I značně znavené oko kritikovo s radostí spočine na nejnovější
inscenaci Studia Saint Germain, a to zdaleka nejen díky příjemnému
jevištnímu poměru ženských a mužských postav či vcelku skrovné
stopáži. Pražská produkční jednotka, která dlouhodobě prokazuje
sympatickou snahu lákat do prostorů magistrátního otloukánka Rock café
divadelní publikum na převážně frankofonní dramatické mlsky, se
tentokrát blýskla českou inscenační premiérou textu Leviathan Kostrič
francouzsko-švýcarského autora Jeana-Daniela Magnina.
Lucie Málková se s entuziasmem buldoka extaticky klátícího statnou
buldočici opět zapletla s politicky tematizovanou hrou. Pod jejími
režijními spáry s jistě pečlivě pěstěnými nehty tentokrát uvízlo
dílo, jež na žánrové půdě hororové grotesky dynamicky rozvíjí
vděčnou a navýsost aktuální modelovou situaci muže na útěku.
Titulní postava, jejíž křestní jméno odkazuje k biblické kreatuře,
příjmení zas k legendárnímu monstru z ruských bylin, je prchajícím
svrženým diktátorem, hledajícím azyl v osamoceném horském stavení.
S sebou si i nadále rujný samec táhne zbytky svého jistě kdysi
početného fraucimoru ve složení manželka, dcera, poslední věrná služka
a později přibyvší špionka sloužící již novému vládci. I tu si
ovšem Leviathan nemilosrdně podrobí. A není divu, Kostrič je totiž
v herecké interpretaci Aloise Švehlíka jednoznačným vládcem inscenace. Ve
své temperamentní variaci na téma Ošoust-Neposeda spojuje Švehlík hladce
všechny zásadní atributy moci jako největšího afrodiziaka, je doslova
tryskající nádrží zralého sexappealu. Skutečnost, že ženy každého
věku se během představení nevrhají herci k nohám, lze přičíst jen na
vrub stísněným prostorům hlediště. Četnost nápadně hlasitých
povzdechnutí ozývajících se během premiéry ze všech stran, hovořila za
vše. Ale i muži bezesporu ocení Švehlíkovo sexuálně drtičské charisma,
vyvolávající v hlavě chlapa razantní předsevzetí o udržení
excelentní fyzické kondice do podobně vysokého věku.
Ó ano, prostý příklad působí častěji lépe a bezpečněji než
syntetické povzbuzováky! A tak neváhejte vyrazit na Kostriče v párech!
Ženy potěší se Švehlíkem, muži zajisté pak užijí si ženy.
V trojgeneračním hereckém obsazení totiž nezklamou ani ony. Emma Černá
jako služebná je více než uvědomělou strážkyní rozlehlé sbírky
skříňových skeletonů rodiny Kostričových, poslední zcyničtělou
kněžkou Leviathanova bortícího se osobnostního kultu. Za její striktní
fasádou lze jasně spatřit fragmenty fanatismu i něhy. Jejím přirozeným
protipólem se pak stává Leviathanova manželka v podání Aleny
Štréblové. Alkoholem nasáklá deziluzivní troska se z potápějícího
pontonu vlastního manželského svazku zoufale snaží vytřískat alespoň
záchranu života a pozůstatky přepychu. Její obdivuhodná životaschopnost
se projevuje především pravidelným střídáním okamžiků ukoktané
nemoudré životní skepse a odlidštěného pragmatismu. Nenucená jevištní
existence Štréblové bez zbytečných manýr a křečí okamžitě vyvolává
reminiscence na Evu Braunovou i Elenu Ceauşescu, o anonymních metresách
nejrůznějších generalissimů ani nemluvě. Značně nejednoduché party
ovšem připadly i reprezentantkám nejmladší generace: Týna Průchová se
úspěšně popasovala s postavou Kostričovy čerstvě postpubertální dcery,
jíž autor v souladu s jejím věkem v předloze propůjčil širokou řadu
vzájemně si odporujících charakterových rysů, které na papíře tvoří
otravného spratka, jemuž čtenář přeje kulku či jed rozhodně více než
jejímu otci. Průchové se ovšem s grácií kličkujícího klokana podařilo
mezi jednotlivými polohami nalézt rovnováhu a výsledkem jejích snah je
rozhodně uvěřitelný portrét produktu jedné nestandardní výchovy, jež
bude s dalšími reprízami jistě nabývat na síle. Produktem vojenského
drilu, který se následně fatálně rozpustí v Kostričově likvidačním
charismatu, je naopak špionka Lenky Zahradnické, která nejen že
s přehledem ustála poměrně explicitní sexuální scénu (a pod sólistou
činohry Národního divadla se tak jistě stala terčem závisti mnoha
přihlížejících žen), navíc však umí salutovat jako málokdo a navíc
disponuje darem disciplinované jevištní smrti.
Lucie Málková vede svou inscenační bárku do hororově-groteskního
přístavu bezpečně s vědomím člověka znalého všech náležitostí
žánru, za zdatné pomoci hereckého ansámblu i výtvarně uměleckých
složek inscenace (autorky výpravy ToyBox a Bára Pištěková, hudba Myko).
Největší překážkou v jejich snažení jim je paradoxně samotná
dramatická předloha inscenace, kterou její autor přese všechnu vnější
tematickou atraktivitu i přítomnost řady vtipných i mrazivých momentů
nedokázal povýšit na víc než pouhou anekdotu, jejímž fatálním
problémem je navíc absence úderné pointy. Téma není vytěženo, vše se
uzavírá v souladu s poetikou kruhu. I proto teď radím: Předlohu
nepřečtenou nechat a bez větších odkladů do Rock café
spěchat. Alou!
Studio Saint Germain, Rock Café, Praha
Jean-Daniel Magnin: Leviathan Kostrič
Překlad: Lucie Málková a Jan Tošovský
Hudba: Myko
Výprava a kostýmy: ToyBox a Bára Pištěková
Režie: Lucie Málková
Hrají: Alois Švehlík, Alena Štréblová, Emma Černá,
Týna Průchová, Lenka Zahradnická
Psáno z premiéry dne 8. února 2010.
Napsat komentář