Patlání se v těstu, mouka až za ušima, čokoládová poleva na nose a spousty práce kolem. Ano, jde o pečení cukroví, kterým se leckdo zabývá několik dní a mlsné jazýčky vše spořádají za pár chvil. Utrácení spousty peněz, vymýšlení dárků, obrovské fronty, pak vše krásně zabalit a poschovávat. A nakonec zazvoní zvoneček, nastane trhání papírů a je po všem. Těšíme se z radosti druhých, i my jsme většinou spokojeni, ale v podstatě jsou tímto, po dlouhých přípravách, Vánoce za námi. Zbývá nám jen pár dní volna a televize, kde doznívají poslední pohádky. Inu, můžeme pomalu chystat Velikonoce.
Ale není to škoda, tak rychle zabalit vánoční atmosféru? Pojďme se za ní na konci Vánoc naposledy ohlédnout. S „přičichnutím“ nám pomůže divadlo ABC, které se po celý listopad a prosinec pokoušelo své diváky vánočně naladit pomocí hry České Vánoce.
Už sám vstup do divadla byl velkým překvapením. Každý, po zkontrolování vstupenky, obdržel fiktivní divadelní groše, které mohly být následně proměněny za křupavou vánočku plnou rozinek posypanou bílým popraškem cukru, a aby nedošlo k případnému dušení, kdyby náhodou nějaký ten drobek uvízl v krku, bylo za zbylé groše k dispozici svařené víno krásně vonící po Vánocích. Požívání této nadílky bylo zpříjemněno zvukem koled a malými vánočními trhy přímo v předsálí divadla.
Po usazení do sálu se ocitáme uprostřed útulné staročeské hospůdky, kde stojí typická kachlíková pec, na níž se vyhřívá kocour. Nad oknem visí trofej v podobě jelení hlavy. Nesmí chybět obraz s nápisem: „české pivo chutná nejlépe“. U dřevěných stolů znuděně sedí, s půllitry v rukou, obyvatelé nejmenované vesnice a nadávají na zimu a vánici, která, jak se zdá, nebere konce. I my diváci jsme měli ze zvuku vichru a pohledu na padající vločky najednou husí kůži po celém těle. Velice jsme to však ocenili, je příjemné představit si pořádnou zimu, když rok co rok pozorujeme z oken jen rozbředlý sníh. Z nudy obyvatele po chvíli vytrhne pasáček ovcí, který se v rozrušení snaží ostatním sdělit, co se mu přihodilo. Je schopen ze sebe vydávat pouze zvuky, a tak se dozvídáme pouhé „áááá“ a pak „ble ble ble a rýjá“ Netrvá to však dlouho a všichni pochopí, o co jde. Na balkoně se zjeví cosi blonďatého s hvězdou na hlavě a lehce zmuchlanými křídly na zádech. Než stačí občané vyjít z údivu, už se úlekem hrnou pod stoly, to když se objeví černý chlapík vydávající ono „ble ble a rýjá“ s rohy na hlavě. Tímto se shromáždily na scéně všechny postavy: od starosty po mlynáře, včetně čerta a anděla. Příběh o narození Ježíška může začít.
Zápletka je jednoduchá, avšak pro přítomné sedláky, kováře, prodavače slepic těžko pochopitelná. Rozjíždí se kolo otázek, dohad a pochybností. Ono taky vysvětlete někomu, že někde zčistajasna porodila panna děcko, které vás má spasit, snímat vaše hříchy a podobně. A tak se v představě občanů z Ježíška stává „Snímatel“, z kostela kostelo, kde se v mysli vesničanů rozlévá pivo a oslavuje starosta. Čert je v jejich představách podporuje a náramně se mu jejich nevědomost líbí. Nesmíme ovšem zapomenout na anděla, který stále dokola osvětluje příběh a podstatu narození Ježíše. Vypráví vše nenuceně, díky tomu se diváci nezvedají ze židlí, naopak si to rádi poslechnou a možná se občas dozví i něco nového. Věděli jste například, že se ke štědrovečerní večeři zasedá s první vyšlou hvězdou? Tušili jste, že na Boží hod s vystřelením z pušky směrem k Měsíci přichází štěstí? K Vánocům samozřejmě neodmyslitelně patří koledy, a tak jsou diváci na konci vyzváni, aby nahlédli do textů, které dostali při příchodu, a zazpívali si. Tak je atmosféra doplněna hlasitým zpěvem celého sálu. Panuje dobrá nálada, že i pár falešných tónů je odpuštěno. Asi něco na hesle „Vánoce jsou svátky klidu a míru“ přeci jen bude.
Herci nemají během 60 minut moc velký prostor, střídají se po větách a moc toho nenamluví, spíš jen prozpěvují. Avšak někdo se dokáže probojovat i beze slov. Mám na mysli čerta v podání Vasila Fridricha. Nemusí nic moc dělat, a přesto zjistíte, že váš pohled na něm ustrnul. Při jeho skřecích běhá mráz po zádech, kdekdo by se ho na první pohled bál. Postupem času ale zjistíte, že do své postavy vložil tolik citu, že by tenhle čertík vaše děti nepostrašil. Toho by měly děti rády.
Díky této hře se dozvídáme, proč slavíme Vánoce, a připomínáme si tradiční vánoční zvyky (např. lití olova, pouštění lodiček, házení střevícem), na které se v poslední době zapomíná.
Inscenace České Vánoce má osobité kouzlo, které dokáže přičarovat vánoční svátky v kterémkoliv ročním období.
Napsat komentář