Sedíc
v hledišti pražského Divadla Na Zábradlí, vrtalo mi hlavou, jaké to
generace jsem – byť do jisté míry nedobrovolně – součástí. Jak
velkolepě žvaníme, fňukáme, dopodrobna vše řešíme a analyzujeme, ale
povzbuzeni nejen svým uměleckým založením do nekonečna trčíme –
s cígem mezi prsty – na zadku v zahulené hospodě a skutek celkem jistě
a téměř vždy utekl. Kolem nás se valí dějiny, rodí se naše děti,
vymírá generace, co zažila obě světové války, komunisti se dostávají
zpět k moci a my hledáme zapalovač a namísto řešení skutečných
problémů se soustředíme na své malé osobní bolístky. Auva!
Fucking generation © Ivo Kristián Kubák
Anotace inscenace Fucking generation slibuje generační loutkovou zpověď
v hlavní roli s toaletním papírem. Ano, o generační zpověď jde, to
ostatní je ale dosti sporné: loutky se na jevišti sice objeví, jsou však
použity velmi nahodile, toaletní papír jakbysmet. Ani jedno by tu být
vlastně nemuselo a nevadilo by to. Taky se zpívá, ale tím se kus vzdaluje od
vzletného pojmenování inscenace a přibližuje k označení besídka. Ovšem
pozor: vlastně vůbec ne špatná besídka, když o tom tak dumám!
Inscenátoři postavili celek na krátkých úderných a vtipných
výstupech: jeden po druhém postupně a se vší vážností navštěvují
svého psychologa, aby vyřešili to své zpropadeně frustrující dětství,
každý má ten svůj opečovávaný mindráček, co ho zcela jistě blokuje ve
šťastné přítomnosti. A každý ten mindráček publikum zná, a to
překvapivě ze svého života: zmíní se tu vše od lyžování s pošahaným
otcem přes alkohol a vztahy až po splácení hypotéky.
Fucking generation © Ivo Kristián Kubák
Nejde o žádné velké herectví, na jevišti se sešli režiséři se
scénografy i herci. Všichni jsou takoví vážní, až se chvilkami děsím,
že nejde o legraci a sebeironii, v čemž mě podpoří výbuch psycholožky
v samém závěru, kdy až moc křečovitě a slovně obhrouble napadne
všechny na jevišti přítomné z pózerství a hlouposti, aby si pak
vzápětí s nimi dohromady zazpívala písničku.
V některých chvílích by neuškodilo, kdyby důrazněji zapracovala
režie a situaci dovedla do čisté a jasné pointy. Během toho totiž, jak se
tam všichni na té pohovce střídají, mě napadá, co za výborné téma je
tu zpracované, a v ten samý moment jak ledabyle. O co dál by se výsledný
kus dostal, kdyby se dohrávalo, dotahovaly se scénky do konce, kdyby se
pořádně vyslovovalo a kdyby dramaturg důsledně vykonal svou práci a
vyčistil celek od balastu. Nebylo by také na škodu výstupy zpřesnit,
stejně tak i scénografii. Ovšem to by se celé tak nějak
zprofesionalizovalo, a o to mám právě pocit, že ve výsledku vůbec nešlo.
Inscenace je přesně taková, jak já vnímám celou tu naši generaci –
mohla by být lepší, svižnější a pestřejší, mohla by lépe fungovat
jako propracovaný celek, ale to bychom asi museli típnout ta cigára a
zamakat, což se nám ale asi moc nechce.
L. S. Věk:
Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen
Režie: Bůh
Dramaturgie: Zkušenosti
Hrají: Petra Kosová, Tomáš Kutek, Štěpán Uherka, Jakub Vašíček, Tereza
Venclová, Ondřej Müller, Ondřej Bauer, Klára Dernerová, Tomáš
Jarkovský
Psáno z reprízy uskutečněné 14. května o
Napsat komentář