Na ledové špici

Dramaturgie KČD v Disku sáhla po mladém švýcarském dramatikovi Reto Fingerovi. Jde o českou premiéru hry Kaltes Land (2005), za kterou obdržel prestižní německou Kleistovu cenu. Autor dokonce do Disku zavítal na premiéru a zúčastnil se diskuse po první repríze. Jak sám uvedl, byl tímto ztvárněním překvapen. Doma je prý zvyklý na tradičnější ztvárnění – Kaltes Land se nyní hraje na šesti německých a rakouských scénách.

Inscenátoři (režie Jan Frič, dramaturgie Jana Slouková, která hru také přeložila) se v názvu hry dopustili malého posunu, když jej změnili na „Ledový hrot“. Původní znění „Kaltes Land“ (Studená, chladná země) imaginuje spíše širou měsíční krajinu než malou vísku v objetí vysokých hor, kde se odehrává tragický příběh Macolviho rodiny. Nový název dobře souzní se scénou (Nikola Tempír). Scéna je vlastně šikmá a na jednom z jejích vztyčených vrcholů se nachází „Dětský hrot“, místo tušené a všudypřítomné tragédie. V textu často prosvítají „ledové“ zmínky o Dětském hrotu. Zde má také sídlo farář, který přikrývá hrob Dítěte.

Toto dítě už zemřelo, a přesto stále přežívá. Před dvěma lety se z Hrotu zřítil malý Melk. Jeho rodičům už zbývá pouze dcera. Otec se nedokáže smířit se ztrátou hlavního pokračovatele rodu, což je humorně předvedeno na způsobu, kterým oslovuje svoji dceru. Ale současně diváka z tohoto komického prvku trochu zamrazí. Ani matka se nedokáže vyrovnat se smrtí svého syna. Jana Pidrmanová tuto nesmiřitelnost ztvárňuje naprostou rezignací, zejména nepřítomným pohledem a rozvážnou mluvou. Otec Vojtěcha Dyka je naproti tomu v kontrastu. Věty ze sebe křečovitě vyráží, přičemž zabodává nůž doprostřed stolu, a někdy se zdá, že mu v koutcích úst škube slabý úsměv. Poznamenaná je také jejich dcera, která je jako jediná alespoň trochu schopná uvěřit starým mýtům o mužíčkovi sídlícím na Dětském hrotu, který si jejího bratra odnesl za to, že se spolčil s ďáblem. Ale na počátku jednadvacátého století nemohou tyto mýty přetrvat už ani u dítěte. Mostem, který spojuje zapadlou vesnici kdesi v horách s civilizovaným světem, se stává nádražní vlaková stanice. Je to bod, kam přichází dvě postavy z našeho „urbanizovaného“ světa, aby pomohly odhalit, respektive zničit staré báje.

A aby tragických momentů nebylo málo, umírají další dvě bytosti. Jedná se vlastně „jen“ o právě se rodícího býčka a jeho matku Lízu, ale současně jde o smrt určitého symbolu vesnice, znak prokletí Macolviho domu a v neposlední řadě o spouštěcí mechanismus, který zničí vše negativní, co jsme až doposud pouze tušili. Otec, vědom si své viny na synově smrti, se „oběsí“ na horolezeckém postroji, skvěle slizký pedofilní farář (Tomáš Daništa) je nechutně zavražděn svou dřívější obětí, dcerou Hanou (Pavla Beretová). Ta své monology postupně zrychluje a skvěle intonuje.

Nepochopitelné jsou poslední scény, stejně jako přítomnost lyžaře, jehož obrysy vidíme po celou dobu představení. Prosvítají skrz papír v jakémsi hranolu po straně scény. Hana za lyžařem vskočí, když je stíhána za vraždu faráře, přičemž vyzpívává samohláskami poslední slova. Lyžař v tu chvíli padá na zem a už nevstane. Další mrtvý? Zesnulý bratr Melk? Poněkud neurčité.

Inscenaci, ač ilustruje statický život na vesnici, by přeci jen pomohl větší herecký spád. Rytmiku jí dodává živá klavírní hudba Miloše Orsona Štědroně (s kýčovitým metronomem ve tvaru zlaté kočičky). Za ocenění stojí stylizovaně nepřítomné herectví, které je dobře sladěné s chladnou scénografií a kostýmy (Iva Němcová). To vše dohromady dodává ustrnulý, ledový výraz krajině, do které je někdy nebezpečné nahlédnout.