Režisérský tandem Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, působící pod
zkratkou SKUTR, je známý svým zaujetím pro divadelní experimenty a
v českých zemích nezvyklé kombinace činohry, tance a dalších
výrazových prostředků. I v případě výběru textu Černé na bílém se
tvůrci drželi svojí vize moderního divadla a pustili se ještě dál, než
je u nich obvyklé. Podařilo se jim rozpohybovat osmnáctičlenný orchestr
Berg a s jeho pomocí vytvořit divadelní podívanou, založenou na notovém
zápisu a několika úryvcích textu v partituře.
Právě text a hudba německého hudebního experimentátora a uznávaného
skladatele moderní vážné hudby Heinera Goebbelse musel pro duo režisérů
představovat velkou výzvu. Divadelně-hudební projekt Schwarz auf Weiss, pro
který Goebbels v roce 1997 složil hudbu a napsal text, v sobě spojuje
progresivní přístup ke kombinaci hudby a divadla. Jako první na světě se
realizace chopil německý soubor Ensemble Modern, a to přímo v procesu
skládání hudby. Goebbels se účastnil zkoušek a na prvním jevištním
ztvárnění „hudebního textu“ se i podílel. Inscenace se v podání
Ensemble Modern od té doby ve světě hrála zhruba sedmdesátkrát, nicméně
jinému souboru se do Goebbelsovy látky nechtělo, a tak je pražská,
SKUTRovská inscenace teprve druhým pokusem text a hudbu nově pochopit a
realizovat.
Goebbelsův hudebně-divadelní pokus vznikl jako requiem za Heinera
Müllera, významného německého dramatika a režiséra a Goebbelsova
přítele. Hlavní složkou je zde hudba; ta popisuje situace a snaží se
prostřednictvím změn nálad a stylů vyprávět příběh, i když je
otázkou, jestli zde o příběh skutečně jde, a dokonce zda je v hudbě a
textu vůbec obsažen. Text zde plní pouze okrajovou funkci, Goebbels si ho
většinu vypůjčil z povídky Stín E. A. Poea a z díla francouzského
filozofa Maurice Blanchota.
Čeští diváci mohli Černé na bílém vidět v premiéře na pražských
Strunách podzimu, vzhledem k náročnosti realizace představení byly však
tyto dvě premiéry 29. a 30. září zároveň derniérami, tedy alespoň
prozatím. Inscenace byla zasazena do prostředí kina ARTminus ve Veletržním
paláci. Režiséři s uvedením díla ve zdejším kině počítali, a tak
byla scéna koncipována přímo pro tento prostor. Tvůrci podle svých slov
chtěli atmosféru divadelního koncertu co nejvíce podpořit celkovým
vzhledem jeviště i hlediště, takže diváci neseděli na židlích, jak je
obvyklé, ale na zemi na polštářích. Vzhledem k tomu, že vážnou hudbu
častěji přijímá starší generace, nebyli přítomní senioři z absence
židlí zrovna nadšeni. Jevištní scénu obstaral výtvarník Jan Polívka,
jeho strohá kulisa z kartonových krabic, pokrývající celou zadní stěnu
jeviště, poskytla hudebníkům dostatečný prostor a dovolovala vytvořit
působivou hru stínů.
Jak už bylo řečeno, Černé na bílém rozhodně není divadlo. Dá se
chápat spíš jako koncert, kdy hudebníci nesedí strnule na židlích, ale
pohybují se. Tento koncept dovoluje dát hudbě i jiný význam, než jaký by
vyvolávala při pouhém poslechu. Muzikanti-herci pohybem umocňují náladu,
kterou hudba v posluchačích vyvolává. Rozšafnou, humpoláckou dechovku
například doprovází ledabylým tancem a vyhazováním klobouků do vzduchu.
Páru, stoupající z konvice, umístěné na okraji jeviště, zvukově
podpoří hra na pikolu. Hudba se zde tvoří různě, režiséři a autor
vycházejí z filozofie, že zvuk se dá tvořit v podstatě čímkoliv, a tak
si hudebníci pinkají ozvučenými badmintonovými raketami nebo se strefují
míčkem do bubnu. Většinu zvuků však obstarávají klasické nástroje,
takže chvilky, ve kterých autor lehce utlumil svoje avantgardní hudební
ambice, mohou uspokojit i konzervativnějšího posluchače
vážné hudby.
Muzikanti se na jevišti schází dohromady jen výjimečně, často se
pohybují v hledišti a jeho okolí, takže se diváci kolikrát cítí být
součástí hudebního celku. Nejsilnější v tomto ohledu je začátek
představení, kdy hlediště sevře osmnáctka hudebníků, a později
dechovkový pochod, který prochází přímo mezi diváky.
Mluvené slovo obstarávají členové orchestru Berg a doplňuje je zvukový
záznam, mimo jiné i nahrávka hlasu Heinera Müllera, tedy muže, o kterém
to celé má být. Mluví se zde česky, německy, francouzsky a sem tam
anglicky. Většina textu je dost náročná a na první poslech málo
srozumitelná, proto si režie vypomohla několika nápovědami, například
zřetelným zvukem škrábající tužky při psaní dopisu. I tak je však
významová část textu málo uchopitelná a diváci mají podle mého názoru
velký problém porozumět, o čem se na jevišti vlastně mluví. Myslím si
však, že význam textu není pro dílo zas tak důležitý, a to i proto, že
některé pasáže ve francouzštině ani nebyly přeloženy do češtiny.
V Černém na bílém jde tedy především o dojmy a asociace. Časté
střídání nálad a na druhé straně pravidelně se opakující hudební
motivy jsou efektní a působivé. Dokáží v divákovi probudit pocity a
vzpomínky, které s děním na jevišti sice možná nesouvisí, ale člověk
by na ně třeba jinde nepřišel. Jde jen o to, najít v sobě trochu klidu a
celé si to užít.
Černé na bílém (Schwarz auf Weiss)
Heiner Goebbels, SKUTR
Orchestr Berg, dirigent Peter Vrábel
Uvedeno v rámci festivalu Struny podzimu 2009 v kinosále ARTminus ve
Veletržním paláci 29. a 30. září; psáno z premiéry 29. září
Napsat komentář