Bez mučení se přiznávám, že jsem možnost recenzní návštěvy
muzikálového debutu libretisty Sagvana Tofiho nadšeně přivítal:
nejen v intenzivní předtuše obskurního zážitku, ale rovněž coby
dokonalou příležitost k vyvenčení notně již zaprášených schopností
mistra popravčího. Vybaven vnitřní cynickou zaujatostí, častou to
společnicí divadelního kritika, jsem tedy dne 22. 11. energicky vyrazil
směr Divadlo Pyramida, abych naplnil své sváteční poslání a nemilosrdně
se utkal s kýčem.
Tento duel se ovšem posléze ukázal být mnohem komplikovanější
záležitostí, než se původně zdálo. Ze žhavého kandidáta na potupnou
exekuci se totiž před mým poměrně překvapeným zrakem postupně vylupovaly
dílčí argumenty k obhajobě díla, jež se propaguje sebevědomým
přízviskem první český hit muzikál (autoři nejspíše zapomněli na
podobně koncipovaná dílka konkurenčních produkčních fabrik Olympic –
Jak se lítá vzhůru či Rebelové).
Na první povrchní pohled ovšem realizační tým skutečně selhává –
primárním problémem produkce je totiž absence dramaturga, jenž by tlustou
čarou důsledně korigoval scenáristické směřování mistra Tofiho. Ten se
totiž v přebujelé tenzi oblažit diváka chlebem a hrami v míře
nebývalé nezastavil před ničím. Svůj výtvor snaživě vyztužil tolika
pomocnými berlami, že jeho výsledný tvar připomíná použitou panenku
voodoo proklatou pěti stovkami miniaturních jehel. Pod nahnilým balastem
oplzle pivního humoru, který nemá problém vynášet ani omšelé trumfy
cílící na nejnižší pudy, se přitom skrývá příběh, jehož jádro
v sobě nese emocionální potenciál Starců na chmelu začátku
21. století. Základní dějová linka je sice nekomplikovaná, zdařile však
naplňuje klíčové atributy žánru muzikálového retra. Svým pokrevním
bratrům ze zámořských teritorií je vyrovnaným soupeřem. V domácí
konkurenci převládající vymaštěné pompy si navíc Děti ráje připisují
kladné body za sympatickou otevřenost hry, kterou se svým
divákem hrají.
Zapomeňte na přičmoudlé pseudoLondýny i skoroBroadwaye, toto je
poctivá česká třetí cenová!, řičí extaticky do světa Tofiho debut.
Pravdu má však jenom z poloviny. Nevábnou příchuť divadelního glutamátu
úspěšně hasí rutinní, leč řemeslně jistá režie Petra Novotného a
především herecké a taneční osazenstvo, které náleží do zcela
jiné ligy.
Na autorovu obranu je nutno dodat, že nejtrapnější momenty scénáře
nabírá hrdinně na bedra svá a sobě sekundujícího partnera (Lukáš
Vaculík alt. Braňo Polák). Jejich Tom a Stanley, dvojice stárnoucích
diskotékových matadorů, představuje esenciální fontánu tryskajícího
slizu, herecky interpretovanou v podstatě jako audiovizuální definice pojmu
„utřít si nos židlí“. Jejich herecká konfrontace s podstatně
mladšími představitelkami chvílemi navíc nabírá takřka nabokovské
grády quiltyovského střihu. Zatímco obě postavy jsou jen nutným
groteskním zlem dané žánrem a povrchní diváckou fanglí, epicentrum kvalit
inscenace leží jinde. Producenti Běloušek a Mráz se totiž prozíravě
rozhodli neobsadit nefunkční figuríny oprýskané sousedními sály, ale
naopak vsadili na mladou krev. Pro diváka znaveného řadou monotónně se
opakujících tváří a jejich povětšinou neumětelských těl je obsazení
Dětí ráje vítanou změnou. Muzikálová omladina řádí s radostí a
eruptivní energií, která snad donutí některé jejich kolegy
z konkurenčních domů konečně popřemýšlet o změně profese,
zaslouženém odpočinku či alespoň hodinách zpěvu. Ústřednímu kvartetu
představitelů zamilovaných teenagerů (Michaela Sejnová, Tereza Aster
Vágnerová, Tomáš Löbl a Michal Foret) kromě pěveckého a pohybového
nadání nechybí ani herecký talent. Především v intimních scénách je
navíc korunován puncem intenzivní posmutnělé autenticity, tedy aspektem na
českém muzikálovém jevišti takřka nevídaným. Podobně šťastným
způsobem funguje i herecké obsazení postav Evy a Michala po dvaceti letech:
Michaela Nosková jako Eva bezpečně pluje ve vodách vzdálených hereckému
klišé, a to i v obtížných momentech sentimentálního poučování dcery.
