Nebývá zvykem českých divadelních diváků chodit na něco tak
specifického jako japonský tanec butó. Tato moderní taneční technika
bývá k vidění především na světových jevištích a Praze se spíše
vyhýbá. Mezinárodně uznávaný švýcarský tanečník Imre Thormann zde
vystoupil v Paláci Akropolis před třemi lety. Přesto měl na své
představení beznadějně vyprodáno. A tentokrát v Čechách zanechá
žáky svého pondělního a úterního workshopu.
Umění butó vyžaduje nesmírnou koncentraci nejen od svých tanečníků,
ale také od samotných diváků. Proto jsem si říkal, že některý
z diváků dříve či později nevydrží a sál opustí. Až na jedno
neukočírovatelné řvoucí děcko s maminkou se nikdo takový nenašel.
Těžko říct, co ratolest zavedlo právě na tohle představení. Jeho
vzdalující se nářek podkresloval pouze několik málo minut začátku
představení. Zbytek publika se překvapivě tvářil, že přesně ví, na co
přišel.
Pomalé, přerývané pohyby umělce Imre Thormanna doprovázené
klarinetistou Doeringem hypnotizovaly publikum k absolutnímu soustředění na
každý záchvěv tanečníkova těla. Hudebník sestavoval doprovod
z nejrůznějších zvuků od šumění moře přes skoro neslyšné
cupitání, šustění, klapání a skřípění po ty nejexponovanější
polohy jeho nástroje. Vše nahráváno ve smyčkách naživo během
tanečníkova výstupu a především výhradně s použitím klarinetu, bez
žádných přídavných efektů kromě zmíněné zvukové smyčky a bez
dalších udělátek.
Právě pro Thormannovu virtuozitu tělesného uvolnění i v těch
nejnapjatějších pózách se divák ani na chvíli nezapotil. Naopak jen tiše
tajil dech a nechával v sobě ty překrásné i drásající výrazy celého
lidského těla zvolna doznívat.
Thormann inscenaci Voyager podtitulem věnoval jako poctu své babičce.
Připomínaly ji staré krajkované dámské šaty, z nichž se postupně
vysvlékl, aby ze stařičkého seschlého těla osvobodil sebe jako symbol
čistého mužství. Sama symbolika jednotlivých výrazů byla tak pestrá, že
si divák za ni mohl dosazovat nejrůznější významy. Jejich rozbor by
průměrnému profesoru jedné z římsky číslovaných pařížských
univerzit zabral šestihodinový seminář. Je na místě se domnívat, že pro
některé diváky vzhledem k minimální koncentraci příležitostí
navštívit představení tance butó to bylo možná na dlouhá léta naposled,
co viděli podobně mistrovské umění. A tak si do tanečníkových gest
dosazovali zejména své osobní zážitky a představy, než aby je to
svádělo k srovnávání předváděného výkonu s jinými vzory. Jeho
umění ocenili bouřlivým potleskem. Já se zprvu s částí publika tleskat
zdráhal, neboť ve mně dozníval silný zážitek z předvedeného díla a
umělcova naprostého soustředění na výkon, který nebývá v našem
divadle zdaleka pravidlem. Právě pro Thormannovu virtuozitu tělesného
uvolnění i v těch nejnapjatějších pózách se divák ani na chvíli
nezapotil. Naopak jen tiše tajil dech a nechával v sobě ty překrásné
i drásající výrazy celého lidského těla zvolna doznívat.
Imre Thormann: Voyager – Pocta mojí babičce
Režie a choreografie: Imre Thormann
Klarinet: Dr. Doering
Light: Piotr Rybkowski
Kostýmy: Inge Gill Klossner
Tančí: Imre Thormann
Psáno z představení 19. září 2010 v Paláci Akropolis uvedeného
v rámci festivalu Nultý bod
Napsat komentář