Škola ve swingovém rytmu

Městské divadlo Brno zahájilo novou divadelní sezonu premiérou inscenace
Škola, základ života režisérky Hany Burešové. Brněnské publikum mohlo
s nenáročnou, ale zábavnou komedií nostalgicky zavzpomínat na
meziválečnou éru a připomenout si legendární filmovou předlohu Martina
Friče. Burešová se inspirovala především dramatem Jaroslava Žáka, který
napsal stejnojmenné drama pro divadlo E. F. Buriana.

Diváci přišli do sálu bezesporu zvědaví na divadelní pojetí známého
filmu. Srovnání inscenace s filmovou předlohou se nemůže vyhnout ani
recenzent. První patrnou změnou je výrazné posílení hudební složky
(hudební nastudování Karel Cón, choreografie Jana Hanušová). Jednotlivé
výstupy studentů a učitelů jsou oddělovány hudebními party, v nichž
zazní swingová hudba třicátých let. Kapelu představují samotní studenti
doprovázení zpěvem svých spolužaček. Muzikální složka oživuje
inscenaci a hudební extempore slouží také namísto přestávky jako
dělící linka mezi jednotlivými výstupy ze školních hodin.

Dalším významným rozdílem mezi Fričovým filmem a divadelním
ztvárněním Žákova dramatu je vynechání celé dějové linky týkající
se skandálu vyvolaného vydáváním školního recesistního časopisu, který
pobouří pedagogy a vede k pátrání po viníkovi. Pominut je i boj
o školní pohár, který přiveze ze sportovního soustředění právě
vyloučený Benetka. První půlka inscenace se proto nese ve zcela humorném
duchu a divácký ohlas sklízejí především kultovní hlášky a komické
výstupy studentů. Až v druhé půli představení se děj mírně
zproblematizuje, když je lehkovážné studium narušeno hrozbou vyloučení
Benetky kvůli eseji, v níž zkritizuje zatuchlé poměry gymnázia, což vede
ke značným represím ze strany pedagogického sboru. Přesto je tato
problematika vtipnými scénkami spíše potlačena a inscenace jede dál
v celkem bezstarostných kolejích. Pedagogové se tu opět černobíle dělí
na ty dobré a špatné, studentský šplhoun Krhounek zde však není doopravdy
zlý, nedonáší na ostatní a působí spíše směšně a politováníhodně,
než skutečně podlézavě.

Přestože inscenace od samého počátku budí dojem bezproblémové
veselohry, která po okurkové sezoně potěší nenáročného diváka,
Burešová toto prvotní zdání v závěru jedním šmahem zruší: pohodová
prvorepubliková éra končí leteckými nálety, na jevišti zpodobněnými
stínovými siluetami letadel. Za nově nastalé situace se jeví hrozba
vyloučení nadaného studenta ze školy jako banalita. Nyní již nejde
o budoucnost jednoho ze studentů, ohrožena je skutečná
existence všech.

Inscenace navozuje atmosféru 30. let nejen pomocí hudby, ale
i výtvarným ztvárněním a kostýmy. Scéna (David Marek) představuje
školní třídu sextánů reálného gymnázia. Dominují jí tři lavice
postavené vzestupně za sebou. Po stranách jsou dvoje dveře, katedra a
tabule. Třída se někdy jednoduchým posunutím stolů změní v kabinet
učitelů. Po celou dobu stojí v pozadí vyvýšené pódium s hudebními
nástroji připravenými na hudební produkce studentů.

Během představení se sálem neustále nesl smích obecenstva. Do jisté
míry za to jistě mohla nostalgie a notoricky známé, divácky vděčné
hlášky. Troufám si však tvrdit, že největší podíl na úspěchu
inscenace měly herecké výkony. Především Viktor Skála v roli
záškoláka a buřiče Čuřila může směle konkurovat Ladislavu Peškovi,
jehož typická gesta od něj odkoukal: při neustálých výmluvách, proč
nemohl napsat úkol nebo se naučit slovíčka, se kantorům s úskokem hluboce
uklání s rukama přitaženýma k tělu nebo s jednou rukou vztaženou
k hrudi, jako by mu výmluvy šly přímo od srdce. Navenek vypadá jako
úslužný student, ve skutečnosti se kantorům nepokrytě vysmívá. Petr
Štěpán jako vůdce třídy Jindra Benetka odrovná publikum přednesem své
básně „Štěstí“ Adolfa Heyduka se silně mutujícím hlasem a v této
chvíli předčí i Antonína Novotného z filmové verze. Vtipných situací,
při kterých herci prokazují své nesporné nadání, je tu mnoho: studenti
například při parodii dokonale předvádějí gumové pohyby loutek Spejbla a
Hurvínka, jeden ze studentů skvělou historkou o bitvě na Bosporském poli
uspí učitelku atd. Pokračovat a vzpomínat zejména na známé situace
o příchodu inspektora na latinu nebo na rozbor Wolkerovy básně, v níž
básník popisuje „svou touhu stát se trpaslíkem“, bychom mohli
donekonečna.

Diváci patrně rádi melancholicky zavzpomínají na svá vlastní školní
léta i na známý úsměvný film. Inscenace svižně odsýpá a publikum se
baví jedním vtipem za druhým. Je pravda, že děj alespoň zpočátku
působí značně zjednodušeně a díky veselé swingové hudbě jsem měla
chvíli dojem, že se inscenace obecenstvu až příliš podbízí, celkově se
ale určitě na scéně Městského divadla Brno jedná o jednu z těch
kvalitnějších inscenací. A je to především zásluhou herců, kteří si
pod kvalitním režisérským vedením svou pozici ve srovnání se staršími
filmovými kolegy bezesporu obhájili.

Městské divadlo Brno
Jaroslav Žák, Hana Burešová: Škola, základ života

Režie: Hana Burešová
Asistent režie: Igor Ondříček
Kostýmy: Samiha Maleh
Dramaturg: Štěpán Otčenášek, Jiří Záviš
Scéna: David Marek
Hudební nastudování: Karel Cón
Choreografie: Jana Hanušová
Light design: Filip Wiesner
Hudební poradce: Zoltán Liška

Hrají: Petr Štěpán, Igor Ondříček, Viktor Skála,
Milan Němec, Vojtěch Blahuta, Alan Novotný, Hana Holišová, Ivana Skálová,
Lenka Janíková, Jan Mazák, Zdeněk Junák, Ladislav Kolář, Martin Havelka,
Irena Konvalinová, Ivana Vaňková, Karel Mišurec, Josef Jurásek a Zdeněk
Bureš.
Premiéra: 11. září 2010