Racek v pražském Národním divadle – inscenace s nejlepší výpravou na světě

Milovníci doktora Čechova i ptáků lemujících kdejaká pobřeží mohou
jásat. Režisér Michal Dočekal uvedl ve Stavovském divadle Čechovova Racka
ve velmi zajímavé a pro pražské Národní divadlo nepříliš typické
koncepci a ukázal, jak vtipně a jednoduše dokáže on i jeho soubor pracovat
nejen s čechovovským textem, ale i s nejlepší scénografií na světě.
Vstoupíte do Stavovského divadla, projdete dlouhou chodbou překvapivě až za
inspici a ocitnete se přímo na jevišti.

Desítky světel a táhel a hluboký, nekonečný prostor nad vámi a ve vás
zvláštní pocit méněcennosti. Scénu o rozloze forbíny tvoří
všehovšudy pouze obří kmen stromu a plechová opona. Je téměř na dosah,
v úrovni první řady. Dekorace, alespoň zatím, veškerá žádná. A pak
najednou, kde se vzali, tu se vzali, přicházejí odkudsi téměř civilní
postavy – Medveděnko (Saša Rašilov) a Máša (Lucie Žáčková),
nejdřív zlehka, pak i mírně pateticky rozehrávající první vztahy,
první city a první tužby. Medveděnko je tu zpočátku trošku roztomilou
komickou figurkou, stěžuje, jak mu chybí láska i peníze, Máša je pak
prototypem mladé ženy závislé na šňupacím tabáku, alkoholu a černém
oblečení, vzbuzující dojem dospělé zralé ženy, která má celý svůj
život „na háku“. Opak je ale pravdou a z obou se postupem času stávají
postavy s tragickým osudem.

Hned za nimi se na scéně objevují majitel statku a bonviván v posledním
tažení Sorin (František Němec), světácký doktor Dorn (Ladislav
Mrkvička), velmi prostoduchý správce statku (Alexej Pyško) a slavný, trochu
tajemný, leč v duchu dosti zoufalý spisovatel Trigorin (David Prachař).
Všichni mluví téměř současným jazykem, na sobě velmi současné, docela
obyčejné civilní kostýmy a diskutují o divadle, o plynoucím čase,
o starých dobách a o tom, že celou noc vyje pes. Až se najednou objeví
Arkadinová (Taťjana Medvecká), rozkošná, doslova šik v blond paruce a
růžové mikině, snažící se vypadat mladistvě, a najednou se vše dává
do pohybu. Na břehu jezera začíná představení z pera mladého Trepleva
(Jan Dolanský), opona jde před zraky všech přítomných nahoru a odkrývá
nám do dálky ubíhající prázdné hlediště Stavovského divadla pokryté
bílou plachtou, toliko nekonečné jezero. Krásný efekt – nádherný,
hluboký a málem nekonečný pohled na prázdné jeviště vytváří tak
působivou kulisu, jakou by snad nedokázal navrhnout ani ten nejlepší
scénograf. Je tu rozehráno několik plánů najednou, postavy během hry
v hledišti běhají, noří se do pomyslného jezera i jakéhosi předjezera
(bazének vzniklý v orchestřišti), procházejí balkony, kdesi v dálce,
dostávají se ale i na ochozy ke světlům, Trigorin má svůj stolek na
jednom z osvětlovacích pultů, zkrátka zahrnou do hry celý vnímatelný
prostor divadla.

Hru, na kterou se tak dlouho čekalo, hraje Nina Zarečná. Mladá dívka
toužící po herecké kariéře je v podání Magdéleny Borové trochu
záhadná, uzavřená do sebe, moc toho nenamluví a její činy svádějí
spíše k patosu, ale přesto je velmi zajímavá. Želbohu pro ni dostala svou
první velkou roli v této Treplevově efektní, leč extrémně patetické
šmíře (která je ale ve skutečnosti v kontextu doby ryzí modernou), již
během celého výstupu glosuje stárnoucí herečka Arkadinová cynickými
poznámkami. Ač o generaci starší a uznávaná, vidí totiž v mladé Nině
Zarečné konkurenci, chtěla by, aby jí bylo taky něco málo přes dvacet,
ale aby měla svoje životní zkušenosti. Jde tu o střet dvou estetik –
mladé, odvážné a staré, konvenční, ale nic neriskující. A Arkadinová
by chtěla z obou to nejlepší. Proto ta mladistvá image. Jistě docela
pěkný motiv odkazující na mnohé současné herečky.

