Kdo sleduje tvorbu současné české dramatičky Magdaleny Frydrych
Gregorové dlouhodobě, nemůže než kvitovat explikativní podtitul jejího
nového kusu s názvem Teď – navždy (barová miniatura), inscenovaného
režisérským tandemem SKUTR v prostorách A-studia Rubín. Všechny její
dosavadní texty jsou totiž miniaturami svého druhu. Autorka zalidňuje své
hry detailně charakterizovanými postavami, jejichž repliky nám dávají
tušit tragédie minulosti na drobnokresbě jediné věty, jediného slova,
jediného okamžiku. A můžete si být jisti, že v nich nikdy nic není
takové, jakým se to zprvu jeví být.
I taková miniatura je ovšem dramatem se vším všudy – s fabulí
postihující celá desetiletí, s pečlivě vystavěným příběhem.
Pečlivě vystavěným – a především promyšleně dávkovaným. Dalším
příznačným rysem her Magdaleny Frydrych Gregorové je totiž právě onen
dokonalý „time management“ – schopnost sdělovat nebo naopak zatajit
některé informace postavám i publiku přesně ve chvíli, kdy je to pro
příběh funkční. S napětím diváka detektivek tedy sledujeme
zneklidňující konání mladé dívky Kristýny, která utíká od své matky
žijící pouze vzpomínkou na mrtvého manžela a za zvláštních okolností
mění identitu, i příběh Marty a Františka, kteří tak dlouho nemohli
mít děti, až jednou… Všechny postavy se střetávají na venkovské faře
a čelí zde živým, mrtvým, Bohu – a často především samy sobě.
Děj je strukturovaný do jednotlivých, zprvu zdánlivě nesouvisejících
výstupů, vlastně miniatur o sobě. Přechody mezi nimi jsou kromě jiného
tvořeny světelnými změnami či hudebními předěly, které se odehrávají
(pravda, ne vždy zrovna plynule) před zraky obecenstva. Inscenace byla totiž
vytvořena přímo v prostorách baru A-studia Rubín. A nikoliv
samoúčelně. Celý prostor „hraje“, tzn. je po veškerý čas plně
využit. Pochopitelně je zde do hry zapojena divákova představivost – se
scénou i kostýmy se pracuje metaforicky. Významy jsou dodávány hereckou
akcí, „pohyb divadelního znaku“ je přímo viditelný, čitelný, jasný.
Z výčepu se tak před našima očima stává oltář, ze schodiště kopec,
z piána smrtelné lože, z barového pultu okraj propasti, ze zrnkové kávy
hlína na hrob… Jednoduchá změna kostýmu (pochopitelně podpořená
hereckými prostředky) pomůže identifikovat jednotlivé postavy, hudba změnu
prostředí (les, diskotéka atp.). Text závěrečné písně Hallelujah
Leonarda Cohena shrnuje pocity a rekapituluje otázky vzešlé z předešlého
dění a výstižně tak uzavírá celou inscenaci, přičemž dává divákům
možnost vstřebání zážitku, který se leckdy odehrává spíše na emoční
než na racionální rovině vnímání. Neděje se tak ovšem s patosem,
který v sobě tato poněkud ponurá skladba nese, ale naopak s velkým
nadhledem – píseň je doprovázena animovaným klipem z YouTube.
Režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) zatím
k poetice Magdaleny Frydrych Gregorové přistupuje poněkud intuitivně (na
premiéře se projevily jisté režijní nedomyšlenosti vesměs technického
rázu), nicméně je to intuice velice přesná. Obrazy vybudované ve hře jsou
podpořeny vizuální formou – nikoliv ovšem popisně, spíše jako jakési
komplementární doplnění textu. Temporytmus inscenace se rovněž zakládá
slibně – po odstranění oněch drobných závad má tato barová miniatura
naději na opravdu strhující spád. Pokud jde o případné nástrahy
vrstevnatého textu, spočívající například v odlišení (ale také
propojení) světů živých a mrtvých, vyrovnala se s nimi režie zcela
příkladně a nevytvořila prostor pro jakoukoliv dezorientaci diváků.
Lví podíl na této skutečnosti mají ovšem také obdivuhodně a
viditelně často na režii nezávisle myslící herci. I u nich je znatelný
smysl pro poetiku jejich vrstevnice (ostatně, někteří z nich se s jejími
texty nesetkávají herecky poprvé) a také schopnost přirozeně dohrát
všechny případné technické nedostatky, aniž by byť jen na chvíli vypadli
z role. Všichni čtyři aktéři, tedy Miloslav König, Zuzana Stavná, Hana
Vagnerová i Jakub Žáček, precizně zvládají své role i po technické
stránce – skvěle se jim daří zejména herecký střih, samozřejmé a
přesto pro diváky překvapivé přecházení z postavy do postavy. Všichni
mají očividně (či chcete-li diderotovsky) na paměti konání své i svých
postav a vytvářejí tak postavy snové, ale zároveň životné – zcela
v duchu textů Magdaleny Frydrych Gregorové, pro které je tato neustálá
oscilace mezi životem a snem tolik příznačná.
Magdalena Frydrych Gregorová neobnažuje své postavy doslova, ale slovy.
Nesnaží se ve svých hrách prvoplánově šokovat – ale přesto se jí
šokovat daří. Možná ne okamžitě, ale o to trvaleji. Pokládá nám
totiž prostřednictvím svých textů otázky, jimž se v mysli raději
vyhýbáme, apeluje na naši křehkost, zranitelnost, smrtelnost, zkrátka
lidskost. Její texty jsou z těch, které nás zasáhnou leckdy až dlouho
(ale zato ještě mnohokrát) po doznění potlesku, při pouhé vzpomínce.
Nejde tu o show či experiment za každou cenu, ale o hlubší sdělení
filosofických parametrů, vyjádřené s pokorou ke světu, otevřeností
k dialogu a bez souzení postav či publika. V tomto je ve své generaci
výjimkou i příslibem světlé budoucnosti původní české
divadelní hry.
A-studio Rubín, Praha
Magdalena Frydrych Gregorová: Teď – navždy (barová
miniatura)
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Hudba: Petr Kaláb a YouTube
Hrají: Miloslav König, Zuzana Stavná, Hana Vagnerová,
Jakub Žáček
Psáno z premiéry 15. prosince 2009
Napsat komentář