Dnes se podíváme opět někam mimo Prahu, i když jen tak napůl. V pražském Divadle v Celetné totiž na konci března hostovalo brněnské Divadlo v 7 a půl s několika kusy. A jedním z nich byla bergmanovská koláž režiséra Matěje T. Růžičky Uprostřed noci v temném domě.
Nejsem žádným znalcem Bergmanových filmů a tak to, že se jedná o určitou parafrázi na Sedmou pečeť, mi nezbývá než inscenátorům věřit. Ponechme to však pro tuto chvíli stranou, ostatně inscenace by měla být čitelná i bez znalosti předlohy či inspiračních zdrojů. Ale možná by mi tady ani znalost těchto věcí nepomohla.
V inscenaci se totiž velmi komplikovaně prolíná, prostupuje a všemožně ovlivňuje několik rovin. Jen pro ilustraci: Vše rámuje výstup herců, kteří přijeli sehrát celý tento kus. Ten se ovšem větví opět na linii herců, hrajících a zkoušejících jakousi frašku, dále na dvojici rytíř–zbrojnoš, vracející se ze svaté země, a úplně mimo kus zůstává pár Ingmar Bergman–Liv Ullmanová, kteří si v několika výstupech řeší své manželské potíže. Mezi výstupy těchto dílčích linií se však občas vrací ona linie rámovací a každá z nich se ještě dále rozpadá. Vypadá to složitě, a to ještě když několik herců má více rolí a všechny dílčí linky zase s postupem času srůstají dohromady (ale často do jiných tvarů než na začátku), je dezorientace v času, prostoru i ději naprostá.
Formální pestrost se přenáší taky do herecké roviny inscenace. Sergej Sanža jako Rytíř je zamyšleným ahasverem, hrajícím šachy se Smrtí, který sem tam pomalým a tichým hlasem pronáší svá životem vykoupená moudra, zato kreace Jana Grundmana jako principála herecké společnosti hraničí až s klauniádou či fyzickým divadlem. Naopak velmi civilní a psychologické je herectví režiséra Matěje T. Růžičky a dramaturgyně Simony Polanské v lince Bergman–Ullmanová. Ovšem důvod, proč Růžička svůj text četl, mi není úplně jasný – možná Bergman potřebuje mít vše nalinkováno a napsáno v scénáři? A nebo je to opravdu všechno jen zkouška pod vedením režiséra? Z ostatních kreací je velmi pozoruhodný uťápnutý herec Jan, hraný Václavem Hanzlem, a fyzicky brutální a přitom milosrdný Zbrojnoš Martina Siničáka.
Ona roztříštěnost se promítá i do myšlenkové struktury inscenace. Ta je jakoby rozkročená mezi nízkou komikou a la "klackem mezi nohy" a mezi vysoce symbolickou šachovou hrou se Smrtí. Většina z jednotlivých výstupů má své samostatné téma, což vede sice k velké šíři zobrazených témat a motivů, ale také k velmi obtížně nalezitelnému pojítku (srovnej Společnost doktora Krásy). Celkový výsledek je pak sice velmi fascinující, ale prakticky neuchopitelný. Jako Bergman.
Napsat komentář