V divadle DISK měla před časem premiéru první inscenace nastupujícího
absolventského ročníku katedry činoherního divadla DAMU. Pod režijním
vedením hostujícího mladého režiséra Martina Vokouna studenti nazkoušeli
Molièrova Tartuffa – a je z toho nadějný příslib pro další DISKovou
sezonu!
Usaďte se na tvrdé sedačce co možno nejpohodlněji a nechte se vtáhnout
do děje, s chutí pozorujte groteskní postavičky v rozměrných parukách a
obřích krinolínách, kterak za balkánských hudebních rytmů Bobana
Markoviče pobíhají v třídvéřové scéně a něco neustále řeší.
Lépe řečeno – rodina zámožného Orgona řeší problémy, které jí
způsobuje poněkud samozvaný host v domě – Tartuffe. Mladík, který
okouzlil hlavu rodiny svou zbožností a skromností při návštěvách chrámu
natolik, že se Orgon rozhodl podat mu pomocnou ruku, posléze mu nabídnout
ubytování ve svém vlastním domě, a dokonce ho učinit svým zetěm.
Tartuffe ale není zase takový svatoušek, jak si Orgon a jeho matka myslí.
Přesto se těší obrovské Orgonově přízni a získává na něj čím dál
větší vliv. Když už hrozí, že Orgon snad donutí svou dceru Marii
ke sňatku se svým oblíbencem, spojí se rodina za pomoci vychytralé
komorné Doriny k ofenzivě a využije Tartuffovy slabosti pro Orgonovu ženu
Elmíru ke lsti. Nakonec se podaří Orgona přesvědčit o Tartuffově
dvojakosti, ale ukazuje se, že je přece jen příliš pozdě – Orgon už
přepsal na Tartuffa majetek, a dokonce jej má Tartuffe v hrsti kvůli jistým
kompromitujícím materiálům proti králi, jichž se v domě zmocnil. Když
už to vypadá, že je vše nenávratně ztraceno, zasahuje vyšší moc –
samotný král – a nakonec je přece jen Tartuffe zatčen a rodina je od něj
snad definitivně osvobozena. I když je snad vůbec možné osvobodit svět od
pokrytectví? Nedostaví se dříve nebo později nějaký nový Tartuffe?
Celá
inscenace se nese v duchu hravosti: režisér a dramaturg si vtipně hráli
s dobovými prvky a promixovali je se současnými motivy (Marie se ve volných
chvílích povaluje na lenošce a čte si jakýsi dívčí časopis, Dorina
také spíše připomíná novodobou au-pairku než klasickou komornou…).
I hlavní téma hry – pokrytectví, které je dnes tolik aktuální a
nosné – nahlížejí inscenátoři z různých úhlů; ať už z pohledu
Tartuffa, Orgona či jeho matky. Ani ostatní členové rodiny nevyznívají ve
Vokounově interpretaci jako kdovíjací sympaťáci – jsou možná až
příliš zvyklí na přepych a luxus, který jim otec poskytuje. Celá tato
milionářská rodinka si tak trochu hraje na morálku, na jakési ideály, na
17. století. Vyšší (v tomto zpracování úřednická) moc posouvá
interpretaci textu ještě více do současnosti (a skoro až do budoucnosti).
Soudní vykonavatelé trochu připomínají agenty z Matrixu a závěrečnou
promluvu krále (nahraný hlas Michala Pavlaty) následuje spuštění kamer
zavěšených na tazích, které promítají na pozadí scény nahrané pasáže
z předcházejících událostí v domě. Rodina, stejně jako my všichni
v současné společnosti, je po celou dobu sledována – odkazy na reality
show a sci-fi fungují, i když jsou v poslední době podobné aktualizace
v divadle natolik oblíbené, že poněkud ztrácí na originálnosti. Hra na
17. století se projevuje především v práci s kostýmem. Pod již
zmíněnými krinolínami a dobovými kabátci jsou totiž herci oblečeni
v současném civilním, leč velice luxusním oblečení. Dobovku si
v podstatě oblékají trochu z donucení především před Orgonem a jeho
matkou. Scénografie přepychového obývacího pokoje nebo salonu může také
působit dobově i současně zároveň. Vizuální stránka inscenace je
vůbec velice silná a je vidět, že je nenahraditelnou součástí celkové
koncepce. Jak kostýmy (zajímavé materiály a střihy), tak scéna (možnost
prosvícení, hra s obrazy na stěnách) jsou propracované do detailů a
povyšují inscenaci ještě o další stupně nahoru.
Herecké výkony jsou nadprůměrné, je vidět, že se nastupující
absolventský ročník chopil této aktuálně zpracované klasické komedie
s chutí. Lehce groteskní stylizace jednotlivých postav není jednotvárná a
nestává se z ní pouhá povrchní zábava. Obsazení je šito hercům přímo
na míru. Dorina (Marie Štípková) je ostrá, hbitá, lstivá a akční;
Elmíra (Klára Klepáčková) elegantní, chytrá, zkušená; Marie (Hana Marie
Maroušková) místy znuděná, místy roztomile naivní teenagerka; Paní
Pernellová – matka Orgonova (Nikola Bartošová) chladná, přísná, ale
velice vitální semetrika. I mužské postavy jsou ztvárněny živě a
zábavně: Orgon (Ivan Dejmal) jako hodně zatvrzele zabedněný milionář,
Damis (Ivan Lupták) – rozzlobený, unáhlený mladý muž, věčně
výhružně máchající plácačkou na mouchy, Valerius (Tomáš Klus) jako
napudrovaný hezounek, Kleantes – švagr Orgonův (Jiří Suchý z Tábora)
jako racionální klaďas. A konečně Tartuffe (Igor Orozovič) – kam
vítr, tam plášť. Čiší z něj skutečná hrozba a nebezpečí, skryté za
úlisnou vtíravost – kolik takových lidí máme v reálu mezi sebou!
Nejsympatičtěji působí skutečnost, že se herci vzájemně nepřehrávají,
že je z jejich výkonů patrná jakási sounáležitost a snaha o co
nejdokonalejší celek.
Nenechte se odradit tím, že celá hra je ve verších, a běžte se
podívat do DISKu, myslím, že se nudit nebudete. Od všeho je v této
inscenaci trochu: špetka dobovky i kapka současnosti. A skvělá koexistence
mezi obojím. To se tak často nepodaří.
Divadlo DISK
Molière: Tartuffe
Režie: Martin Vokoun
Překlad: Svatopluk Kadlec
Úprava: Zdeněk Janál, Martin Vokoun (s přihlédnutím k úpravě J.
Vostrého)
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Scénografie: Magdalena Hůlová
Kostýmy: Aneta Grňáková
Pohybová spolupráce: Martin Pacek
Produkce: Kristýna Milaberská, Barbora Rappaport, Anna Řezníčková
Napsat komentář