Aktuální absolventský ročník KALDu si za předlohu své poslední
inscenace v DISKu zvolil opus magnum švédského komiksového tvůrce Maxe
Anderssona Pixy. A nutno je okamžitě dodat, že označit výsledný tvar
pouze za umělecký lapsus by sice bylo nežádoucím vágním zjednodušením,
leč nikoli nepravdou. Předně tvůrci (inscenace se hrdě honosí
přívlastkem kolektivní práce) naprosto neobhájili dramaturgickou volbu
titulu.
Původní Anderssonův komiks je temným, černohumorným tripem, brutální
antiutopickou vizí volně kombinující odkazy na díla Franze Kafky i George
Orwella, ideálním žánrovým kompilátem hororu a grotesky. Všechny tyto
poznávací znaky bohužel v inscenaci chybí, a jeviště postupně ovládá
beztvará, zaměnitelná a především NAPROSTO nekoncepční estráda, která
využívá komplexně naprosto neuchopené fragmenty Anderssonova stěžejního
díla k nezávazné jevištní existenci. Existenci, která herecké
protagonisty možná naplňuje, pro diváka, neřkuli znalce komiksu, je však
poměrně nesnesitelná. Silně totiž připomíná pohled na devítiletou
dívenku producírující se v neděli dopoledne po bytě v maminčině obutí
a šatech. Matka je zjevně Buchta Loutková a otec neznámý. Uprchlý vězeň
asi. Holčičku hra baví, leč o divadlo nejde, a případný vnímatel je
okamžitě degradován na voyera. A do voliéry s ním!
Protagonistům inscenace sice dispozice pro jevištní pobyt naprosto
nechybí, zvlášť v případě ženské části kolektivu je jejich
spontánní múzičnost takřka nakažlivá, co však absentuje zcela, je
režie, dramaturgie či pedagogické vedení. Nevědět, že jde o absolventy,
odnáším si dojem poměrně šikovného postpubertálního dramatického
kroužku na startu činnosti v ZUŠ. Doporučení k postupu na Jáchymovskou
záři? Možná. Zisk Zlatého smolince? Nikoli. Je smutně ostudnou
skutečností, že inscenace nedisponuje mozkem, který by eliminoval balast a
utřídil pastiš.
DiskoPixy není postmoderní mixér, ale anarchista. Anarchista týdny
nemytý, bezprizorní a asociální. Vulgární, intoxikovaná nasáklá
žebrající houba, z posledních sil recitující útržky Shakespeara,
Sartra, Exuperyho i Lenky Lanzové. Bez střechy a bez kontextu.
Radek Beran by měl vrátit honorář a chodit nadále světem v převleku
za vypelichaného vlka. Alespoň rok. Ale možná se pletu a všechno je až
příliš rafinované – hra o potraceném plodu inscenovaná jako samotný
potracený plod? Interrupční pašije? Berany, Berany, duc? Cuchty a choutky?
Everyman? Nezlobte se na mě, ale toto nemám zapotřebí. A studenti KALDU
rovněž ne. Ale možná jsme všichni moc a moc zlobili. A to máme za to.
S čerty totiž nejsou žerty. A s Berany zjevně rovněž nikoli. A Maxi
Anderssone, ty prosím nejezdi!
Divadlo DISK, Praha – Katedra alternativního a loutkového divadla
Max Andersson: Pixy
Režie: Radek Beran a kolektiv
Scénář: Radek Beran
Výprava: Silvie Gajdošíková
Hudba: Vít Brukner
Produkce: Anna Řezníčková, Jolana Teuberová, Josef
Balous
Foto: Jiří N. Jelínek
Hrají: Zuzana Hodková, Jana Kollertová, Elena Volpi,
Johana Vaňousová, Anna Suchánková, Milan Hajn, Adam Kubišta, Tomáš
Běhal, Tomáš Podrazil, Štěpánka Glogarová
Premiéra: 12. února 2010 v Divadle DISK, psáno
z premiéry
Napsat komentář