V nové inscenaci katedry alternativního a loutkového divadla teče krev
proudem. Bitky a vraždy střídá sex a někdy se to všechno dokonce sejde
v jednom brutálním okamžiku. Režisér Braňo Holiček s dramaturgem Janem
Tošovským vzali historický text a rudou lázeň Bartolomějské noci
proměnili v tarantinovsky směšnou sprchu tepenného krvácení. Do DISKu si
tak můžete zajít na „béčkový“ horor z pera Christophera Marlowa.
Abychom byli přesní, text hry je dnes již pouze parafrází Marlowova
originálu. Tím spíš vybízí k benevolentnímu přístupu, kterého se
v DISKu chopili. Masakr v Paříži je navíc neobvykle brutální tragédií,
která pojednává o neobvykle brutálních historických souvislostech.
Události Bartolomějské noci, svatba, která jim předcházela, a postavy
krutého vévody de Guise a krvelačné Kateřiny Medicejské jsou ideálními
kulisami pro kvalitní horor. Není divu, že množství hugenotské krve svedlo
tvůrce inscenace k inspiraci filmem noir, krváky Petera Jacksona a už
zmíněným Quentinem Tarantinem.
O filmovou perspektivu se inscenace snaží především. Hodně jí k tomu
napomáhá použití výrazných hudebních motivů a jednoduchá scéna, se
kterou není nutné výrazněji manipulovat. Braňo Holiček navíc vsadil také
na vícepohledovost a detaily, které vám jinak nabídne pouze filmová kamera.
V realitě divadelního jeviště herci mění mezi jednotlivými replikami
své pozice, aby divák mohl scénu pozorovat chvíli z toho a vzápětí
z onoho pohledu. V případě detailu navíc dojde k chvilkovému
pozastavení děje, v přední části jeviště se těsně před divákovýma
očima odehraje „detailní záběr“ a scéna potom běží dál.
V obou případech se jedná o zajímavé nápady, se kterými by ale bylo
záhodno více šetřit. Příliš časté přebíhání herců mezi
jednotlivými pozicemi je především během první poloviny příčinou
rozpadu celkového dojmu, který inscenace přináší. Scény nedrží
pohromadě a přistihnete se při myšlenkách, čím si zrovna tento detail
onen fokus zasloužil. Přitom v mnoha situacích, jako např. ve scéně se
stolem, kdy změna optiky nabídne neobvyklý a nápaditě vytvořený pohled
shora, tento přístup naopak funguje skvěle a detaily, kdy divák opravdu má
co sledovat – většinou samozřejmě působivou dynamiku krvácení
z nejrůznějších zranění – jsou také přínosem.
Velmi povedená je inscenace po pohybové stránce. Nabízí vtipné
zpomalené i zpětně spuštěné scény. V choreografii Martina Vraného se
bitka před očima organicky promění v tanec a pak opět ve vřavu, při
které stříká krev. V tomto ohledu se inspirace působivými filmovými
výkopy a údery velmi vyplatila. Své nakonec vykonává i kouzlo
nechtěného, když ke konci představení herci doslova bruslí po kluzké
podlaze pokryté nánosy krve. Brutální a zběsilé vraždění, které
zároveň komickými pády vytváří obraz černobílé grotesky, má něco
do sebe.
Od Masakru v Paříži nečekejte divadelní večer, na který jste zvyklí.
Pokud vám ale při sledování filmu Kill Bill pohrává na tváři úsměv, je
tato inscenace stvořena právě pro vás. Vidina DISKu pod vrstvou kečupové
krve nakonec nebude to jediné, co si odnesete, i když je to atraktivní
pohled. Pokud by autorem textu nebyl Christopher Marlowe, věřila bych, že
z tohohle „béčka“ se dá vymáčknout i zombie pokračování.
Divadlo DISK Christopher Marlowe: Masakr v Paříži
Režie: Braňo Holiček
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Karel Czech
Kostýmy: Klára Syrůčková
Choreografie: Martin Vraný
Hrají: Sofia Adamová, Andrea Ballayová, Jiří Böhm, Eva
Burešová, Mikuláš Čížek, Josef Jelínek, Barbora Kubátová, Marek
Menšík, Richard Vokůrka, Petr Vydarený, Jan Čtvrtník
Premiéra: 9. března 2012, psáno z premiéry
Napsat komentář