Michal Bořka Slezáčka je dojemným, lehce ošuntělým slonem v porcelánu,
lidskou verzí psího klienta pořadu Chcete mě?
Kořením inscenace je postava Čusbuse. V první polovině večera
v podání Zdeňka Rózy je nespoutaným dětským živlem, brilantně
glosujícím Michalovy citové eskapády, v závěru v civilní interpretaci
Petera Veslára nevtíravě připomíná nezbytnost přátelství.
Děti ráje jsou drzým exponátem české divadelní komerce a je jenom
dobře, že vyvolávají rozporuplné reakce. V zemi, kde implicitně
nacistické interpretace národních básníků lámou prodejní rekordy,
některé pomýlené hlavy štkají, že Tofiho muzikál nepracuje s politickou
situací osmdesátých let minulého století, kdy se děj odehrává. Řeší
snad Pomáda studenou válku či Mamma mia občanské nepokoje v Řecku? Děti
ráje se v národní konkurenci určitě neztratí, rozhodně totiž vědí
kudy kam! Po Angelikách, Kleopatrách a dalších nemrtvých bytostech bylo
možná na čase zkusit něco jiného. A vyšlo to. Ikonické pop písně
osmdesátých let fungují v rámci děje překvapivě dobře, v podání
mladých interpretů znějí mnohem snesitelněji než kdy dřív. Pod
pekelnými kotli v oddělení JUDr. Janeček a spol. je zatopeno dávno a
přikládat již netřeba. Hereckému a tanečnímu ansámblu Dětí ráje však
zvěstuji příjemný a dlouhý let!
GoJa Music Hall –
Sagvan Tofi: Děti ráje
Režie: Petr Novotný
Hudba a texty: Michal David, František Janeček, Zdeněk
Barták, Vítězslav Hádl, Richard Bergman, František Řebíček, Eduard
Pergner, Jaroslav Machek, Pavel Vrba
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Zuzana Straková
Choreografie: Petra Parvoničová
Hrají: Sagvan Tofi, Lukáš Vaculík, Braňo Polák, Martin
Zounar, Michael Foret, Michaela Nosková, Bořek Slezáček, Šárka Marková,
Jan Kříž, František Pytloun, Tomáš Löbl, Petr Poláček, Tereza Aster
Vágnerová, Michaela Sejnová, Petra Doležalová, Genny Ciatti, Hana
Kubinová, Martina Cerhová, Monika Kubínová, Lucie Pospíšilová, Soňa
Pínová, Martin Bačkovský, Jan Hönig, Marie Horváthová, Barbora
Rajnišová, Patrick Plešingr, Peter Veslár, Rudolf Mašata, Josef Havrda,
Zdeněk Roza, Jaroslav Klein, Josef Štágr, Jaroslav Nicolas Milíček, Robert
Hlavatý, Roman Duda, Vít Bečvář, Kateřina Huková, Marek Kašparovský,
Ondřej Havel, Hedvika Dolejšová, Radek Fišer, Věra Vodičková, David
Maule, Milan Františák, Michaela Novotná, Martina Fantová, Zdeňka
Pijanová, Lenka Hrabovská, David Bouša, Radim Pátek
Premiéra 14. listopadu 2009. Psáno z reprízy dne
22. listopadu 2009
Publikováno v Divadelních novinách
Napsat komentář