Dramatizace populárního románu amerického spisovatele Johna Steinbecka Na východ od ráje je něčím zcela jiným, než na co jsem byla v repertoáru divadla ABC zvyklá. Inscenace vznikla pod taktovkou režiséra Ondřeje Zajíce, který pomocí ní ukázal druhou tvář Městských divadel pražských. 1. března 2007 kupodivu nebyla premiéra komedie, ale vznikl velký "nervák".
Hra se vyznačuje dynamickým střídáním obrazů a polytematikou. Místo děje se mění již v průběhu první poloviny a motivy inscenace jsou různorodé. Objevuje se pozadí války, zrada, nevěra, lži, apatie, nenávist i láska – ať už rodičovská či milenecká. Co se týče času, rozhodně vše neskončí do čtyřiadvaceti hodin, naopak se dílo odehrává dlouhých dvacet let. Se stárnutím postav ale nepřichází hlavní protagonisté v prošedivělých parukách s dokreslenými vráskami na tváři, režisér to vymyslel následovně – Adama a Cathy ztvární dva herci a dvě herečky. Volba obsazení se vydařila především pro hlavní ženskou roli, kdy se Sabina Laurinová "promění" ve Vlastu Chramostovou. Obě dámy uchopily roli ve stejném stylu, což bylo v tomto případě velkým plusem, protože po celou dobu byla na jevišti Cathy se stejným výrazem, stejnou intonací a stejnou motorikou, ať už jí bylo dvacet nebo čtyřicet.
Speciálně Sabina Laurinová pro mě byla velkým překvapením. Poprvé jsem ji viděla v roli, kde hrála doslova pěknou mrchu. Její stereotypní výraz a la princezna byl ten tam a herecký projev byl energický, plný emocí a rozhodně jedním z nejlepších. Vedle ní zazářil Jaromír Nosek hrající jejího syna Caleba, kterému se podařilo věrně sehrát mladší kopii Laurinové/Chramostové. V podobné situaci jednali totožně. Se stejnou lhostejností oba dokázali slovem zasáhnout tam, kde je člověk nejvíce raněn. Nosek si natolik pohrál se znázorněním vnitřního boje dobra se zlem, až docílil stylizace do fracka s velmi citlivou povahou. A jeho projev byl absolutně autentický.
Scéna byla téměř celá zaplněna nábytkem, který napravo znázorňoval jeden dům a nalevo druhý. Ale neškodilo by kulis ubrat a ozvláštnit je. Jedna část scény (Adam Pitra) se ale opravdu povedla – schody vedoucí až ke stropu, ke stromu pokušení, kde byl znázorněn ráj.
Ústředním tématem hry jsou základní činitelé duševního vývoje – dědičnost a prostředí. Postavy se zmítají ve svých činech, které ospravedlňují právě dědičností, postupem času ale zjišťují, že nejde ani o prostředí ani o geny, nýbrž o to, jací chtějí být oni sami. Inscenace je proložena biblickým příběhem o Kainovi a Ábelovi. Právě proto podtitul hry zní "Všichni jsme potomci Kainovi".
Na východ od ráje trvá přes tři hodiny, což je na činohru poměrně dlouhá doba, přesto se neobjevuje slabší pasáž, u které by se ztrácela pozornost. Do poslední chvíle napínavý děj, kdy netušíme, co se zrodí v hlavě hlavní hrdinky, čí osud se zvrátí, kdo přežije a kdo se s kým dá dohromady. Zkrátka je to skvělá inscenace, která graduje od samotného počátku až do svého konce.
Napsat komentář