Poznámky své matky už Treplev, toužící přinést do divadla nové
formy, nemůže vydržet, opona padá, kumštýři to všechno balí a diváctvo
se vrací na svá lehátka, aby dál konverzovalo o slastech a strastech
života. Mohlo by se zdát, že efekty Stavovského divadla byly vyčerpány a
teď se zase bude jen a jen plkat. Opak je pravdou. Čeká nás drama plné
velkých citů, vášní a tužeb. Jedni touží po druhých (v tomto smyslu se
dá říct, že vlastně všichni po všech), druzí po uznání. Další po
tom, stát se úspěšnými a bohatými, jiní po klidu a odpočinku.
Z Čechovových her má v sobě Racek snad nejméně zbytečných slov. Hraje
a diskutuje se tu zcela obyčejně a autenticky o velkých věcech –
o lásce, zklamání, strachu ze stáří, o literatuře, divadle, o umění
obecně a o tom, že všechno z toho je v krizi. To vše viděno
tragikomickou optikou, trochu s humorem, trochu s přiznaným patosem.
U Racka není třeba žádné zásadní aktualizace, k čemuž napomáhá
i překvapivě současný překlad Leoše Suchařípy. Půvabný je i fakt,
že se hraje pro mnohem menší počet diváků, než je ve Stavovském divadle
zvykem, takže hra je i přes kulisu s několika plány o poznání
komornější. Což dává hercům, možná paradoxně, neuvěřitelné
možnosti v niternějším projevu.

Když už to vypadá, že z přemíry citů a vnitřních i vnějších
konfliktů postavy nevybřednou, přichází nejednou závěr, odehrávající
se o několik let později. Postavy nám dospěly, ale nehodlají si to
připustit. Jsou mnohem sklíčenější, nostalgičtější, případně
v ještě větší životní depresi. Ti starší a zkušenější se s tím
dokážou nějak smířit a přijmou to jako nezvratný fakt, ti mladší
hledají jiná, radikálnější řešení. Pro někoho je možná tento přesah
trochu laciný – nicméně je třeba si uvědomit, že za dob Čechovových
byl poměrně zásadní. O to více je zajímavé, že je aplikovatelný i na
dnešek. Ve vzduchu se najednou vznáší otázka – jak se vypořádáme
s naší současnou ekonomickou, sociální i hodnotovou „krizí“ my?

Dočekalova inscenace Racka je krásná. Nejen originálním řešením
scény a celkovým moderním přístupem, ale i hereckými výkony a
rozklíčováním mnoha aktuálních i obecných témat, která text řeší.
Nepřistupuje se k němu za každou cenu supermoderně, není třeba žádných
nových forem, stačí jen jemně naťuknout aktuální linky a jde to skoro
samo. Tento Racek oslovuje mladé publikum, ale neurazí ani vyznavače
klasického pojetí divadla i Čechova samotného. Díky tomu inscenace jasně
deklaruje současné tendence směřování Národního divadla.

Národní divadlo, Praha
Anton Pavlovič Čechov: Racek

Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Zuzana Krejzková
Hudba: Petr Haas
Dramaturgie: Iva Klestilová

Hrají: Arkadinová: Taťjana Medvecká, Treplev: Jan
Dolanský, Nina Zarečná: Magdaléna Borová, Šamrajev: Alexej Pyško,
Pavlína: Johanna Tesařová, Sorin: František Němec, Máša: Lucie
Žáčková, Trigorin: David Prachař, Dr. Dorn: Ladislav Mrkvička,
Medveděnko: Saša Rašilov
Premiéra: 9. června 2011