Anotace k představení Svrbí v malostranském Rubínu může leckoho
zmást. Píše se v ní totiž o boji za ženská práva a obludné
společnosti řízené muži, což může zavádět k myšlenkám na
feminizmus. Realita je ale přesně opačná, Svrbí je prošpikováno machizmem
jako časopis Maxim.
Inscenaci textu Svrbí slovenské autorky Zuzany Dzurindové si vzala na
starost režisérka Anna Petrželková. Vytvořila poměrně hbitou divadelní
podívanou, jejíž tempo ale bohužel v druhé polovině uvadá. Zhruba po
tři čtvrtě hodině už není důvod dění na jevišti moc sledovat, protože
podstatu hry divák prokoukne; doznání a činy postav jsou dopředu jasné a
jejich divadelní zpracování není tolik originální, aby povýšilo banalitu
na skvost.
Svrbí velice dobře funguje na herecké rovině. Sázka na Barboru
Polákovou, kterou režisérka obsadila do role promiskuitní Margity, jako
vždy vyšla. Z hereckého projevu Barbory Polákové sálá dokonalost,
přirozenost a přebytek talentu jako z málokoho. Postava Margity je
v podstatě psychologicky velice jednoduchá, a to by mohlo leckterou herečku
svádět k parodii, ne však neotřelou Barboru Polákovou. V jejím podání
je snesitelná i trapárnička typu nevěřícné zírání á la Petr Rychlý
v televizní estrádě.
Nebohá Beretová
s šílenstvím v očích uklízí a uklízí, občas zaječí, ale jinak
nemá co hrát.
Tápání režie vyplave na povrch ve výstupech Pavly Beretové coby
neurotičky Marty, jejíž postava je zredukována téměř výhradně na
posedlost uklizenou domácností. Tato charakterová plochost, vycházející ze
scénáře, je pak umocněna nepříliš nápaditou režií; režisérka si
totiž celkem pochopitelně neví rady, co s takovou jednorozměrností dělat
a všechny „fóry“ poměrně brzy vyčerpá. A tak nebohá Beretová
s šílenstvím v očích uklízí a uklízí, občas zaječí, ale
v podstatě nemá co hrát. To samé platí i pro Tomáše Dianišku v roli
upoceného kravaťáka Stana, který musel pod diktátem scénáře veškeré
svoje schopnosti omezit na křečovité šklebení a dělání ze sebe debila.
Jistě to byl účel tvůrkyň, zobrazit zástupce mužského rodu v souladu
s předkládanou filozofií, ale nekouká se na to moc hezky. Dianiška
schematického blba hraje tak křečovitě, že ho budete mít dost během
několika prvních sekund.
Inscenaci nelze upřít několik velice dobrých režijních nápadů; je zde
jasně patrná slušná práce s vtipem a výrazovou nadsázkou, což
herečkám dává v úvodní fázi inscenace možnost vydovádět se. Drobná
etuda o tom, jak se Margita seznamuje s muži, patří k jednomu
z nejvtipnějších a nejnápaditějších režisérských triků, jaký jsem
kdy viděla. Na druhou stranu jsou zde chvíle, které působí spíš jako
nutná výplň představení, nastavovaná kaše sestávající ze scén
s v podstatě stejným sdělením. To, co chce autorka textu světu říct, se
dá odvyprávět během doby mnohem kratší, než je hodina a půl, takže
nutně dochází k tomu, že se tu zbytečně dlouho zobrazuje, jak se věci
mají; to je však po první půl hodině všem naprosto jasné. Není se pak
čemu divit, že se lidé v hledišti posledních dvacet minut ošívají jako
při epidemii svědivé vyrážky.
Hlavní problém inscenace Svrbí ale nespočívá v režii, nýbrž
v samotném textu. Postavy jsou příliš schematické; jsou jako oživlé
typologie lidí z knihy Ženy jsou z Venuše, muži z Marsu nebo jiného
pseudovědeckého bestselleru (to platí zejména o ženských postavách,
Stanův předobraz se dá najít spíš v psychologických studiích
o ztrátě mužské identity). Autorka Zuzana Dzurindová si zřejmě myslí,
že diváky ošálí průhledným jinotajem zjevné odlišnosti postav a
současně jejich naprostou charakterovou shodou, a doufá, že divák dojde
k naivnímu prozření, jak to na světě funguje.
Autorka vychází
z předpokladu, že všechny ženy jsou hysterické a emocionálně
nevyrovnané blběny.
Autorka v souladu se svou vizí světa předkládá divákům dvě postavy,
které se mají navenek dramaticky povahově lišit. Marta je domácí puťka,
jejímž jediným zájmem je dobře odvedená práce v kuchyni a všech
dalších místnostech, kde se dá uklízet, prát a žehlit. Jejím opakem má
být Margita – lovkyně mužů, která courá po barech a tahá z cizinců
drinky a sex, přičemž v tomto chování nespatřuje životní naplnění.
Veškeré její barové akce jsou motivovány touhou najít muže na dobu
delší než dvanáct hodin. Děvčata ale časem zrají, jejich progresivně se
vyvíjející neurózy a hysterické záchvaty (autorka vychází
z předpokladu, že všechny ženy jsou hysterické a emocionálně
nevyrovnané blběny) je dovedou ke zhodnocení dosavadních neúspěchů a
konstruují cíl svého života, v čemž se právě projeví jejich totožná
povaha. A tak se Marta a Margita stávají proroky víry, která říká, že
všechny ženy chtějí dominantního muže a status ženy v domácnosti, a jde
jen o to, do jaké míry si to dotyčné chtějí přiznat.
Proti gustu žádný dišputát, problémem je ale to, že Svrbí má ambice
vyprávět tento příběh jako alegorii vnímání a životního názoru
každé ženy, a v tom je právě zakopán pes. Podávání receptu na
šťastný život, podsouvání vlastního názoru a snažení se o uznání
jednoho pohledu na svět jako všeobecně platného může, jak víme, škodit.
Jediná věc, která hru v tomto ohledu zachraňuje, je odlehčená a vtipná
forma, do které Svrbí usadila režisérka a herečky. Pokud jste žena, kterou
necloumají nezvladatelné záchvaty hysterie, nemyslíte si, že ideálním
mužem je opocený, přisprostlý kamioňák, a tušíte, jak funguje auto, asi
se budete při Svrbí sem tam cítit trochu nepatřičně. Nezbývá nic jiného
než to po chlapácku ustát.
A Studio Rubín, Praha
Zuzana Dzurindová: Svrbí
Režie: Anna Petrželková
Hrají: Pavla Beretová, Barbora Poláková, Tomáš
Dianiška, Tomáš Kobr
Premiéra: 24. října 2009, psáno z preprízy
20. listopadu 2009
Napsat komentář