Domů » Divadlo » divadlo-recenze » Sto roků samoty: Magický realismus v ABC

Sto roků samoty: Magický realismus v ABC

sto-roku-samoty-perex

Do Městských divadel pražských jsem zavítala po dlouhé době. Do
hlediště mne přivedla především zvědavost, jak se ABC zhostilo divadelní
adaptace románu Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty. Dramaturgicky
odvážná volba může narazit na mnohé předsudky. Ti, kdo Márqueze znají a
jeho dílo obdivují, se pravděpodobně budou domnívat, že každá realizace
musí jeho imaginaci nutně ochuzovat. Ti, kdo si naopak libují v tradičním
repertoáru této scény, mohou být první premiérou nové sezóny zaskočeni.
Ode mne ale Divadlo ABC dostává pomyslnou jedničku za odvážný krok novým
směrem a za nápadité řešení.

sto-roku-samoty-1

Sto let rodu Buendíů, které začaly nedovolenou láskou a prokletím.
Narození a umírání šesti generací, které provází ty nejpůvabnější,
nejfantasknější i nejkrutější osudy. Vznik, sláva a úpadek Maconda,
fiktivní tropické obce, jako symbolu celé Latinské Ameriky. Márquezův
magický realismus, který činí jeho texty tak skvělými, by byl tvrdým
oříškem i pro filmové plátno, natož pro divadelní jeviště. Vměstnat
do jediného večera a jednoho prostoru všechna fantaskní místa a hrdiny si
tedy samozřejmě vyžádalo mnoho úprav. Na divadelní adaptaci se v tomto
případě nedá hledět očima zaslepeného čtenáře. Jevištní tvar
samozřejmě nemůže Márquezovy magické obrazy předstihnout, ale může být
jejich oslavou, jednou z jejich možných realizací.

Z inscenace režiséra Petra Gábora je toto uvědomění naštěstí
hmatatelné v každém okamžiku. Neutápí se v doslovném následování
textu ani v nekonečném množství postav a epizod, které mohou strávit jen
stránky knihy. Ačkoliv v tomto ohledu dobře ubíhá především první
část inscenace, zatímco po přestávce již tempo pod náporem nutných
detailů trochu pokulhává, celkový dojem není pro znalého čtenáře ani
nudný, ani zdlouhavý. Gábor se naopak soustředil na vystavění děje jako
vynořujících se polofantazijních obrazů. Hlavní hrdinka Úrsula vyvolává
jednotlivé příběhy ze svých vzpomínek, dává jim nadčasovou snovou
povahu. Před našima očima se znovu přehrávají a dohromady vytvářejí
barevnou mozaiku, ve které čas plyne jinak než v běžném světě. Tomuto
dojmu výrazně napomáhá hudba Vladimíra Franze a působivá práce se
světlem, které navozuje dojem mnoha nových prostorů.

sto-roku-samoty

Vůbec nejpozitivnějším momentem Gáborovy inscenace je skvělá práce
s rekvizitami a scénou Jozefa Cillera. Právě v ní se podařilo podstatu
Márquezova magického realismu zachytit vůbec nejvýstižněji. Pochopení,
že každá doslovná a přesná prezentace může být pouze hřebíkem do
rakve fantazie, dalo na scéně Divadla ABC vzniknout řadě nápaditých
symbolických zobrazení, v nichž jsou namátkou stěny pokoje na několik
vteřin vytvořeny zlatavým šálem nebo opuštěné nemluvně nahrazeno
bílým šátkem. Scéna, která je ve stejném okamžiku návsí Maconda, domem
Buendíů i jakýmkoliv dalším místem, poskytuje inscenaci potřebnou
dimenzi mimo čas a konkrétní prostor. Předměty jsou zde pouhými tvary,
které se vynořují, aby byly pokaždé něčím novým. Jejich původní
účel je relativní – osvěžující ukázka práce s divadelní
rekvizitou!

Hereckým výkonem oslňuje především Jitka Smutná. Její Úrsula je
přesvědčivá v dramatické i komické poloze. Ovládá jeviště stejně
jako svou početnou rodinu a přesto se právě v její postavě a tváři
dokonale zrcadlí oněch sto roků samoty, ke kterým je jako lidská bytost
odsouzena. Vedle ní bláhového Josého Arcádia Buendíu také výborně
představuje Vladimír Čech.

Inscenace Sto roků samoty v Divadle ABC vytváří až archetypální,
i když od knižní předlohy trochu odlišný příběh. Otevírá obzory,
které kniha opomíjí, a naopak. I to je její předností. Není možné
posuzovat ji pouze jako dramatizaci nepřekonatelného románu. Pokud na ni ale
vyrazíte se zvědavostí a bez předsudků, může vás překvapivě
přesvědčit, že magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze má své místo
i na divadelním jevišti.


Divadlo ABC Gabriel García Márquez/ György Schwajda: Sto
roků samoty

Překlad: Kateřina Pošová
Režie: Peter Gábor
Dramaturgie: Věra Mašková
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Katarína Holková
Hudba: Vladimír Franz

Hrají: Jitka Smutná, Vladimír Čech, Jan Vlasák, Hanuš
Bor, Evellyn Pacoláková, Máša Málková, Aleš Procházka, Lukáš Jurek,
Viktor Dvořák, Radka Fidlerová, Dana Batulková, Jaromír Nosek, Petr
Klimeš, Zdeněk Vencl, Radim Schwab, Eliška Slámová / Rozálie Klimešová,
Kateřina Janečková / Svatava Milková
Premiéra: 17. 9. 2011, psáno z představení
24. 10. 2011

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *