Oněgin byl Rusák: drsné déja vu v Dlouhé

V sobotu
19. 1. měla v pražském Divadle v Dlouhé premiéru hra Ireny
Douskové Oněgin
byl Rusák v režii Jana
Borny, který s celým souborem zavzpomínal na krutě krásnou studentskou
dobu husákovské normalizace z pohledu pražských gymnazistů a svou
vzpomínku doplnil o zásadní „poslouchatelné hity“ té doby.

Irena Dousková
přepsala svůj román do divadelní podoby přímo pro Divadlo v Dlouhé a
navazuje tak na svou předchozí zinscenovanou knihu Hrdý Budžes. Ta se
odehrává v šedesátých letech a děj sledujeme očima malé Helenky
Součkové. V Bornově inscenaci naopak nahlížíme na její příběhy
z er-formového nadhledu a Helenka, ač stále hlavní postavou, už není
v samém centru naší pozornosti. Jde tu vesměs o příhody party jejích
spolužáků z gymnázia, toliko literární skupiny POMED, v mozaice
dobových symbolů, na které nelze zapomenout (nicneříkající prezidentské
projevy, upnuté kalhoty, příšerná a za každou cenu extravagantní móda,
Ivan Mládek a jeho banjo band, z tribuny shlížející představenstvo ÚV,
zkoušení z ruštiny, jednání s nekompromisními stranickými úřednicemi
či Jana Kratochvílová).

V Dlouhé vytvořili koláž toho nejlepšího z knižní předlohy,
historky navíc uceleně navazují v původním sledu. Celá inscenace je
navrch zabalena do rámcového motivu setkání po letech při silvestrovské noci
roku 2000, kdy se hrdinové přenesou ve vzpomínkách zpět do dob svého
gymnaziálního mládí. Stává se tak tragikomickou vzpomínkou na doby
nedávno minulé. Jak pravila jedna z divaček: „Je to drsný déj? vu.“
A měla pravdu.

Co je nutno vyzdvihnout, je scénické řešení inscenace, kdy se na dvou
přiznaných a plně využívaných točnách může vždy doslova vmžiku, jako
by ve filmovém střihu, prostřídat dohromady 11 prostředí. Točny sem
střídavě přivážejí zásadní symboly jednotlivých prostředí
(zábradlí, zídku, katedru, jídelní stůl a další), postavy tak mají
možnost plynule přecházet z prostředí do prostředí. Celá scéna je od
základu holá, posazená na piedestal Stalinova pomníku na Letné, v zadním
plánu je ještě k tomu co chvíli doplněna kapelou.

Jako přesná
stylizace do osmdesátých let pak nepůsobí pouze scéna, ale i perfektní
kostýmy, díky nimž jako by hlavní postavy z oka vypadly hrdinům knižní
předlohy. Zejména Jan
Vondráček na scéně skutečně omládl o zmiňovaných dvacet let, a to
zejména díky dlouhé černé hřívě, ale i velmi přiléhavým kalhotám a
familiérně drženému cigárku. A podobně je to se vším ostatním –
dlouhé copy, hipísácké oblečení nebo červené manšestráky udělají
jednoznačně své a nyní již trochu odrostlejším hercům nedělá problém
se pocitově vrátit do dob svého mládí. Všemu pak kraluje trojlístek Miroslav
Hanuš (mimo jiné v roli bujaře slavícího ředitele gymnázia), Jiří
Wohanka (coby úlisný a ideologicky zapálený tělocvikář) a hostující
Iva Klestilová, představující Helenčinu režimem deptanou matku, jíž jako
by role byla šita přímo na tělo. To koneckonců lze říci o celém
hereckém obsazení, nevyjímaje z toho ani Arnošta Goldflama, který se na
scéně několikrát objeví v kouzelně pravdivých intermezzech coby
Helenčin židovský otec Freistein píšící jí pseudodojemné dopisy
z amerického exilu. Snad od nikoho jiného by jeho životní moudra
nezněla lépe.

Herecké výkony jsou precizně propracované, a to i v hromadných
scénách, do té míry, že jedno oko nezůstane suché slzami smíchu.
Samotná atmosféra normalizační doby je pak s odstupem času již jen
k nostalgickému pousmání, a když jsme coby diváci přímo zataženi
s mávátky do průvodu a donuceni nadšenými soudruhy křičet hesla jako:
„Regane, Regane, my tě tu nechceme!“, připadá nám její absurdnost tak
strašná, že už se tomu snad ani smát nemůžeme.

Bornova inscenace tedy není jen za každou cenu vtipná vzpomínka
dělající si legraci z kýčovitých symbolů 80. let, ale díky
hořkosmutnému konci nás dovádí i k jakémusi zpětnému zamyšlení.
A to je velmi dobře. Chopili se jí pamětníci, kteří mají co říci, a
tak snad může být Oněgin dalším a důstojným poselstvím budoucím
generacím. Jděte se na něj podívat, stojí to za to.

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák
Spolupráce na scénáři: Jan
Borna
Režie: Jan
Borna
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová
Hudba: Milan Potoček
Asistent režie a režijní spolupráce: Jan
Vondráček

Datum premiéry: 19. 1. 2008