Absolventský ročník katedry alternativního a loutkového divadla DAMU
udělal velmi odvážný krok a sáhl k poměrně zásadnímu filozofickému
textu Jeana Clauda Carriéra „Ptačí sněm“. Před týmem pod režijním
vedením Šimona Spišáka stál nelehký úkol, popasovat se s touto látkou,
jejíž zpracování anglickým režisérem Peterem Brookem se stalo doslova
kultovním.
Text sám je velká výzva, a to nejen kvůli legendární Brookově
inscenaci, ale také proto, že je velmi nedivadelní – sestává vlastně
z řady příběhů a podobenství, které si mezi sebou vyprávějí ptáci na
společném sněmu a během následné cesty za bájným králem Simorgem).
Nejlépe asi funguje sám o sobě coby podobenství o lidském hledání boha
či „pravdy“ a o tom, že cesta je cíl, krásně se čte a o to těžší
je převést ho na jeviště.
Jednou, bylo to v létě, seděl jsem zrovna na větvi a bylo mi dobře. Pak
mě vzbudil takovej chlap, možná anděl a povídá: „Přednášej!“
Carriére se inspiroval ve stejnojmenné filozofické básni ze
12. století, ovlivněné mystickou formou islámu, tzv. súfizmem. Jeho
podstatou je přiblížení se věřícího k Bohu nebo dokonce splynutí
s ním. Boha stejně jako bájného krále Simorga nikdo z ptáků neviděl,
ale i přesto všichni slepě věří v jeho existenci. Tvůrci inscenace
správně upozorňují, že Simorg je možná v nás samých, ale spatříme
jej jen skrze bolest ukrytou v hledání sama sebe a cesta bude stále
nekonečná, dokud se nedokážeme sami sobě podívat do očí. A Carriére
v závěru naznačuje – možná jenom žvaníme a na žádnou cestu jsme se
skutečně ještě nevydali. Jaké je pak ptačí překvapení, když po
letitých útrapách před Simorgovým chrámem zjišťují, že jejich život
pro vesmír nic neznamená a že snad ani nebudou vpuštěni.
Jak již bylo řečeno, hra je postavená z velké části na vyprávění
příběhu a může se jevit jako málo dramatická, nevhodná k převedení na
jeviště. Ale právě ono balancování na hranici divadelnosti tvůrce
nejvíce provokovalo a inspirovalo. Byl by tu jistě velký potenciál pro
ztvárnění všech alegorií, které v textu najdeme, neotřelým
alternativním způsobem, ale inscenace je z tohoto pohledu velmi chudá.
Tvůrci si totiž plně vystačili jen s typologií samotných ptáků, kteří
svými charakteristickými atributy připomínali lidské charaktery. Každý je
podle svého druhu tu více originálně, jindy konvenčněji obdařen jak
lidskou tak ptačí psychologií. Setkáme se tu s věčně skeptickým a
pochybovačným vrabcem (Jiří Konvalinka), mírumilovnou, klidnou holubicí
(Marie Švěstková) či s melancholickým slavíkem (Anna Čonková). Herecky
to na to konto dává obrovské příležitosti vyřádit se na prakticky
prázdném prostoru.
Byl by tu jistě velký potenciál pro ztvárnění všech alegorií, které
v textu najdeme, neotřelým alternativním způsobem, ale inscenace je
z tohoto pohledu velmi chudá. Tvůrci si totiž plně vystačili jen
s typologií samotných ptáků, kteří svými charakteristickými atributy
připomínali lidské charaktery.
Nejzvědavější a nejodvážnější z opeřenců Dudek (Vít Rohr)
touží poznat svého krále a vyzývá i ostatní k cestě za poznáním.
Z počátečního nadšení se v jednotlivých druzích ptáků ukazují
v pravém obraze lidské charaktery a jejich chyby. Andulka (Ondřej Beseda)
má ráda svoji klec: „Proč opouštět klidné štěstí, které si
užíváme…“, vrabec má plno alibistických řečí: „Jsem Vrabec, jsem
slabý a zbabělý, takový jsem,“ ale ostatní ptáci jsou nadšení ze
změny stereotypního a nenaplněného života: „Na cestu! Ale proč? Já
nevím, pojďme!“ Zprvu tedy můžeme mít pocit, že jde o velmi jemně
pojatou klauniádu, protože všechny postavy jsou vlastně komické a poznáme
se v nich. Nicméně později během cesty zjišťujeme mrazivou skutečnost,
že ptáci postupně přestávají být ptáky (v přeneseném smyslu slova),
odhazují grimasy a ptačí atributy a stávají se stále více a
více lidmi.
Celou tuto metaforu navíc podtrhuje i velmi pěkně a především
jednoduše řešená výtvarná složka inscenace z dílny Karla Czecha.
Opeřené kostýmy z igelitových proužků jsou zábavné a ve chvíli, kdy se
ptáci téměř blíží k cíli, už před námi stojí bytosti zbavené své
tělesnosti – tedy herci pouze v bílém prádle. Nápaditou scénu tvoří
stavba z lešenářských trubek, po níž se lze pohybovat či sedět na ní
jako na bidýlku, ale také vykuchaný Fiat 126, využívaný k okružním
jízdám kolem lešení jako znázornění dalekého putování.
I když jsou charaktery velmi pěkně vykreslené, chybí tu jevištní
akce, na které by se výrazněji projevily.
I přes všechny jednoduché, ale originální nápady chybí Ptačímu
sněmu drobná dávka jevištní energie a tempo, které by nás na začátku
chytlo a již nepustilo. Mouder a závažných myšlenek je v textu tolik, že
se v nich postupně začneme ztrácet a po čase už snad každému slovu
přisuzujeme (mnohdy zbytečně) nějaký význam. A přitom to tak ani není a
být nemusí. I když jsou charaktery velmi pěkně vykreslené, chybí tu
jevištní akce, na které by se výrazněji projevily. A tak je z toho po
nějakých čtyřiceti minutách trochu nuda. Motivy se nerozvíjejí a
inscenace je nekonečná a bezcílná jak ta ptačí cesta. Ovšem když už
ptáci dorazí do cíle, je to v překvapivě vypointovaném závěru opět
docela „pecka“.
Snad by inscenaci prospěla komornější scéna, například damácký
Řetízek, kde by vše bylo v mnohem větším kontaktu s publikem a jemné
detaily by více vyhřezly na povrch. Nicméně tvůrcům, zejména režisérovi
Šimonu Spišákovi a dramaturgovi Vítu Nezvalovi se pod heslem
„v jednoduchosti je krása“ podařilo podtrhnout závažnost Carriérova
sdělení. A tak máme po odchodu z DISKu o čem přemýšlet a můžeme se
zaposlouchat do toho, co si štěbetají holubi na střechách, vrabci na
telegrafních sloupech a andulky v klecích.
Divadlo Disk, Praha
Carriere, Spišák, Neznal: PTAČÍ SNĚM
Režie: Š. Spišák
Překlad: M. Matějka
Dramaturgie: V. Neznal
Scénografie: K. Czech
Hudební spolupráce: V. Šrámek
Hrají: studenti 4. ročníku KALD: V. Rohr, M.
Švestková, L. Bouzek, J. Konvalinka, O. Beseda, A. Čonková, A. Máčiková,
M. Večeríková, J. P. Vejražka, M. Dvořáková, alternace – E. Suková,
M. Hába, K. Czech
Premiéra: 16. listopadu 2010
Napsat komentář