Obnovená premiéra inscenace hry Radmily Adamové Holky Elky v podání
divadla Poprchává a režii Nadi Míkové slibovala stát se 22. 12.
předčasným vánočním dárkem. Nutno říci, že svůj cíl splnila. Co na
tom, že spíše než toužebně očekávaným dalším dílem oblíbené ságy
o vzájemných emo-petting masážích mezi upíry, lidmi a vlkodlaky se
představení ukázalo být spíše divadelní verzí nechvalně proslulého
svetru s jelenem, tedy darem danajským. Zdánlivě proti všem zvyklostem je
ovšem nutno popatřit důsledně na zuby darovanému koni, a to nejlépe bez
kompromisů, komplexně a hned.
Není třeba skrývat, že text Radmily Adamové považuji za dílko velmi
pofidérních kvalit. A to i přesto, že byl před časem poctěn Cenou
Evalda Schorma, čímž její kredit v mých očích významně poškodil.
Povrchně efektní moralitka, která si plytkostí nezadá s temnou magií
vražedných dvojčátek Bártů ani juvenilní poezií Miroslava Macka,
přesně naplňuje definici „zkresleného pohledu“. Přivádí na scénu
kvarteto bezkrevných, nezajímavých a k uzoufání plochých (nemám teď na
mysli jejich tělesné proporce) plakátových postav, či spíše jejich
dětsky nedomrlé naivní skicy. Téma: postdívčí zapšklá vize modelingu
jako největšího neřestného pekla, anti-Nemesis správné, emancipované
holčiny, jež za skly brýlí navždy skrývá nenaplněnou touhu stát se
královnou plesu a současně i zatrpklou nenávist k těmto věčně
zmalovaným fúriím, jež jí zajisté nejednoho Romea či Edwarda před nosem
vyfoukly. V autorčině interpretaci by se i Sex ve městě stal nudnějším
než celibát, o sexu na vesnici nemluvě. Textu vládne jen balast, nuda a
křeč, chybí barevnost, ambivalence, temperament. A ubohý čtenář se
zoufale ptá:
Co s tím?
Tuto klíčovou otázku bohužel nedokázala zodpovědět ani režisérka
poprchávající pražské inscenace Naďa Míková. Ve zřejmé tendenci
diváka neuondat sice ze hry odstranila druhou, nemocniční a ještě méně
podařenou část textu, nicméně tím jen znovu dokázala věčnou relativitu
času, kdy se i necelá hodina může proměnit v nekonečně dlouhou,
tělesně duševní torturu. Míková totiž všechny neřesti inscenovaného
textu snaživě jevištně zpřítomnila, a to dokonce i za pomoci vlastního
hereckého výkonu v roli jedné z El. Svou hlasovou exhibicí donutila
nebohého recenzenta k blábolivým veršovaným úvahám na ožehavé téma
hlas/zbrojní pas. Bohužel ani ostatním hereckým interpretkám se nevedlo
o moc lépe. Nefungují jednotlivci, nefunguje tým. Jedinou zdánlivou naději
vzbuzuje proklamovaná hlavní hvězda produkce – zpěvačka skupiny Toxique
(jedna z nejslibnějších kapel české hudební současnosti) Klára
Vytisková, jediná osoba, které bylo povětšinou bez problémů rozumět.
A to i přes akusticky poměrně vstřícné komorní rozměry divadelního
prostoru! Informovaný divák ovšem zděšeně vystřízliví po zjištění,
že režisérka jen převzala osobité rysy zpěvaččina koncertního projevu a
implementovala je do prázdného vesmíru inscenace. Vytisková sice
přesvědčuje o svém vysokém pěveckém potenciálu, nicméně hovořit
o konzistentní herecké kreaci ani v jejím případě nelze. Slovy jejího
hudebního kolegy Oldřicha Říhy si chci ovšem nechat slíbit: Někdy
příště! To ostatně platí i pro Divadlo Poprchává – stačilo by,
kdyby kapalo – a Radmilu Adamovou. Nicméně Elkám momentálně ode mne
patří status Never more.
Divadlo Poprchává
Radmila Adamová: Holky Elky
Režie: Naďa Míková
Hudba: Mikoláš Růžička
Hrají: Klára Vytisková, Magda Janderová, Naďa Míková
a Dana Veselá
Psáno z obnovené premiéry 22. prosince 2009. Klubovna,
2. patro, Dlouhá 37, Praha
Otištěno: Divadelní noviny 2/2010
Napsat komentář