Dobrodružná výprava na Žižkov pod vedením Davida Jařaba, která není zas tak moc dobrodružná a je tak trochu příliš romantická. Zbojníci, divoženky, staré čarodějnice. Žižkované, čtětě a choďte do divadla, budete se asi divit…
Mnoho míst na mapě Prahy má svůj osobitý genius loci. Mnoho autorů se už pokusilo tento genius zachytit. Další v řadě se o toto pokusil David Jařab v Divadle Komedie a to dokonce dvakrát. V loňské sezóně to byla inscenace Vodičkova-Lazarská a v této sezóně se nechal inspirovat Žižkovem. Ten je tradičně vnímán jako dělnická čtvrť, do které se s přídechem atmosféry ghetta stahovaly nepřizpůsobivé existence z celé Prahy, a do jisté míry tak funguje dodnes. Tedy ne že by se v něm loupilo či že by se člověk bál vyjít na ulici, ale přetrvala ona soudržnost obyvatel ghetta. Hrdost žižkovských rodáků na jejich čtvrť snese srovnání jen s málokterou částí Prahy.
A právě o takovéto skupince vyděděných pojednává Jařabova inscenace. Škála postav sahá od prostitutky přes majitelku činžáku až k dělníkům na nádraží, kteří dohromady příliš netuší, co si se sebou počít, ale jistě vědí, že by se něco mělo dělat. Z apatie je vytrhne až návrat emigranta z Francie, jak jinak žižkovského rodáka, který provokuje místní komunitu svým majetkem. Jeho příjezd se však uskuteční až zhruba někdy za polovinou času představení. Celá první polovina je věnována expozici postav, která je provedena pomocí montáže krátkých výstupů a dialogů. Vím, že radit tvůrcům, co mají dělat a co ne, je velmi sporné, ale protentokrát si to dovolím. Možná by bývalo stálo za to se do vymýšlení nějaké rámcové fabule vůbec nepouštět a celou inscenaci postavit právě pouze na montáži z osudů jednotlivých Žižkovanů. No, ale to byla trochu jiná inscenace.
Těžko vyzdvihnout někoho z herců, ne že by byli všichni špatní, spíš naopak, ale nikdo nedostal příliš větší či příliš vděčnější roli než ostatní. Překvapením pro mě byla Vanda Hybnerová jako rázná majitelka činžáku, která drží svého partnera (Stanislav Majer) neustálým křikem a ponižováním v podřízené pozici. Ten si potom kompenzuje svou submisivitu jinde a neustále by někoho mlátil. Ivana Uhlířová jako prodavačka hrála to, co velmi dobře umí, tedy ublíženou pasivní oběť. Nečekaně decentní a uhlazený Jiří Štrébl jako onen francouzský emigrant vybočil ze svých uřvaných tatíků a byl pro mě největším pozitivem. Standardně velmi dobří byli Roman Zach a Martin Finger, kteří hrají pro české jeviště zvláštním druhem herectví, které působí zdáním odstupu od role. Brecht by měl, myslím, radost.
Prostor byl určen hraním tzv. "na komoru", tedy s herci i diváky na jevišti. To kromě zintimnění diváckého zážitku ovšem také omezuje scénickou stránku inscenace. A tak na jevišti byla pouze divadelní lavice s deseti sedadly (pro každého herce jedna) a v levé části z pohledu diváka malý parket. Pro pochopení funkce tohoto prostoru je podstatné, kromě blízkosti diváků, že na jevišti byli stále přítomni všichni herci. Tedy že ani to nejintimnější se neodehrávalo v soukromí, na všechno bylo pěkně zblízka vidět. Že by druhá stránka takto úzce spjaté komunity?
Zůstává jedna otázka. Opravdu takhle Žižkov funguje ještě dnes? Je plný drobných zlodějíčků, prostitutek, polovzdělaných dělníků? A nebo je to jen čísi romantická představa?
Napsat komentář