Divadlo je pro mě předem domluvená hra, při které divák sice ví, že
vše, co se před ním děje, je jen jako, ale dělá, jako kdyby to nevěděl.
Ovšem divák není apriori tupá ovce. Každá hra má svá základní
pravidla, i když ne vždy nahlas vyřčená, a proto: odehrává-li se před
divákem něco, co ona pravidla porušuje, pozná to svým podprahovým
vnímáním rychleji, než by byl sám řekl, na to nemusí být nějak extra
erudovaný.
Inscenace Noční můry koncentračního tábora Divadelní akademie
z italského Říma porušovala, dle mého názoru, to z pravidel
nejzákladnější: hrála si totiž bezostyšně na něco, čím nebyla, na
hlubokou a pravdivou sondu odhalující hrůzy vyhlazovacích táborů a
fašistické diktatury.
Herecké nasazení
neprohloubí něco, co je ve skutečnosti ploché a prázdné. Inscenaci
jednoduše chybí obsah.
Ihned od začátku nastupují herci do hracího prostoru s vypětím všech
sil, celou inscenaci otevírají na maximu možného svého hereckého výrazu,
čímž se během několika málo prvních minut dostávají do slepé uličky,
do křeče, ze které už nemají šanci slevit. Křičí, kroutí svá těla,
rádoby niterně prožívají, až má divák pocit, že si před ním zaživa
vyrvou vlastní srdce z hrudi a vyždímají ho k nohám v první řadě
sedících nebo omdlí z hyperventilace. Herecké nasazení ale, a to ať je
jakkoliv angažované, neprohloubí něco, co je ve skutečnosti ploché a
prázdné. Inscenaci jednoduše chybí obsah – něco víc než jen obecné a
notoricky známé pravdy – nebo alespoň po formální stránce čistá
podoba. Není jasné, zda se hraje realisticky, nebo ve stylizaci, režijní
pojetí zůstává bezradně stát někde uprostřed a vždy volí ten princip,
který by v té které chvíli mohl být velkolepější a pro diváka
jímavější. Nefunguje to, což o to více podtrhuje přesvědčení tvůrců
o opaku.
Autorský text inscenace má prý popisovat
události kolem procesu proti podplukovníkovi Adolfu Eichmannovi, nacistickému
válečnému zločinci, organizátorovi praktického provedení „konečného
řešení židovské otázky“, jeho kvalitu nemohu ale dost dobře posoudit,
nerozuměla jsem, a to i kvůli tomu, že do extrému vykřičené fistule
herců mi neumožňovaly jakkoliv dešifrovat řeč, ve které mluvili. Soudím
ale, že italsky.
Tvůrci inscenace postavili strukturu celku na ze tmy světlem vykrojených
expresivních obrazech. Jde o jakési vrcholné scény, které jsou na první
pohled možná výtvarně zajímavé, ale protože se neustále do uondání
opakují bez jakékoliv výstavby jednotlivých situací či alespoň postupné
gradace, sami sebe dokonale – ve stylu pop artu – vyprazdňují a
stávají se tak okoukanými, banálními a uměle vyhoněnými. Což jistě
nebyl původní záměr.
Studenti herectví
nezvládají a přehrávají, pohybová stránka inscenace je podceněná –
zpomalení i běh na místě působí nedotaženě.
Jednání herců je přehnaně exaltované, dovedené rovnou do extrémních
poloh, které ale studenti herectví nezvládají a přehrávají, pohybová
stránka inscenace je podceněná: zpomalení i běh na místě působí
nedotaženým dojmem, ke kterému tristně přispívá i nepříliš
promyšlený výběr hudby. Je tu sice znát jakási snaha použít ji jako
vcelku fungující dramatický činitel, několikrát se tu ale zcela beze
smyslu opakuje notoricky známý motiv z filmu Amélie z Montmartru (!),
který diváka zcela zmate, a to stejně jako velkolepé a úderné hudební
motivy nejen z válečných megafilmů.
Inscenace pak končí filmovou dotáčkou herecké skupiny při návštěvě
koncentračního tábora, a tak ve finále nešťastně připomíná jakousi
nepříliš povedenou, banální a ve výsledku hysterickou terapii
středoškolských studentů bez větších hereckých ambicí ve vleku
autoritativního režiséra, který si plete ten nejvylouhovanější, duši
ždímající patos s divadlem.
PS: I když v mé mysli trvala pětašedesátiminutová inscenace několik
dlouhých hodin, měla jsem v plánu svým italským kolegům zatleskat, a to
už jen za jejich odhodlání popasovat se s nelehkým tématem světových
dějin. Když ale herci na děkovačku vystoupili s patetickým výrazem
nejsvětějších ze svatých a nejpomazanějších z pomazaných, kterým jako
by divákovi říkali: „Hle, byla před tebou zpřítomněna nová, velká,
nezvratná a světová pravda života, styď se a přemýšlej!“, rozčílila
jsem se, neboť v tu chvíli nešlo o nic jiného než o obyčejné,
bezobsažné a patetické poučování naivních diletantů, které překročilo
mou osobní hranici únosnosti.
Theatre Academy in Rome “Sofia Amendolea”
Noční můry koncentračního tábora
Režie: Fabio Omodei
Dramaturgie: Fabio Omodei
Lightdesign: Hossein Taheri
Produkce: Theatre Academy in Rome “Sofia Amendolea”
Hudba: Simone Frashetti
Hrají: Ilaria Andaloro, Tatjana Callegari, Cristina de Lucia, Irene Faccio,
Irene Fiasconaro, Simone Fraschetti, Ruggero Lorefice, Valeria Nardella
Psáno z reprízy 1. 4. 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Setkání / Encounter
Napsat komentář