Nepříliš známá hra Henrika Ibsena je od konce února na repertoáru
Národního divadla. Hru reflektující mocenské praktiky, „veřejné
zájmy“ a stádní jednání, tedy dnes tolik ožehavé téma, nastudoval na
prknech naší první scény režisér Ivan Rajmont a do hlavních rolí obsadil
Davida Prachaře, Jana Hartla, Sašu Rašilova, Janu Bouškovou, ale i novou
členku činohry, nedávnou absolventku DAMU Pavlu Beretovou.
Děj nás zavádí do nově otevřených lázní v jakémsi malém městě a
do domu lázeňského doktora Stockmanna (David Prachař). Tomu přichází
poštou vyhodnocení výsledků jeho výzkumu, podle nichž vodu v lázních
znečišťuje nebezpečný odpad kvůli špatně postavenému potrubí.
Stockmann to tak nehodlá nechat a rozhodne se u svého bratra a zároveň
starosty města Petra (Jan Hartl), prosadit nápravu. Má na své straně sice
pravdu, veřejné mínění a zástupce místního tisku (Saša Rašilov, Jan
Novotný), ale naráží u bratra na tvrdý odpor a je označen za
škůdce města.
„Tvůj bratr má
ohromnou moc…“ „Jenže já mám pravdu“ „K čemu je ti, že máš
pravdu, když nemáš moc?“
Stockmann se pokouší rozjet na svou obranu veřejnou kampaň, jeho bratr
však svými pragmatickými argumenty zvrátí rovnováhu sil veřejného a
oficiálního mínění (včetně tisku) na svou stranu. Doktor zůstává sám
proti všem.
Ivan Rajmont
nám předkládá inscenaci velmi jasně zacílenou na aktuální problém
mocenských zájmů a praktik, kdy je (nejen ekonomický) zájem města
nadřazen nad pravdu a morální hodnoty. Hlavní devizou aktuálního
nastudování je sám Ibsenův text, který je i po více než 120 letech od
jeho napsání stále až děsivě aktuální.
Doktor Stockmann uspořádá veřejné shromáždění, kde chce přednést
své znepokojující poznatky. Sem však přijde i starosta se zmanipulovanými
lidmi z tisku a společně žádají na místo přednášky moderovanou
diskuzi, kterou pak naprosto ovládnou. Když už se doktor dostane ke slovu,
mluví o hlouposti veřejných činitelů a o tom, že „největším
nepřítelem svobody a pravdy je drtivá většina“.
První část hry se odehrává v kulisách městských lázní, neustále
se o nich mluví jako o hlavním objektu sporu, neustále je máme na očích
(na šikmě je dokonce instalován i velký bazén, kolem něj zahradní
nábytek), vše se zdá být klidné, bezstarostné, idylické. Tíha problému
na nás dopadne velmi těsně až po přestávce, kdy se zcela zruší velká
forbína Stavovského divadla a přednáška, kterou doktor Stockmann
uspořádal, se odehrává doslova „face to face“ na úrovni diváků.
Vtipné řešení scény Martina Černého tak dostává ryze aktuální
problém „mezi lidi“, neohraničuje ho jen prostorem jeviště a ukazuje na
to, že by se inscenace klidně hodila i do menšího prostoru, obří scéna
totiž místy oslabuje její celkové vyznění.
„Když jde člověk po
krku vládě, tak společnosti v nejmenším neuškodí, protože těm lidem je
to fuk. Jejich postavením to neotřese. Ale když vyhodíte ze sedla místního
funkcionáře, tak riskujete, že se ke kormidlu dostane někdo neschopný, a
majitelům nemovitostí i ostatním způsobí nenapravitelnou
škodu.“
Stejně jako scénografie, také herectví v inscenaci má dvě tváře. Na
jedné straně je tu obrovská přirozenost, jako kdyby herci promlouvali
k problémům sami za sebe (to platí zejména pro Davida Prachaře a Sašu
Rašilova v bouřlivé scéně na svolané přednášce) a zároveň se
neubrání obřím gestům v místech, kdy se jedná o morální hodnoty ve
městě a zvláštnímu druhu patosu, ve snaze obsáhnout celý prostor
Stavovského divadla. I proto by snad inscenaci slušelo menší jeviště,
témata hry by pak jistě na diváka doléhala o to silněji. Doktor Stockmann
je nakonec prohlášen za veřejného nepřítele lidu. Jedinou poslední
možností je emigrace. Od svého uvažovaného nápadu ale nakonec ustoupí a
rozhodne se bojovat s mocí jinak. Na jakékoli bezpráví se totiž dá
ukázat a s jakoukoli jeho formou se dá bojovat.
Máte-li i vy v současné době podobné problémy s regionální nebo
jakoukoli jinou mocí a máte-li pocit bezpráví, zajděte do Stavovského
divadla. Ukážou vám jak na to a svou přesnou reflexí vám dodají velkou
dávku kuráže.
Národní divadlo v Praze – Henrik Ibsen:
Nepřítel lidu
Režie: Ivan Rajmont
Dramaturgie: Iva Klestilová
Scénografie: Martin Černý
Kostýmy: Michaela Hořejší
Hudba: Petr Kofroň
Premiéra 26. února 2009 ve Stavovském divadle
Napsat komentář