divadlo 
též.
Příběh nás zavádí do Vídně, kdesi na přelomu století, kde se to
hemží valčíky, kankány, upjatými nažehlenými uniformami a nevídanými
módními styly všeho druhu. Sem zavítal za svou snoubenkou nejen Zendler,
majitel hokynářství, ale i příručí a jeho pobočník, kteří, když pan
šéf vypadne z krámu, okamžitě vyráží na flám, věrni úsloví, že
když kocour není doma, myši mají pré. Jak už tomu náhoda a tradiční
vyprávěcí model chtějí, octnou se všichni jmenovaní naráz v jedné a
té samé restauraci a bulvární komedie s celou řadou očekávatelně
překvapivých komických situací je na světě.
Velkou výhodou inscenace je fakt, že celý autorský kolektiv si do textu
přidal ještě řadu osobitých a aktuálních fórků a doplňků, které
dodávají představení poměrně na živosti. Bohužel, místy je to ale až
přes čáru.
Vrchní příručí kromě toho stihne (za pomoci svého kolegy) vstoupit do
fingovaného manželství s jistou vídeňskou dámou, která je ale oproti
těmto dvěma komickým střízlíkům poněkud od rány a do toho všeho se
ještě, zcela ve stylu commedie 
dell´arte,
zamotá jakýsi Herr Sonders, pálící za hokynářovou dcerou, jejichž vztahu
její otec nepřeje. Nijak hlubokomyslný děj vyústí po celé řadě
komických, avšak často poněkud nesrozumitelných situací a propletenců
v setkání všech postav opět v hokynářství a celé to má ve výsledku
šťastný konec.
Text je prací Toma Stopparda, ale není pro něj úplně typický. Jde
o adaptaci staršího textu dramatika Nestroye, který si Stoppard po svém
upravil. Velkou výhodou inscenace je navíc fakt, že celý autorský kolektiv
si do textu přidal ještě řadu osobitých a aktuálních fórků a doplňků,
které dodávají představení poměrně na živosti. Bohužel, místy je to
ale až přes čáru. Velmi pěkně působí režijní nápady – například
ve scéně, kdy jde nápadník Sonders žádat o ruku hokynářovy dcery a oba
mladí milenci komunikují pouze s hokynářovýma nohama (které navíc, jak
se později zjistí, ani nejsou jeho). Když však krejčovský sluha natahuje
na hokynáře jeho novou scvrklou uniformu a při tom ho doslova „ohne“
přes stůl, je z toho jen laciný scénický vtípek, který se do inscenace
nehodí. S fungujícími a nefungujícími nápady je to tedy tak padesát na
padesát – ty dobré přicházejí vesměs v první půlce, kde se celý
děj rozehrává, překrásně se exponují postavy, hovoří se zde o smyslu a
vážnosti hokynářských příručích, společenské trapnosti upjatých
uniforem a o vídeňském naturelu obecně a všechno je jaksi 
plynulejší
v napjatém očekávání, co z toho v druhé půlce bude. A ono nic moc
závratného! Všechno se sice mnohem více dynamizuje a inscenace dostává
grády, ale zamotává se tak, že divák chvílemi neví, kde mu hlava stojí,
a ztratí se zhruba poté, co celá skupinka všech postav opustí zmíněnou
restauraci a vrhne se do víru noční Vídně. Od té doby je to už opravdu
jen čiročirá masová commedie dell´arte a celá inscenace se táhne k co
nejrychlejšímu závěru.
Perfektní práci odvádí v celé inscenaci dva protagonisté Ondřej
Novák a Pavel Kryl, klauni ve stylu Voskovce a Wericha (ne náhodou – VaW
ztvárnili tyto dvě postavy ve své inscenaci původního Nestroyova textu),
kteřížto připomínají svými komickými oblečky něco z Charlie Chaplina
a vůbec postaviček němé grotesky. Mezi jinými je pozoruhodný mile ulítlý
Herr Sonders Martina Severýna, který ve své roli nápadníka toužícího
získat svou milovanou vrší bláznivé gagy jeden na druhý, či Týna
Průchová, která ve své drobné roli posluhovačky zaujme svou vyšponovanou
francouzštinou.
Půvabné je na inscenaci zachycení doby a atmosféry Vídně na přelomu
století. Předepsaná módní uniformovanost se snoubí s ladným valčíkem,
ale i rozpustilými rytmy všeho druhu, ve vzduchu je cítit uvolněnost nové
doby a objevují se zároveň i první krůčky oné zmiňované filmové
grotesky. To celé dává inscenaci tempo, které na konci nabere
neuvěřitelné obrátky, ale které zároveň diváka baví a nenudí.
Jediný problém je tak možná v samotném textu. Jakkoli ho režisér
Šimon Dominik sám brilantně přeložil a nápaditě zrežíroval, nelze si
nevšimnout rušivých prvků v jeho stavbě. Je zde příliš mnoho postav, ve
kterých se nevyznáme (vidíme 
je až po čase a
to už zapomeneme, o kom se to vlastně mluvilo), žádná z postav není
nijak překvapivě dohraná či vypointovaná a chaos závěru je vyloženě
rušivý. Možná by bylo mnohem zajímavější, kdyby tvůrci sáhli buď
k původní Nestroyově hře, nebo vytvořili vlastní adaptaci. Ta by byla
jistě svižnější a projasněnější a ne tolik textově strojená. Stoppard
totiž sází všechny trumfy na dialog, je z toho krásná konverzačka, ale
„damáci“ potřebují situace rozpohybovat, což velmi dobře udělali,
v ten moment to ale dohromady poněkud skřípe.
Pokud hledáte prověřenou inscenační klasiku pro hezký příjemný
večer v divadle, je inscenace Na flámu
přesně pro vás. Avšak hloubavý divák, který do Disku chodí na
alternativní a intelektuální inscenace či skandální texty, ať raději
zůstane doma, nebo ať přijme prostý fakt, že se studenti nad textem hry
prostě jen velmi dobře baví. A nic víc.
DIVADLO
DISK – Tom Stoppard: Na flámu
Překlad a režie: Šimon Dominik
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Karel Čapek
Kostýmy: Jana Špalová
**Premiéra 21. 5. 2008
**
Napsat komentář