Pozvání na pohostinskou režii ansámblu nového cirkusu La Putyka
proslaveného stejnojmennou hostinskou prvotinou přijal světově uznávaný
finský režisér Maksim Komaro. V době, kdy starý cirkus žehrá na
ubývající zájem diváků, naplnila inscenace Slapstick Sonata Novou scénu
pražského Národního divadla hned dvakrát – veřejnou generálkou a
premiérou. I podruhé si herci vysloužili ovace ve stoje. Diváci žasli,
tajil se jim dech a také se smáli směšným kouskům.
Původně Maksim Komaro nabídku režie jiného než vlastního souboru
odmítl. Nebývá totiž zvykem, aby režisér nového cirkusu hostoval. Pak
přece jen zvítězila zvědavost. Vznik Slapstick Sonaty navíc komplikoval
i nedostatek financí. A tak se Komarovo Circo Aereo stalo koproducentem
inscenace. Ta vznikala od ledna loňského roku během krátkých návštěv
režiséra u nás a také během návštěvy souboru ve Finsku, během níž
herci a akrobaté zkoušeli podle postupů finské novocirkusové školy
v právě otevřeném Cirko Centru v Helsinkách.
Průběh zkoušek před premiérou komplikovalo také zahraniční turné
Cirku La Putyka, který se vydal cestou paralelních inscenací. Obvykle soubory
nového cirkusu věnují reprízám jedné inscenace několik let a teprve po
opadnutí diváckého zájmu zkouší bez jiných závazků inscenaci další.
Aby komplikací nebylo málo, domovská scéna Cirku La Putyka holešovická La
Fabrika, kde se odehraje většina repríz Slapstick Sonaty, je domovskou jen
zdánlivě. Ve skutečnosti novocirkusáci nemají své vlastní šapitó a
většina zkoušek se konala ve zkušebně Švandova divadla. Finská premiéra
je přichystána na 22. května 2012 v Národním divadle v Helsinkách,
proto se ta česká odehrála právě na Nové scéně.
Inscenace vznikala volným spojováním různých scén, akrobatických
prvků a technik, jež dohromady pojí téma grotesky a okrajově též vážné
hudby. Souvislý příběh je něco, co byste v inscenaci hledali marně a
především zbytečně. Již po několika scénách se necháte unášet
náladou a zejména směšnou komikou artistů, která grotesky doslovně
nekopíruje, ale jejich odlesk dává znát především smíchem publika.
Uslyšíte občasný nekontrolovatelný chrocht některého z diváků, neboť
u některých zvlášť poťouchlých kousků je těžké se smíchu ubránit.
Kolikrát tempo artistických čísel zvolní v potemnělých scénách, při
nichž například baletka přechází ve výšce prostorem po prknech, která
jí drží její kolegové.
O hudbu a světla se postarali režisérovi spolupracovníci Tuomas Norvio a
Juho Rahijärvi. Oba výborně pracují s emocemi, které scény vyzařují.
I když herci zůstávají většinu času na scéně a veškeré jejich
náčiní je odhaleno, díky svícení je divákova pozornost vždy směřována
k tomu podstatnému. Častokrát hudba přesně kopíruje hereckou akci a
především v závěru podporuje emoční účinek. Zvednout se z pohodlných
křesel Nové scény a poctít aktéry ovacemi nebylo nikdy snadnější.
V tomto případě nikdo nezamhouřil ani jedno oko, jak bývá v pohodlných
sedačkách zvykem. Kostýmy Kristiny Záveské podporovaly vyznění inscenace,
zvlášť zajímavý byl kostým principála i s přihlédnutím k tomu, že
musel být propracován do posledního detailu, neboť jej aktér v úvodu
vynikajícího tanečního čísla postupně svlékl.
Fyzicky velmi náročné finále proměnilo atmosféru inscenace až
k euforii a nechalo především pánskou část ansámblu předvést jejich
nejlepší akrobatické dovednosti. Ač to není u akrobacie tak podstatné,
složení hereckých typů má zajímavou škálu: od ďábelsky
vyhlížejícího Jiřího Weissmanna přes chlapecky usměvavého andílka
Daniela Komarova nebo mužně svůdného Michala Boltnara. Ovšem
nejzajímavější part komické figurky či spíše všudypřítomného šaška
má Vojtěch Fülep. Ten má příležitost kromě akrobatických čísel
předvést svůj komický talent hned v několika scénkách.
Dámskou část obsazení tvoří jen dvě herečky, avšak o to větší
pozornost je jim věnována. Křehká a jemná Šárka Bočková zaujme rolí
baletky vznášející se na baletních špičkách na prknech, která jí
kolegové kladou pod nohy. Služebně nejmladší členka souboru působí, jako
kdyby se artistkou už narodila. Její herecká kolegyně Anna Schmidtmajerová
kromě všemožných akrobatických prvků exceluje zejména velmi krásným
zpěvem, operní árií, konkrétně Šperkovou árií Markétky z Gounodovy
opery Faust a Markétka. Překvapí i fakt, že jindy ji můžete vidět na
prknech činoherního Divadla pod Palmovkou. Nesporný je i veliký pokrok,
který od prvních repríz inscenace La Putyka udělala.
Zůstane-li vše tak, jak artisté a herci předvedli na premiéře, a
nepoleví-li jejich energie počtem repríz, má Cirk La Putyka ve svém
repertoáru silnou inscenaci nového cirkusu, která se neleká ani těch
nejnáročnějších čísel, stejně jako směšných a poťouchlých
kousků.
Cirk La Putyka, Praha
Slapstick Sonata
Režie: Maksim Komaro
Akrobatická konzultace: Janne Rosen
Kostýmy: Kristina Záveská
Světelný design: Juho Rahijärvi
Zvukový design: Tuomas Norvio
Hrají: Jiří Weissmann, Anna Schmidtmajerová, Vojtěch
Fülep, Michal Boltnar, Daniel Komarov, Šárka Bočková
Premiéra: 22. února 2012 na Nové scéně Národního
divadla v Praze, psáno z premiéry
Foto: Pavel Kolský
Napsat komentář