Současná česká mladá divadelní generace má v ohni několik žhavých
želízek, která úspěšně nahřívá a taví do potřebných, pro své
vrstevníky nadmíru atraktivních tvarů. Svými převážně autorskými
počiny dává totiž jasně najevo, že pod pojmem divadlo se neskrývá pouze
Shakespeare, Čechov či jiní, školním systémem až nezdravě proklamovaní
dramatici. A jak jinak ukázat mladým lidem krásy divadla, než na ně
přichystat návnadu v podobě inscenace, která se opírá o svět, kterému
rozumí?
V případě prvního dílu autorské inscenace House of Love I. –
Příběh Diskokrále sází dramatik Petr Kolečko na jedněmi nostalgicky a
druhými posměšně připomínanou dobu eurodance. Pod honosným názvem se
ukrývá doba, kdy nosit flitrované věci bylo nejen normální, ale
žádoucí. Z „dvojčete“ se ozývaly hity od DJ Bobo, 2 Unlimited nebo
East 17 a kdesi za městem žil jeden obyčejně vypadající chlápek, co měl
vepřín.
O něm se dozvídáme, že v době nevěku, nedne a nenoci byl Diskokrálem
(Radovan Klučka) v místním baru a všechno to zavinila právě prasata. Ta,
hledíce svému pánu každý den upřímně do očí a sdělujíce mu tak
základní pravdy o životě, ho přiměla k podomnímu prodeji kazet
s největšími hity eurodance. Prodejem by získal peníze na vysněné
„dvojče“ a filozofii danceflooru by mohl šířit dál. Jen kdyby barman
(v podání Jaromíra Noska) nezjistil, že na kazetách se místo
pravidelného beatu ozývá pohádka o Rákosníčkovi. I to ale pro
Diskokrále není žádnou překážkou; za své úspory koupí celý bar,
který začne žít beatem, který neutichá.
A scéna diskobeatem žije opravdu celou dobu. O zvuk,
světla a veškeré další efekty se postaral režisér Jan Frič alias DJ
Žužu. Dokonalý výběr dobové hudby tematicky koresponduje se scénou
situovanou do baru A Studia Rubín. Zvukové efekty doplňují děj na scéně
a logicky vysvětlují například střídání dvou časových rovin inscenace
v podobě zvuku rychle se přetáčející desky či kazety. Režisérská ruka
Friče a jistě i uvolněná a komorní atmosféra divadla Rubín vybízí
herce k uvolněným výkonům. Nepřehrávají, jejich postavy, které by mohly
lehce sklouznout k parodickým figurkám své doby, jsou podané
přesvědčivě.
V Diskokráli, jak už bylo zmíněno, se střídají dvě časové roviny.
Zlatá doba eurodance se prolíná v různě dlouhých intervalech se
současností. Do baru tak v jedné rovině přichází rozhořčený syn
Diskokrále. Řádně společensky unavený si stěžuje, že otec neodkázal ve
své pozůstalosti vepřín jemu, ale organizaci Greenpeace. Začne se tak díky
barmanově vypravování postupně odvíjet příběh o Diskokráli, zlaté
době eurodance, o věku nenudy a nečasu. Ke slovu se dostává i doba krize,
která se nevyhýbá, zdá se, žádnému odvětví. Tržby klesají,
o dancefloor a diskopravdy není zájem a baru hrozí zavření. Syn
Diskokrále, poučen o všem, co tato doba přináší, se odhodlá vzkřísit
památku svého otce a jeho největší vášně – diskobeatu.
Autoři si ve svém
počinu zajisté nekladli žádné vyšší cíle, ani nechtěli záměrně
šířit ať už v jakémkoliv množství přítomnou filozofii
v diskopravdách danceflooru. Záměrem celé inscenace je diváka
pobavit.
Stejně jako v předchozích Kolečkových hrách je jasně zřetelný
autorův rukopis, který umně využil námět, téma a filozofii od svého
kamaráda Logana. Na pohled banální téma rozvíjí do netušených, život
určujících rozměrů. Jestliže v Soumraku bodů pozvedl fotbalové
fanouškovství do výšin mysl fanatizujícího náboženství, v Diskokráli
zastupují diskopravdy bez nadsázky životní filozofii, kterou se postavy
bezhlavě řídí. Pravda, autor s nimi mohl šetřit, v podstatě stále
dokola omílají to samé, ale působí jako prvek textu, nad kterým se divák
přinejmenším pousměje. Málokdo si totiž uvědomí, že některé repliky
jsou českým překladem textů největších hitů, které vládly danceflooru.
A většina z nás se s rukou na srdci přizná, že tyto diskopravdy
ovlivňovaly život každého z nás.
Dramatický text je protkán světlými okamžiky v podobě originálních
prohozů odkazujících převážně na zvyky lidí v době eurodance
(„naučil mě nosit řetízek přes rolák“ atd.), které aspirují na to
stát se oblíbenými hláškami. Vadou na kráse celého textu je přehršle
užitých vulgárních výrazů, kterými je Kolečko mezi divadelníky
vyhlášený. Škoda že zde minimálně polovina vulgarit nemá žádné
opodstatnění a snaží se v divácích jen prvoplánovitě vyvolat salvy
smíchu.
První díl House of Love je zaručeně unikátním
divadelním počinem. Nejedná se totiž o činoherní inscenaci, na kterou
běžně v divadle narazíte. Kolečkova a Fričova inscenace je spíš
kabaretem obohaceným o velkou dávku barmanské show s výhodnou nabídkou
stylových drinků a hudby nakonec. Show těží ze zkušeností Jaromíra Noska
v tomto oboru, kdy se na letních festivalech živil jako barman. Dočkáte se
tak mixování drinků přímo během představení, lahve s rozličným
alkoholem létají divoce vzduchem a nejednou vám bude díky ohnivé show
pořádně teplo. V podobě Diskokůže se pak představí Vladimíra
Striežencová, která přítomným připomene, jak se má na eurodance
pořádně rozpohybovat tělo.
Autoři si ve svém počinu zajisté nekladli žádné vyšší cíle, ani
nechtěli záměrně šířit ať už v jakémkoliv množství přítomnou
filozofii v diskopravdách danceflooru. Záměrem celé inscenace je diváka
pobavit a dát mu možnost zavzpomínat na dobu dávno minulou, která ve
větší či menší míře postihla každého. House of Love čekají ještě
dvě pokračování v podobném nádechu. Dle šuškandy v kuloárech divadla
Rubín se v příštím díle ocitneme v době, kdy hudební scénu ovládaly
chlapecké kapely.
A studio Rubín Logan a kolektiv: House Of Love,
díl první – Příběh discokrále
hrají: Jaromír Nosek a Radovan Klučka
režie: Jan Frič a kolektiv,
dramaturgie: Petr Kolečko,
scéna: David Oupor
Premiéra 26. února 2009 v 19.30 v A Studiu Rubín.
Napsat komentář